Monografie je věnovaná životu a dílu Marie Krakešové (1898–1979), zakladatelky české školy sociální práce. Seznamuje čtenáře s unikátním konceptem tzv. sociálních klinik, jejichž cílem bylo zajistit komplexní praktickou odbornou přípravu absolventů v oboru sociální práce.
Součástí publikace je první knižní vydání rukopisu Marie Krakešové Úvod do praxe na sociálních klinikách, který vznikl před sedmdesáti lety, ale byl dostupný pouze jako rozmnoženina v krátkém období po druhé světové válce. Je to dílo završující úsilí Marie Krakešové o etablování české školy sociální práce, která přináší vlastní teoretický rámec a jeho praktickou realizaci v působení sociálních pracovnic.
Tento text rámují kapitoly Pavly Kodymové a Petera Brnuly, tvořící historický úvod k tématu. Popisují dějinné souvislosti, které ovlivňovaly život i práci Marie Krakešové, a na její biografii ukazují, co ji formovalo, jaké hodnoty uznávala, jakým způsobem uvažovala o sociální práci.

Monografie si klade za cíl prezentovat práci Marie Krakešové, její život, období, ve kterém působila a představit její celoživotní dílo jako nezbytný předpoklad k pochopení dějin sociální práce, konkrétně sociálních klinik. Ambicí autorů je pochopení sociálních klinik jako součásti vzdělávání v sociální práci v Československu a také rozpracovanosti psychogenetického rozboru v rámci sociálně-výchovné terapie Marie Krakešové. Autoři si předsevzali nelehký úkol, avšak zhostili se ho na výbornou.
Text je v zásadě rozdělen do dvou samostatných částí. První je věnována osobnosti Marie Krakešové a druhá část Sociálním klinikám, jako místům výkonu odborné praxe sociálních pracovníků. Druhá část je dosud nepublikovaným autorským dílem samotné Marie Krakešové se světle drobných korekcí autorského kolektivu rukopisu.
Před samotný úvod autoři zařadili velmi netradiční předmluvu v podobě autentických vzpomínek přátel a rodinných příslušníků Marie Krakešové a jejího manžela. Formou i obsahem jde o zajímavé a přitažlivé vyprávění o životě významné autorky. Přibližuje tak obyčejný lidský život Marie Krakešové, ve snaze ukázat nejen její vědeckou a odbornou podobu, ale i podobu humánní. Zasazení osobních výpovědí pamětníků doby do odborného textu výrazně obohacuje výsledný obraz dané doby i tématu. Taktéž historický výzkum, jako použitá metodologie, poznatky zajištěné metodou orální historie považuje za důležité.
(...)
Kapitola "Dílo Marie Krakešové v oblasti teorie a její historický přínos pro československou sociální práci" se zaměřuje na činnost Marie Krakešové v oblasti teorie sociální práce, jakož i jejímu přínosu pro rozvoj sociální práce jako akademické disciplíny v Československu. Velmi vhodně autoři zasadili toto téma do celkového kontextu sociální práce na našem území. Její vyústění teoreticko-výzkumné činnosti autoři spatřují v "Sociálním případu", publikační prvotině Marie Krakešové z roku 1934, kterou sepsala se svým manželem. Následuje analýza publikace z roku 1946 s názvem "Psychogenese sociálních případů. O vzniku sociální úchylnosti" a dále především uvedení příručky z roku 1948 "Úvod do prakse na sociálních klinikách". Nechybí ani zmínka o díle z roku 1973 "Výchovná sociální terapie". Nejde však jen o pouhou deskripci obsahu publikačních výstupů Krakešové, jak by se mohlo zdát, ale autoři se rozhodli výzkumná zjištění, zkušenosti, výroky a konstatování Marie Krakešové analyzovat, interpretovat a zasadit do odborného diskurzu konkrétní doby, ve které se čtenář právě nachází. Považuji tyto kroky autorů za velmi zdařilé a hodné ocenění.
V kapitole "Odraz díla Marie Krakešové v praxi československé sociální práce" se autoři věnují uplatnění teoretických poznatků jak do tehdejší praxe, tak do obsahu vzdělávání v sociální práci. Nacházíme zde také původní kazuistiku z roku 1934, na které Marie Krakešová ilustrovala kolegyním z praxe praktické zkušeností z praxe případové práce a profesionální přístup sociální pracovnice a další unikátní kazuistiky. Zařazení ilustrativních kazuistik považuji za vhodné, poněvadž jasně a zřetelně přibližují čtenářům konkrétní práci tehdejších sociálních pracovnic. Historický kontext geneze sociální práce autoři cíleně dodržují.
Následující kapitola s názvem "Marie Krakešová jako pedagog" sleduje velmi bohatou pedagogickou dráhu Marie Krakešové v kontextu vzniku a rozvoje sociálních klinik. Obsahově je text zaměřen na deskripci etablování a průběhu realizace odborného praktického vzdělávání v sociální práci. Zajímavostí je přiložená studentská seminární práce.
Po "pedagogické" kapitole se dostáváme do druhé části, tedy do tématu Sociálních klinik. Pro zachování autentičnosti autoři ponechali i původní názvosloví, částečně dobovou gramatiku a také členění jednotlivých kapitola podkapitol. Text je velmi čtivý, psaný srozumitelným jazykem. Opět nechybí dobová kazuistika včetně odborné analýzy, návrhu řešení a reflexe po letech.
(...)
Autoři v úvodu píší, že předkládají čtenářům výjimečné dílo. Po přečtení celého rukopisu mi nezbývá nic jiného, než se velmi hlasitě k tomuto výroku přidat. Práce je svým obsahem jedinečná a unikátní. Její autoři zaslouží velké díky za odhodlání věnovat se historii sociální práce, poněvadž její studium je časově, odborně i technicky náročné. Věřím, že kniha bude průlomovým dílem v kontextu odkrytí historie sociální práce a nebude chybět v žádné knihovně zapáleného sociálního pracovníka. Také doufám, že publikace bude dostatečným inspirativním materiálem pro současnou odbornou (ale i laickou) veřejnost, protože historie se stále opakuje a je tudíž zbytečné vynalézat něco, co už kdysi bylo a dobře fungovalo.

Z recenzního posudku: Doc. Marie Špiláčková, Ph.D.