České vězeňství prošlo v průběhu 20. století mnoha změnami, přičemž ne všechny lze hodnotit pozitivně. Za jednu z jeho nejtemnějších kapitol je možné vcelku oprávněně považovat počátek padesátých let, kdy vznikaly nechvalně proslulé likvidační lágry při uranových dolech na Jáchymovsku a později také v okolí Příbrami. Avšak i přes existenci těchto vězeňských táborů, zřizovaných podle sovětského vzoru, přežívala také zařízení, v nichž se po omezenou dobu dařilo udržovat při životě fragmenty z prvorepublikové tradice humanizace výkonu trestu.1 Konkrétně se jednalo o využití práce v zemědělství jako účinné převýchovné metody. Nikoliv tedy trestní ústav jako prvoplánově represivní zařízení určené nepřátelům režimu, ale místo, kam sice po únoru 1948 rovněž doléhala ideologizace, ale ve specifické umírněné podobě. Tato skutečnost měla svoje důvody a jedním z úkolů této monografie je i jejich osvětlení.