Dějiny umění Latinské Ameriky vznikly v dílně Střediska iberoamerických studií Univerzity Karlovy na základě přednášek autorek knihy Moniky Brenišínové a Markéty Křížové. Jejich text je doplněn o kapitolu věnující se Umění Latinos v USA od Kateřiny Březinové. Cílem publikace je poskytnout zájemcům z řad studentů i veřejnosti základní přehled o dějinách umění tohoto regionu. Představit jim odbornou literaturu vztahující se k tématu, jakož i významné muzejní a galerijní instituce, seznámit je se vztahy mezi Českou republikou a Latinskou Amerikou na poli kultury a umění, a nasměrovat je tak v jejich dalším studiu. Výklad je doplněn o vysvětlení pojmů a doprovází jej bohatá obrazová příloha. Jedná se o první takový titul na českém knižním trhu.
Knihou Dějiny umění Latinské Ameriky se do rukou zainteresované veřejnosti dostává ucelený pohled na podoby uměleckých projevů a cest uměním u latinskoamerických společností od formativních počátků domácích kultur přes conquistu a kolonizaci k projevům latinskoamerického umění v jeho podobách novověkých staletí až po umění současného iberoamerického světa.
Předkládaným textem je naplňováno jedno z přání české iberoamerikanistiky nabídnout z pohledu středoevropského prostoru, zastupovaného náhledem českým, domácím a případě i nečeským čtenářům (přimlouvám se za budoucí překlad do španělštiny) vhled do kontur umění Západní polokoule přednostně románského světa. V tomto kontextu vnímám překládané kapitoly jako navázání na Dějiny Latinské Ameriky, které již v minulém století péčí profesora Josefa Polišenského a jeho kolektivu demonstrovaly dosaženou kvalitu a tvůrčí samostatnost českých a slovenských iberoamerických studií.
Autorky nabízejí ověřený koncept, který ctí časovou osu a geografické prostředí - to na jedné straně, na straně druhé sleduje proměny mocenskopolitické, rozumí se vstup evropských (i mimoevropských) civilizací na Západní polokouli, mimo jiné i přirozenou provázanost latinskoamerického dění s děním v prostoru (budoucích) Spojených států amerických.
Vlastní iberoamerický koncept respektuje tradiční vymezení středoamerické a jihoamerické důrazem na Mezoameriku a andskou oblast - to vše do okamžiku dramatického vstupu dobyvatelů. Civilizační střet, na nějž ani země (Nový svět), ani domorodé populace nebyly připraveny, dává vzniknout nové podobě latinskoamerických uměleckých projevů. Velké dějinné zvraty přicházejí neohlášeny.
Přinášejí-li prvé tři kapitoly náhled na umění předkolumbovských kultur, nabízejí čtvrtá a pátá kapitola pojednání o podobách kulturního střetávání a setkávání, které po či již v době conquisty dávalo vyrůst fenoménu latinskoamerického baroka, které propojuje středo i jihoamerický prostor, andské výšiny i nížiny Chaca, španělskou a portugalskou Ameriku.
Odvíjející se umění 19. století (kapitola šestá) nutně sebou nese tradici, která právě Latinskou Ameriku činí pro historika či historika umění (stejně tak kulturního antropologa, lingvistu či sociologa atd.) mimořádně živoucí laboratoří. Mnohé z toho, čeho se příkladem vzdala již minulá Evropa, je přítomno v latinskoamerickém prostředí vkladem Evropanů.
Autor recenzního vyjádření rád konstatuje, že právě umění 20. století (kapitoly sedmá a osmá) mohou být čteny s mimořádným zaujetím pro vklad latinskoamerických společností do pokladnice obecných dějin umění.
Dějiny umění Latinské Ameriky pokládám za cenný původní příspěvek české iberoamerikanistiky.
Z recenzního posudku: Prof. PhDr. Ivo Barteček, CSc.
Indiatida, kalavera a kanibalistické hnutí
Dějiny umění Latinské Ameriky
Dějiny umění nemilují všechny země stejně. V našem prostředí se často orientujeme na evropské západní umění, podle období pak převládá fokus na Itálii či Francii. Často vzhlížíme také k Americe a jejím slavných jménům jako jsou Jackson Pollock, Mark Tobey, Mark Rothko, Barnett Newman, Robert Rauschenberg a mnozí další. Kdo však dokáže zasvěceně hovořit například o umělcích polských či litevských? Náš evropský pohled na dějiny umění s tradičním rozdělením na umění vysoké a nízké s dlouhodobým opomíjením tzv. primitivních kultur vedl k přehlížení lidové tvorby a mimoevropských civilizací. Proto je dobře, že právě vyšla kniha zabývající se jiným uměním, než jsme zvyklí. Má název Dějiny umění Latinské Ameriky a vyšla v nakladatelství Karolinum.
Umění Latinské Ameriky bylo vystaveno jiným vlivům než naše evropské. Autorky publikace Markéta Křížová a Monika Brenišínová ukazují, že za jiných geografických, klimatických a společenských podmínek se umění může vyvíjet odlišným směrem než u nás v Evropě. Klima totiž ovlivňuje podobu architektury, a má také zásadní vliv na zachování artefaktů, které v tropických oblastech snadněji podléhají zkáze, což mnohdy vedlo k vytvoření mylných představ o stupni vývoje národů předkolumbovské doby. Také uspořádání latinsko-americké populace, v níž docházelo k míšení kultur domorodých a evropských, ale i afrických, jelikož Afričané byli do kolonií přiváženi jako otroci, jsou jeho dalšími specifiky, stejně jako třeba negramotnost značné části místní populace.
Umění předkolumbovských kultur je první kapitolou knihy. Mezi další patří Umění v období conquisty (dobytí indiánských území v Novém světě) a rané kolonizace, Koloniální umění, Umění 19. století – století nezávislosti, Umění první poloviny 20. století, Umění druhé poloviny 20. století a konečně Umění Latinos v USA od Kateřiny Březinové. Kniha se věnuje rovnoměrně všem třem odvětvím umělecké činnosti – architektuře, malířství a sochařství, ale nezapomíná ani na užitou tvorbu, zejména keramiku a šperkařství. Seznamuje čtenáře se jmény nejvýznamnějších umělců a exemplárně se věnuje jednotlivým pracím. Je doplněna také o výklad pojmů, které nejsou v našem kontextu běžné. Přínosný je poukaz na vztahy mezi Českou republikou a Latinskou Amerikou a zní pocházející artefakty, které se nachází v našich, převážně pražských sbírkách.
Četba je poutavá tím, že se čtenář setkává s důvěrně známými a zároveň i mnohdy neznámými informacemi. Jde o prolínání evropské tradice s domorodými, jehož krásným příkladem je atriový kříž ze 16. století, který se nachází v klášteře San Augustín v Acolmanu v Mexiku. Indiáni totiž nespojovali symbol kříže zprvu s Kristem a jeho utrpením, ale se svým předkolumbovským bohem ohně či stromem života, a tak z ramenou kříže šlehají plameny. Dále můžeme uvést vliv italských renesančních traktátů o architektuře, Vitruvia, Leona Battisty Albertiho či Sebastiána Serlia, na podobu amerických měst prakticky během celého koloniálního období s přesahem do 17. a 18. století, kdy v Evropě vrcholí baroko. Tento slohový anachronismus pak komplikuje dataci staveb podle identifikace slohů a stylů tak, jak tyto postupy známe z Evropy.
Mezi pojmy, se kterými nás kniha seznamuje, patří například: Indiatida, což je americká variace na karyatidu, klasický prvek řeckého stavitelství, tedy na ženu plnící nosnou nebo dekorativní funkci sloupu. Indiatidy jsou také postavy, nejčastěji ženy nebo andělé s indiánskými či mestickými rysy, často také v doprovodu americké flóry a fauny. Pod pojmem kalavera se pak skrývá lebka, nejčastěji vyrobená z cukru nebo čokolády, ale také keramiky, porcelánu či kamene, která se spojuje s oslavami Dušiček. Ve výtvarném umění pak znamená kalavera jakékoliv vyobrazení člověka nebo zvířete jako kostlivce. Četné příklady najdeme v období avantgard, kdy se stejně jako u nás vytvářely v Latinské Americe různé nové umělecké směry. Názvy některých z nich mohou vyvolat úsměv, ale i nejrůznější otázky. Je to například tzv. kanibalistické hnutí pocházející z Brazílie. Zakladateli jsou spisovatel Oswald de Andrade a básník a diplomat Raúl Boppep. Andrade formuloval umělecký program směru v manifestu z roku 1928, podle nějž mají latinskomeričtí umělci strávit západní umění a přetvořit je v nové, brazilské. Šlo přitom o otázku brazilské identity a sebeprezentace návratem ke kořenům brazilské kultury a jejich využitím v novém moderním kontextu.
Ačkoliv bychom si mohli přát více reprodukcí nám neznámých a těžko přístupných děl, a také mnohdy jejich hlubší výklad, podává kniha solidní přehled o latinskoamerickém umění, o hlavních uměleckých centrech v jednotlivých zemích a nejvýznamnějších uměleckých osobnostech, a proto může dobře posloužit jako prvotní impuls k hlubšímu studiu dějin umění Latinské Ameriky, k čemuž je také určena.
Eva Čapková,
Babylon revue, 21.6.2018