Knihou Dějiny umění Latinské Ameriky se do rukou zainteresované veřejnosti dostává ucelený pohled na podoby uměleckých projevů a cest uměním u latinskoamerických společností od formativních počátků domácích kultur přes conquistu a kolonizaci k projevům latinskoamerického umění v jeho podobách novověkých staletí až po umění současného iberoamerického světa.
Předkládaným textem je naplňováno jedno z přání české iberoamerikanistiky nabídnout z pohledu středoevropského prostoru, zastupovaného náhledem českým, domácím a případě i nečeským čtenářům (přimlouvám se za budoucí překlad do španělštiny) vhled do kontur umění Západní polokoule přednostně románského světa. V tomto kontextu vnímám překládané kapitoly jako navázání na Dějiny Latinské Ameriky, které již v minulém století péčí profesora Josefa Polišenského a jeho kolektivu demonstrovaly dosaženou kvalitu a tvůrčí samostatnost českých a slovenských iberoamerických studií.
Autorky nabízejí ověřený koncept, který ctí časovou osu a geografické prostředí - to na jedné straně, na straně druhé sleduje proměny mocenskopolitické, rozumí se vstup evropských (i mimoevropských) civilizací na Západní polokouli, mimo jiné i přirozenou provázanost latinskoamerického dění s děním v prostoru (budoucích) Spojených států amerických.
Vlastní iberoamerický koncept respektuje tradiční vymezení středoamerické a jihoamerické důrazem na Mezoameriku a andskou oblast - to vše do okamžiku dramatického vstupu dobyvatelů. Civilizační střet, na nějž ani země (Nový svět), ani domorodé populace nebyly připraveny, dává vzniknout nové podobě latinskoamerických uměleckých projevů. Velké dějinné zvraty přicházejí neohlášeny.
Přinášejí-li prvé tři kapitoly náhled na umění předkolumbovských kultur, nabízejí čtvrtá a pátá kapitola pojednání o podobách kulturního střetávání a setkávání, které po či již v době conquisty dávalo vyrůst fenoménu latinskoamerického baroka, které propojuje středo i jihoamerický prostor, andské výšiny i nížiny Chaca, španělskou a portugalskou Ameriku.
Odvíjející se umění 19. století (kapitola šestá) nutně sebou nese tradici, která právě Latinskou Ameriku činí pro historika či historika umění (stejně tak kulturního antropologa, lingvistu či sociologa atd.) mimořádně živoucí laboratoří. Mnohé z toho, čeho se příkladem vzdala již minulá Evropa, je přítomno v latinskoamerickém prostředí vkladem Evropanů.
Autor recenzního vyjádření rád konstatuje, že právě umění 20. století (kapitoly sedmá a osmá) mohou být čteny s mimořádným zaujetím pro vklad latinskoamerických společností do pokladnice obecných dějin umění.
Dějiny umění Latinské Ameriky pokládám za cenný původní příspěvek české iberoamerikanistiky.
Z recenzního posudku: Prof. PhDr. Ivo Barteček, CSc.
Kniha se věnuje rovnoměrně všem třem odvětvím umělecké činnosti – architektuře, malířství a sochařství, ale nezapomíná ani na užitou tvorbu, zejména keramiku a šperkařství. Seznamuje čtenáře se jmény nejvýznamnějších umělců a exemplárně se věnuje jednotlivým pracím. Je doplněna také o výklad pojmů, které nejsou v našem kontextu běžné. Přínosný je poukaz na vztahy mezi Českou republikou a Latinskou Amerikou a z ní pocházející artefakty, které se nachází v našich, převážně pražských sbírkách.
Eva Čapková (
Babylon revue, 21. 6. 2018)
