Alda Merini (1931-2009) patří k nejoriginálnějším hlasům italské poezie druhé poloviny 20. století. Už její debut Přítomnost Orfea (1953) vzbudil pozornost (a údiv) tak významných básníků jakými byli Pier Paolo Pasolini, Eugenio Montale nebo Salvatore Quasimodo.

Život a tvorbu Aldy Merini však poznamenala duševní porucha, pravděpodobně maniodeprese: velice dlouhé pobyty v ústavech pro choromyslné, krátké návraty domů, narození čtyř dcer, které neviděla vyrůstat.

Teprve na sklonku devadesátých let začíná pro Aldu Merini klidnější a plodné období, kdy se dočkala příznivých ohlasů jak kruhů odborných (laureátka mnoha literárních cen, dvakrát navržena na Nobelovu cenu), tak široké čtenářské veřejnosti.