Publikace Česká věta na rozhraní mezi gramatikou a pragmatikou se zabývá jevy vznikajícími v důsledku uplatnění vět / výpovědí v komunikaci, tedy pod vlivem faktorů povýtce pragmatických, tj. jevy, které jsou na standardní formu syntaktických jednotek navázány, mohou však být interpretovány různě – jde o rozsah a varianty elipsy, tzv. neartikulované konstituenty, o pragmatickou povahu reprodukované řeči. Dále se z hlediska rozhraní se syntaxí věnuje jevům regulujícím (nejen v češtině) finální interpretaci komunikátů. Jsou to zejména možnosti typizace komunikačních záměrů mluvčího / produktora, možnosti formálního zachycení takové typizace pravidly a možnosti a podmínky re- a dointerpretování komunikovaných jednotek. Konečně se v této publikaci zavádí do české pragmalingvistiky koncept logoforicity a její uplatnění jakožto vlastního rozhraní gramatiky a pragmatiky.

Tento rukopis určený k publikování v prestižním nakladatelství Karolinum, pro které "posudek" píšu, je v české lingvistice unikátní tím, že jeho autorka, ostatně první dáma české pragmatiky (viz i její knihy Pragmatika v češtině), popisuje ty výrazové prostředky češtiny (přesněji řečeno: promyšleně jen některé z nich), které se nacházejí na rozhraní mezi gramatikou a pragmatikou (jak také avizuje název rukopisu). Slovo rozhraní je v tomto smyslu ekvivalentem angl. termínu interface, který reflektuje modularitu jazyka a division of labor mezi gramatikou a pragmatikou v generování a interpretaci CP jako jazykového objektu v diskurzu. Současně (i když v nutné lineární posloupnosti) autorka tyto prostředky popisuje tak, že využívá rozhraní mezi přístupy funkční lingvistiky, u nás kralujícími jako dědictví mathesiovského myšlení, a přístupy více nebo rigorózní formální lingvistiky, jejímž postulátem je analytičnost a atributy s ní spjaté jsou explicitnost, exaktnost, deduktivnost. Slovo rozhraní je v tomto smyslu ekvivalentemslova zóna, tj. prostoru, v němž se setkávají (a potenciálně se navzájem nebo jednostranně ovlivňují) oba výše uvedené lingvistické přístupy. Jsem si jist, že takový autorčin pohled na jazyková data je moudrým řešením, protože v českém prostředí funkcionalistické vnímání jazyka (navíc v jisté době i v gramatice někdy formulované (skoro)strukturalisticky) je zakotveno v po(d)vědomí generací českých jazykovědců, což determinuje i pohled na rozhraní mezi gramatikou a pragmatikou. Naproti tomu formální lingvistika takto tradicí predestinována není, nebo ne tak robustně.
Z této základní myšlenky práce zcela logicky vychází i její architektura. V zásadě obsahuje dvě části (aniž by to bylo explicitně řečeno). Část první, již tvoří kapitoly 1-3, je promyšlenou analýzou toho, jak se rozhraní mezi gramatikou a pragmatikou vnímalo a vnímá v české tradici (aniž by se v ní o rozhraní mluvilo). Autorka přesvědčivě dokazuje, že ono rozhraní se u nás objevovalo už dávno předtím, než ho objevila cizí lingvistika, arciť bez teoretického rámce vymezujícího oba moduly, jen v značně omezeném rámci vymezovaném základní dichotomií "věta a/x výpověď". Dělba práce/kompetence gramatiky a pragmatiky byly pak v zásadě diskutovány jako důsledek toho, jak ten který autor či skupina větu a výpověď analyzuje. Tato část práce je, soudím, nezbytná pro hlubší pochopení toho, jak je rozhraní mezi gramatikou a pragmatikou pojímáno v současné (více nebo méně) formální lingvistice, zvl. zahraniční. Protože v české lingvistice se těmto tématům z pozic české tradice a později z pozic blízkých cizí formální lingvistice nebo z nich vycházejících či aspoň čerpajících věnuje nejhlouběji právě autorka, je možné skoro s jistotou říct, že lepší analýzu tohoto problému nikdo jiný než autorka podat neumí.
Jak je rozhraní mezi gramatikou a pragmatikou pojímáno v současné (více nebo méně) formální lingvistice, je obsahem druhé části, tvořené podkapitolami kapitoly 4. Ty pak představují originální analýzy českých jazykových prostředků tvořících součást CP a "ukotvující" ji v diskurzu. Pozornost je věnována ilokucím, (ko)referenci apod. Při analýzách autorka zavádí do české lingvistiky nové koncepty, známé v cizí jazykovědě a neznámé v české, např. logoforicita. Tuto druhou část práce pokládám za hlavní příspěvek práce do diskuse o tématu, a to příspěvek na základě analýzy českých jazykových dat jednak určený teoretické lingvistice, jednak přímo bohemistice. Navíc v této části práce autorka na základě analýzy cizí literatury a na základě českých dat vlastních, včetně těch, pro jejichž hledání se inspirovala u cizích relevantních autorů, dospěla k teoretické generalizaci a formulaci ve formátu blízkému formální lingvistice vlastní reprezentaci rozhraní mezi gramatikou a pragmatikou v podobě pragmatické matice. Ten jistě bude lingvisty přezkoumáván z hlediska empirické i explanatomí adekvátnosti, jak je to u nových studií slibujících subteorie jakožto nový příspěvek k tvorbě teorie standardní. Z mého pohledu se jeví jako lingvisticky životaschopný.
(...)
Nemám nejmenších pochyb o tom, že rukopis práce M. Hirschové je vynikajícím příspěvkem k porozumění rozhraní mezi gramatikou a pragmatikou, a tedy nutně i k delimitaci gramatiky (rozhraní fonologie/gramatika, rozhraní lexikon/gramatika, rozhraní morfologie/syntax apod.) a pragmatiky (rozhraní sémantika/pragmatika, rozhraní stylistika/pragmatika, rozhraní encyklopedie/pragmatika apod.). V české lingvistice bezkonkurenčně jediný, v lingvistice mezinárodní jeden z mnohých, ale pozornosti hodných.

Z recenzního posudku: Petr Karlík