Znaková řeč je důležitý fenomén mnišství, který existuje již tisíc let. Znaky umožňují mnichům sdělit jednoduchou zprávu i ve chvíli, kdy má panovat ticho. Kniha se zaměřuje na benediktinské a cisterciácké kláštery. Vykresluje dějiny znakové řeči od 10. do 15. století a ukazuje, že se znaková řeč používala i v českých klášterech. Nejvíce pozornosti je věnováno základnímu prameni, katalogům znakové řeči připomínajícím výkladový slovník. Pro pochopení některých středověkých souvislostí jsou hledány paralely u současných trapistů, neboť znaková řeč se stále používá, i když čím dál tím méně.
Publikace se zabývá málo známým fenoménem mnišského života, a to znakovou řečí, jež vznikla v 10. století v prostředí benediktinských, respektive clunyských klášterů, a již následně převzaly a aplikovaly další řády, mezi nimi velmi úspěšně také cisterciáci.
Autorka otevírá svůj text pasážemi věnovanými tradici mlčení a ticha v klášterním životě. Od povinnosti dodržovat silencium přechází k řešení této problematiky - ke vzniku a rozvoji znakové řeči jako nástroje, jenž umožňoval mnichům komunikovat mlčky. Následně vypráví dějiny znakové řeči v rámci jednotlivých řádů, které tuto náhražku přirozené řeči přijaly. Po této první části, mohli bychom říci historické, se již zaměřuje konkrétně na znakovou řeč a na znaky. Objasňuje syntax a lexikum znakové řeči, stejně jako tvorbu znaků. Základní pramen pro tuto část knihy představují zachované katalogy znaků, které jsou zdrojem slov, jež se museli novicové naučit před přijetím klášterních slibů, neboť jako mniši již většinou v klášteře mluvit nesměli. Znaky vyprávějí o kuchyni a stravování, o vybavení dormitáře i o dalších místech kláštera a poskytují tak vítaný průhled do života středověkých mnichů.
Kniha Radky Těšínské Lomičkoví nabízí neotřelý pohled na kláštery psaný navíc čtivým a poutavým jazykem. Ráda bych vyzdvihla pasáže o tichu a jeho významu pro mnichy, téma, které patřilo ve středověkých klášterech k zásadním, v dnešní společnosti je však téměř neznámé. Autorka se ho chápe s velkou erudicí a vystihuje jeho podstatu. Vlastní jádro knihy věnované znakům pak nabízí živou a čtenářsky vděčnou představu o mnišské každodennosti. Knihu jako celek pokládám za objevnou, otevírající prakticky neznámou látku, které může být pro zájemce o kláštery stejně jako pro příznivce středověku čtenářsky přitažlivá.
Z recenzního posudku: Prof. PhDr. Kateřina Charvátová, CSc.
Monografie Radky Těšínské Lomičkové je novým zajímavým jevem v literatuře o poznávání monastické kultury. Téma znakové řeči se po dlouholetém studiu stalo autorce poutavým a účinným nástrojem pro dosažení řady pohledů do života evropských benediktinů, cisterciáků a dalších monastických institucí 10.-15. století. Vznik této komunikace autorka sleduje od začátků clunyjství, kde se znaková řeč zrodila snad jako tajný dorozumívací prostředek (La Baume, Čluny) a posléze se stala základním komunikačním prostředkem v konventech řídících se řeholí sv. Benedikta, jenž v rámci denního programu stanovuje úseky, v nichž je třeba zachovávat mlčení. Tento příkaz a zároveň potřeba dorozumívat se i v době zákazu vedly k tomu, že se znaková řeč rozšířila po celém benediktinském řádu. Již v Cluny 11. století vznikly dva první katalogy dorozumívací gestiky a záhy je následovaly katalogy další (první z nich byl sestaven v klášteře Fleury), o řadě z nich se dozvídáme jenom z letmých zmínek v jiných pramenech. Soustředěním těchto pramenných zpráv autorka sestavuje zajímavý a přesvědčivý obraz benediktinské Evropy, v níž znaková řeč zasahuje Británii, západní i střední Evropu, což dokládají příklady Canterbury, Hirsau, Regensburgu a dalších lokalit a společenství končící až reformní kongregací bursfeldskou. Záhy se znaková řeč začala šířit i dalšími řeholními společenstvími, zejména mezi cisterciáky, což je řád, který autorka dlouhodobě studuje. Touto cestou vedoucí středověkou Evropou se čtenář setká s nečekanými konotacemi, např. v textu dopisu Petra Abelarda Heloise, v níž jí znakovou řeč doporučuje pro život komunity, již (Heloisa) řídí, nebo ve svědectvích o sv. Brigitě Švédské a v jejích pro badatele znovu objevené Revelationes. Bylo již ovšem řečeno, že hlavní autorčinu téma jsou cisterciáci. I u nich byla znaková řeč vydatně užívána a široce rozvinuta (není ostatně divu, řídí se řeholí sv. Benedikta). Na příkladech analýzy znakového jazyka autorka vede čtenáře jednotlivými částmi kláštera a souvisejícími aktivitami (od kostela po grangie), což je v mnohém nová perspektiva studia. Zajímavým průhledy do teologického myšlení cisterciáků je kapitola hovořící o významu znakové řeči a o trestech za porušování silencia a při nadužívání znaků (žvanit lze i gesty). Důležité je, že autorka se nespokojuje s pouhým popisem skutečností, ale znakovou řeč jako kulturní fenomén sleduje a analyzuje jako prostředek, který se vyvíjí a reaguje na měnící se potřeby řádových společenství. Jiný zajímavý rys měla znaková řeč jako jednoznačně mezinárodní prostředek, který mohl fungovat i jako náhrada jednotlivých regionálních forem latiny.
Po této důkladné přípravě autorka znovu přistupuje k pramenům a věnuje se katalogům znaků jako pramenným zdrojům, s nimiž se mnich setkával od doby svého noviciátu až do smrti. Díky této autorčině analýze znovu a detailně procházíme mnišskou každodenností proloženou rituály i běžnými margináliemi, rytmem dne, prostředky, které jej pomáhají udržovat (Vilém z Hirsau hovoří o tabuli, na niž se tluče v okamžiku, kdy se znaková řeč nahrazuje mluvenou komunikací a naopak, kdy se od officia přechází k nasycení, k odpočinku atd.). U cisterciáků jsou dochovány dvě hlavní skupiny katalogů (Siquis - dva jsou dochovány ve Vyšším brodu - a Ars), které autorka pečlivě probírá. Zjišťuje, že soubory znaků pokrývají opravdu všechny mnišské aktivity a dokonce že obsahují i citoslovce. Tato kulturně historická zjištění jsou mimořádné hodnoty vypovídající nejenom o běžném
klášterním provozu, ale i o monastické hmotné denní kultuře. Seznamujeme se s obrazem stravování a potravin, s činnostmi naplňujícími den, s užívanými předměty - od posvátných liturgických až po nářadí (vedle kalicha patény se např. objevuje i fistula pro přijímání vína, zastoupena jsou i paramenta). Dalšími sériemi znaků se mapuje objekt kláštera a jeho jednotlivé officiny. Objevují se však i pojmy pro abstraktní kategorie, jako je třeba pokání. Svět mnichů by byl neuchopitelný bez rozlišování a pojmenování osob, což se stává další příležitostí k vhledu do barevného světa klášterní každodennosti, v níž se samozřejmě objevují i laici. Samostatnou kapitolou jsou přídavná jména, příslovce a slovesa. I to velmi detailně charakterizuje vnímání mnicha, který kromě běžných pojmů zná a užívá znaky pro významy jako divoký, kudrnatý, mužný, nehezký, neschopný, opilý, bičovat, lhát, budit, kulhat. To vše doplňují pojmy časové, pojmy popisující svět zvířat obklopujících klášter (a vůbec svět přírody a krajiny), svět materiálů a surovin a vše symbolicky uzavírá znak pro konec.
Autorka se dále zabývá tvorbou znaků, principy syntaxu znakové řeči a dalšími komunikačními aspekty, např. i vývojem významu s postupem doby (kulturního antropologa i lingvistu potěší cesta k moderní mnišské terminologii: např. pojem traktor američtí cisterciáci sdělují znaky pro červený a kůň). Důkladný přehled pramenů a literatury (a jejich analýza) je samozřejmostí. Bohaté přílohy (mimo jiné edice vyšebrodského rukopisu 28Pp) ještě rozvíjejí sdělnost textu a dokumentují jej. Před bohatým seznamem použitých pramenů a literatury je užitečná kapitola věnovaná bližší charakteristice titulů, které se tématu věnují.
Z recenzního posudku: Prof. PhDr. Petr Sommer, CSc., DSc.
