Protimluvy v titulu nemají jen upoutat pozornost příštích čtenářů. Větší část knihy spojuje poznání, že mnohé ve středověku bylo jinak, než by se na první pohled zdálo. Poselství středověkého obrazu se skládalo z více vrstev, z nichž některé měly přednost před estetickým zážitkem. Už středověk například znal komiksové bubliny v podobě tzv. mluvících pásek. Jiné nápisy nebylo možné bez pomoci znalce přečíst. K čemu tedy byly? Rozšíření knihtisku způsobilo postupný přechod z magického světa zvuku do neutrálního světa zrakového vjemu. Jak tento proces poznamenal vnímání výtvarných děl?
Spolu s kladením dalších otázek kniha v druhé části pojednává o inscenovaných devocích v Českém Krumlově a o divých lidech lucemburské éry.
Třetí část přináší drobné etudy, tak trochu badatelské prskavky, které ozvláštňují historikovo bytí.

Recenze na webu Kultura21.cz, Jan Jaroš, 6.6.2017

---

Praha: Nahlédnutí do středověku profesora Františka Šmahela (Karolinum)

Nakladatelství Karolinum Univerzity Karlovy vydalo nedávno velice pěkný, reprezentativní soubor studií našeho předního medievisty profesora Františka Šmahela. Publikace nazvaná „Nahlédnutí do středověku“ s podtitulem „Mluva a písma a četba obrazů“ přináší celkem dvanáct autorových textů.
Velkým kladem je, že se nejedná o pouhý přetisk původních statí, ale autor se k jednotlivým textům, z nichž některé vyšly původně v němčině nebo polštině, vrátil, upravil je a některé i doplnil. Dalším kladem je pak bohatý obrazový doprovod, který se stal nedílnou součástí jednotlivých studií a črt.
Historici se při své práci dostávají vedle dochovaných písemných pramenů různé povahy též k různorodým vizuálním pramenům, které mají významnou vypovídací hodnotu nejen o době svého vzniku. Často musí pracovat i s díly výtvarného umění, jejichž interpretace není vůbec jednoduchá. A právě středověké vizuální prameny se staly východiskem hned několika Šmahelových studií.
Ačkoliv není školeným historikem umění, klade si řadu zajímavých a zároveň důležitých otázek, na něž hledá odpovědi. Je dobře, že není historikem umění, protože se na dochovaná umělecká díla dívá jinýma očima a dokáže z nich vyčíst mnohé, co by historikům umění třeba mohlo i uniknout. Samozřejmě se stane, že se v něčem může i mýlit, ale svým způsobem žádná interpretace není konečná a jediná správná. Profesor Šmahel tak naznačuje „nové“ cesty, jak se můžeme na dochované „obrazy“ dívat.
Texty jsou rozděleny do celkem tří oddílů. První – Dvě brány poznání: oko a ucho - s celkem pěti příspěvky přináší poznání, že ne vše je na první pohled takové, jak se zdá. Prostřední oddíl nazvaný „Hranice mezi posvátným a pozemským“ přináší sice pouze dvě, zato velice rozsáhlé kapitoly, v nichž autor hledá prostupnost mezi posvátnou duchovností a pozemskou tělesností. Závěrečný oddíl pak přináší zajímavé a podnětné sondy a etudy vztahující se zejména k husitství.
Některé autorovy studie můžeme považovat již za klasické, např. „Čtení nečitelných nápisů: Muži s ukazovátkem“ nebo „Mluva mluvících pásek“. Prvně jmenovaná stať na pomezí možného a domnělého byla nejen jemu, jak uvádí v závěru svého textu, ale i mně potvrzena, když jsem nedávno vyslechl poutavý a hlavně zasvěcený popis pozdně středověkého oltáře a hlavní scény mi byly ukázány ukazovátkem. V druhém jmenovaném textu pak velice hezky přiblížil mnohotvárnost zobrazování jednoho z nejrozšířenějších námětů středověkého výtvarného umění – Zvěstování Panně Marii.
Ač neškolený historik umění pracuje František Šmahel s až překvapivě bohatou paletou výtvarných děl, která se nenacházejí jen u nás, ale i v zahraničí. Podnětná je jeho stať věnovaná autorským atribucím středověkých mistrů, autoportrétům a také kryptoportrétům. Tento text navíc ještě doplnil o exkurz týkající se „vlastní podobizny“ Matěje Rejska na Křivoklátu.
V roce 2012 vyšla profesoru Šmahelovi fascinující kniha „Diví lidé (v imaginaci) pozdního středověku“. Do své nejnovější knihy shrnul v nejrozsáhlejší studii první tři kapitoly svých „Divých lidí“ a přiblížil tak čtenářům nejen fantaskní svět divých lidí lucemburské éry, ale i imaginaci pozdního středověku, kdy právě diví lidé byli „běžnou“ součástí středověkého světa. I tato studie je doplněna o nový a zároveň zajímavý exkurz, tentokrát o divých, lesních a zelených lidech v dosavadní literatuře.
Jak již bylo uvedeno výše, tvoří poslední oddíl různé sondy a etudy vztahující se hlavně k husitství. Autor se zde prezentuje jako velký, ne-li největší znalec husitství u nás a představuje jej ze zcela odlišných úhlů pohledu. Za všechny texty zmiňme dvě stati: „Válka symbolů: Husa a kalich proti kříži“ o dochovaných vyobrazeních husitských symbolů v rukopisech a na výtvarných artefaktech a „Mučedníci a bojovníci v husitském nebi“ o středověkých vyobrazeních Jana Husa, Jeronýma Pražského nebo Jana Žižky.
Pěkná kniha „Nahlédnutí do středověku. Mluva písma a četba obrazů“ si zaslouží pozornost. Jedná se o velice inspirující čtení, které může oslovit vedle laické veřejnosti i odborníky, kteří v něm najdou řadu zajímavých podnětů, které by neměly zůstat bez povšimnutí.

Marek Zágora, web Stavitelé katedrál

---

Nová kniha předního českého historika středověku přináší sebrané studie, črty, sondy a etudy, které původně vyšly v různých sbornících a časopisech. Soubor obsahuje výběr dvanácti textů z let 1984-2016 (s těžištěm v posledních patnácti letech), spojených tématem vyjádřeným obrazně v názvu knihy. Většina statí je přetištěna beze změny, další jsou upravené či doplněné; v jednom případě jde o českou verzi textu publikovaného předtím jen cizojazyčně. Čtenář neochotný hledat po roztroušených zdrojích může tedy nakladatelský přínos shledat ve snesení textů ne vždy snadno dostupných, navzájem blízkých tématem i přístupem. Na druhé straně je třeba přiznat, že tři kapitoly už byly zahrnuty do výboru Mezi středověkem a renesancí (2002), a vycházejí tedy potřetí.
První oddíl se zabývá otázkami smyslového vnímání a recepce obrazu a textu, chápaných jako média poznání a komunikace. Na začátek vybraný starší článek Modi legendi et vivendi načrtává změnu "čtení" obrazů mezi středověkem a raným novověkem, sledovatelnou na kompozicích obrazů a jejich vztahu k textům. Obrazy zde vystupují jako doklady tendencí, které často dělí staletí, a tak nemůžeme dostatečně ocenit jejich invenci ve srovnání s díly bezprostředně geneticky předcházejícími. Autor zde inspirativně glosuje a zobecňuje, nicméně ověření obecné platnosti svých závěrů čtenáři příliš neusnadňuje.
O to přínosnější jsou další kapitoly, analyzující konkrétní případy a nešetřící neotřelými postřehy z mezioborové perspektivy. Autorovy obavy, že se tak dostává na písčitou půdu, kde se lze snadno propadnout, nebo mínění, že nalézt neprošlapané stezky se sotva podaří někomu, kdo jen čas od času nahlíží do sousední (...) zahrady poznání, nesdílím. Právě v místech, kde různé obory, perspektivy a metody hraničí, stýkají se a prolínají, můžeme nalézt inspiraci pro uvolnění zatuhlých schémat a obnovu zaběhlých přístupů. Mimořádně zajímavé téma nástěnných nápisů a jejich funkce v prostoru následuje sonda do role nápisových pásek ve scéně Zvěstování Panně Marii a rozsáhlá úvaha o výpovědi nápisů vztahujících se k autorství obrazů. Kapitola Mistr velkého poznání poučně ukazuje, jak lze na základě omezených informací z médií přizpůsobených k obrazu recipientova světa proměnit určité osoby či události takřka k nepoznání.
Druhý oddíl tvoří jen dvě studie, byť obsáhlé, spojené tematicky zkoumáním jevů na hranicích profánního a posvátného světa. Slavnostem ukazování ostatků a divým mužům věnoval Šmahel nedávno dvě velké studie, respektive monografii. Důvody, proč se k tématům vrací v rámci tohoto výboru, tak nejsou příliš zřejmé.
Do závěrečného oddílu jsou sdruženy prskavky, které ozvláštňují historikovo bytí, tedy drobnější sondy, nesoucí stopy vzácných chvil, kdy se rodí nápady. Nesmíme se nechat zmást autorovou skromností: nejde o bezvýznamné črty na okraj, ale často o systematická zpracování dílčích témat, včetně detailní analýzy a pokud možno úplného soupisu pramenů (zvi. Zlomené žezlo českého krále). Ve srovnání např. s monumentální Husitskou revolucí jde jistě o marginálie; nicméně z hlediska vyvažování pohledů "shora", s jejich přirozenou tendencí ke zjednodušení, se jeví pro poznání mnohotvárnosti středověkého světa jako nezastupitelné. Pokušení vyslovit kategorický soud je zde vždy korigováno vědomím nedostatečnosti poznání jedince, který nemůže překročit determinanty své perspektivy. Prskavky navazují na první oddíl svým zaměřením na fungování kulturních médií kombinujících obraz a slovo, psané či mluvené, všechny ovšem v rámci husitského či utrakvistického prostředí.
Soubor článků různého původu a data vzniku s různou kvalitou ilustrací představuje pro redaktora vždy výzvu. Většinou barevný obrazový doprovod lze s ohledem na omezení použitým druhem papíru hodnotit jako výborný, přinášející obohacení oproti dřívějším vydáním. Jak je však obvyklé v ilustrovaných knihách obecných historiků, i zde popisky trpí nedostatečností informací a nejednotnou strukturou. Redakční práce na samotných textech by mohla být pečlivější. Některé jsou převzaty víceméně beze změny, u jiných jsou doplněny odkazy na novější literaturu, jiné jsou výrazněji přepracovány. U čtenářů, kteří nesledují veškerou Šmahelovu produkci (a kterým je ostatně kniha hlavně určena), to může vyvolat zmatení a nejistotu, jestli je určitá kapitola z hlediska reflexe literatury a poznámkového aparátu aktuální, či nikoliv. Uvedené výhrady však nemění nic na tom, že jde o knihu otevírající inspirativní pohledy na fungování středověké výtvarné a verbální kultury v jejích mnohých podobách a vrstvách.

Aleš Mudra, Dějiny a současnost 1/2018, str. 54

---

Recenze zatím posledního z četných Šmahelových bilančních knižních souborů jsem se neujímal zrovna ochotně. Všech dvanáct otištěných studií již dříve (konkrétně v letech 1984–2015) vyšlo, některé z nich dokonce vícekrát.(1) Všechny jsem nejen četl, ale bez nadsázky i pečlivě prostudoval a nejednou využil ve vlastní práci. Vyjadřovat se k nim mi proto připadalo poněkud nadbytečné. Skepse však rázem zmizela, když jsem se ponořil do prvního otištěného textu. František Šmahel totiž patří k autorům, kteří se k vybraným badatelským tématům opětovně vrací, zpřesňují poznatky i formulace a průběžně se vyrovnávají s novou vědeckou produkcí. Platí-li to o pražské středověké univerzitě, o Janu Husovi či o Jeronýmovi Pražském,(2) tím více lze tuto sympatickou umanutost vztáhnout k pojednáním, oscilujícím na pomezí dějin mentalit, kulturní historie a dějin umění, jež autor hodlal v mládí studovat a jež ho znovu a znovu lákají, zvláště týkají-li se italského duecenta, trecenta i quattrocenta a jejich vyzařování. Pokud mi na knize něco vadí, pak skutečnost, že barevné reprodukce, tvořící organickou složku jednotlivých studií, nebyly vytištěny na křídě nebo alespoň na polokřídě, a také průběžné číslování poznámek, nešvar současné doby ulehčený počítačovou sazbou a zároveň opticky vyvolávající dojem ucelené monografie, kterou ovšem publikace není ani náhodou.
Společný jmenovatel dílem aktualizovaných a dílem přepracovaných či doplněných statí je patrný z podtitulu i z obálky, na níž se skví ukázka z latinského rukopisu a oko s uchem, dvě brány poznání a současně symboly audiovizuální komunikace. V podstatě reflektují středověký názor, že všechny složky stvořeného světa lze vnímat a dešifrovat jako text, zejména jde-li o lidský výtvor. Středověkému vnímání výtvarného díla se věnují především studie v první části knihy, založené na přesvědčení, že se v něm obraz snoubil se slovem, psaným či (zvláště v sakrálních stavbách) mluveným, ať již ve formě kázání nebo vysvětlujícího komentáře. O iluminovaných kodexech netřeba pochybovat, v případě nástěnných maleb v chrámových prostorách slouží jako doklad pro oprávněnost teze kazatelské sbírky de sanctis, nejednou se dotýkající zobrazených světců, a někdy také přítomnost vymalovaných mužů s ukazovátkem či s hůlkou, upozorňujících na právě objasňovaný výjev a zřejmě i tlumočících latinské texty na nápisových páskách do národního jazyka. Tyto pásky, nejednou jakoby vycházející z úst ztvárněných postav, tak z gotických artefaktů činily s nadsázkou řečeno „mluvící obrazy“, a nebyly tudíž pouze oporou paměti.
O výchovné, formativní funkci středověkých obrazů, analogické literárním exemplům, se autor sice zmiňuje jen okrajově, zato upozorňuje na gnómickou povahu textů, které dali na stěnách Betlémské kaple zaznamenat Jan Hus (Desatero, Věři v Buoh, De sex erroribus), respektive Jakoubek ze Stříbra (Salvator noster, De communione parvulorum) a jimž převážně negramotní návštěvníci nemohli porozumět, nehledě na umístění a obtížnou čitelnost nápisů. Byly to však věčné pravdy, bez nichž nebylo možné dosáhnout spasení, hlavního cíle pozemského života. Nesdílím však Šmahelovu představu, že latinské nápisy v Betlémě byly chápány jako jazykově neutrální a že směřovaly rovněž k německému publiku. Kapli, určenou ke kázání v češtině, neměli pražští Němci, pokud nebyli bilingvní, důvod navštěvovat.
Variabilitu středověkých postupů při práci se slovem i pestrost nápisových pásek v rámci ztvárnění oblíbeného tématu „Zvěstování“ dokumentuje autor v mistrovské studii, udivující rozhledem po italském a západoevropském umění i znalostí příslušné vědecké produkce. Je až vzrušující sledovat, jak Bůh vede dialog s Pannou Marií prostřednictvím nápisových pásek a jak v dalších verzích téhož příběhu předává Bohorodičce zprávu Duch svatý v podobě holubice, eventuálně jak ji zprostředkovávají světelné paprsky, odkazující k božímu slovu, které je možné s odkazem na Janovo evangelium vyložit jako světlo. Zároveň s tímto procesem sledujeme proměnu prostředí, v němž se výjev odehrává (palác ustupuje uzavřené zahradě), i role archanděla Gabriela, který na zobrazeních vzniklých po polovině 14. století předává Marii zapečetěné psaní s radostnou zvěstí. V českém prostředí se „pošťák“ Gabriel (výrok Horsta Wenzela) asi poprvé objevil na foliu slavného Liber viaticus Jana ze Středy, zatím nejstarší známé varianty, na níž boží posel plní úlohu poštovního doručovatele.
Obdobně fascinující prací je pojednání Hoc opus pinxit, vyvracející na množství příkladů stále opakovaný omyl, že teprve renesance osvobodila umělce z pout středověkého kolektivismu. Stať doplňuje exkurs obsahující zdůvodněnou domněnku, že křivoklátský reliéf, považovaný tradičně za vyobrazení krále Vladislava II. Jagellonského, zpodobňuje ve skutečnosti stavitele Matěje Rejska. Jeho sochařský portrét na západním průčelí Prašné brány totiž vykazuje nápadně shodné rysy s křivoklátskou plastikou. Šmahel má prostě vynikající obrazovou paměť, v níž si dle potřeby listuje jako v uměleckohistorickém katalogu.
Kunsthistorický katalog připomíná do jisté míry také studie, detailně rekonstruující průběh známé českokrumlovské slavnosti (ukazování sv. ostatků), spojené se svátkem Božího těla. Dokonale zvládnutá pramenná základna, vědomosti o podobě rožmberské rezidence, proniknutí do tajů městské topografie, znalost relikvií i relikviářů a poučenost o středověkých procesích ústí v téměř vyčerpávající popis festivity, inspirované pražským svátkem Kopí a hřebů Páně a ukončené husitskými válkami. Pročítal jsem minuciózní práci pozorně v souvislosti s bádáním o předrevolučních (tedy i českokrumlovských) letech Jana Žižky. Přiznávám však, že jsem se místy v podrobném líčení ztrácel.
Menší články, v autorově označení „sondy“ a „etudy“, mají spíše interpretační a mezi řádky i skrytý polemický charakter. V případě dlouho diskutované podoby antiteckých tabulí staré a nové barvy, uchovaných v Göttingenském rukopisu a Jenském kodexu, nemohl již Šmahel přihlédnout k nejnovější edici, vydané paralelně s jeho souborem.(3) Stať o válce symbolů, tj. kříže na jedné straně a kalicha i husy na straně druhé, se původně kriticky vyrovnávala s názory Karla Stejskala, nyní spíše doplňuje a koriguje mínění Mileny Bartlové. Na tomto místě chci znovu upozornit, že zlatý kalich na červeném poli vnímali husité jako heraldicky závazný a že výraz huska, husky a v posunutém významu dokonce houska sloužil k označení Jana Husa a jeho přívrženců ještě v 16. století, byť jde vesměs o přejímky ze starších textů.(4) Dílčí interpretační doplňky by bylo možné vznést k pojednání o mučednících a bojovnících v husitském nebi, zatímco dvě další práce (o pánu Krušinovi na Zlaté hoře a o zlomeném žezlu českého krále) okouzlí orientací po pozdně středověkých proroctvích, reáliích pozdně středověké Evropy i znalostmi dobových obrazových alegorií. Drobné nepřesnosti (Kladsko opravdu nebylo slezské knížectví) či okolnost, že soupis zpráv o kometách lze dnes nalézt na internetu, nic na tomto konstatování nemění.
S chutí jsem se opakovaně vydal navštívit myšlenkový svět zapomenutého sienského malíře Bindina da Travale, zprostředkovaný jeho syny. Zaujal mě jeho zjevný (bezmála husitský) odpor k žebravým řádům, rozličným prelátům a k všudypřítomné církevní korupci, byť jádrem Šmahelova podání je Bindinovo vyprávění o Janu Husovi, kterému stárnoucí malíř projevil nepokryté sympatie. Více než to však opětovně budí mou pozornost, jak se v textu kroniky, sepsané členy malířského rodu, prolíná realita (Husův názor, že hříšný kněz neposvěcuje) s fikcí (král Zikmund se při popravě pražského mistra rozpláče) a domysly, spoluvytvářejícími podobu historické paměti.
Na závěr jsem si ponechal rozsáhlou stať o fantaskním světě divých lidí lucemburské éry, vyplňující téměř čtvrtinu (přesně 23,34 %) autorova textu. Šmahel v ní aktualizuje a doplňuje stěžejní kapitoly své monografie, vydané před šesti lety.(5) Činí tak i v reakci na novou literaturu, zvláště na závažnou studii Milady Studničkové.(6) Nutno říci, že i s časovým odstupem na svých interpretacích trvá. Uznává sice prokázanou existenci dvorského Řádu (v autorově podání spíše Bratrstva) točenice, založeného Václavem IV., leč emblémům ledňáčka (zřejmě osobní panovníkovo znamení) a točenice přisuzuje skryté sexuální významy, první údajně odkazuje k mužskému a druhý k ženskému přirození. Přiznávám, že srovnatelnou imaginací neoplývám. Takové vysvětlení mě nenapadlo ani ve dvaceti letech, kdy jsem jako bujný jinoch bedlivě četl a nadšeně prohlížel právě vydanou Krásovu monografii o Václavových rukopisech(7) a pochopitelně vnímal erotický náboj řady vyobrazení. Jakoby i ve výkladu středověkých artefaktů platila postmoderní devíza: Každý význam je možný a žádný není závazný.
Autor prostě vnímá hry a příběhy, odehrávající se v rozvilinách iluminovaných kodexů, jako odraz reálného, mravně uvolněného života Václavova dvora. Neváhá přitom svůj výklad podložit zprávami o zpustlém či nezřízeném panovníkovi s oblibou navštěvujícím pražské lázně, aniž bere v potaz, že tato podání známe vesměs z kruhů Václavovi nepřátelských a usilujících vylíčit krále v co nejhorším světle. V reformním a husitském prostředí přitom vznikl odlišný, víceméně pozitivně laděný portrét psychicky nevyrovnaného Lucemburka, který, jak víme z dalších pramenů, proslul jako mimořádně vzdělaný člověk, mecenáš pražské univerzity a přítel jejích předních osobností. Výklady Milady Studničkové, zdůrazňující duchovní rozměr diskutovaných symbolů, Šmahel pokládá za nadinterpretaci, neboť středověcí výtvarníci by se museli vyznat v teologických problémech a v biblické exegezi lépe než tehdejší i dnešní specialisté. Od svého řešení neustupuje ani v případě divých mužů a lazebnic, jimž podle jeho přesvědčení připadá v bordurách kodexů Václava IV. subalterní postavení služebníků a služebnic. Divý muž není prý nikde totožný s králem, byť si část badatelské obce myslí opak a i když je známo, že se francouzský král Karel VI. zúčastnil roku 1393 plesu právě v přestrojení za tuto postavu. Pokud by Šmahel byl důsledný, musel by vzít v úvahu i příběh, tradovaný v husitské části české veřejnosti o tom, kterak Václav IV. chodíval v přestrojení mezi prosté lidi. Osobně se však domnívám, že jej František Graus správně zařadil mezi pověsti.(8) Přímočaré vysvětlení emblémů a symbolů v rukopisech krále Václava a jeho dvorského okruhu se dle mého názoru míjí s obecně přijímaným a Šmahelem zastávaným i uplatňovaným poznatkem o polysémantickém charakteru středověkého umění.
Napsal jsem svého času na Šmahelovu knihu o divých mužích poměrně rozsáhlou recenzi.(9) Upozornil jsem v ní, že literární alegorie šlechtice uvězněného v žaláři lásky odpovídá vyobrazením panovníka vsazeného do klády či spoutaného jiným způsobem, odkázal jsem na svůj dávný (a podle mého mínění) stále nosný výklad geneze Hájkovy pověsti o Václavovi a lazebnici Zuzaně a vše zasadil do typicky středověkého prolínání i zaměňování vznešeného a nízkého.(10) Odezvy jsem se nedočkal. Dovoluji si tedy na tomto místě poznamenat, že místnost v staroměstském Hánkově domě (stával na místě pozdějšího čísla popisného 587) sotva sloužila jako lázeň, ačkoli v ní byly vyobrazeny nahé lazebnice.
Prokazatelně se v ní úřadovalo a v objektu byl tehdy dokonce umístěn korunní archiv.(11)
To vše jsou ale pouhé drobnosti poznamenané na okraj knihy, která ve svém souhrnu představuje Františka Šmahela jako badatele širokého kulturního záběru s fenomenálním rozhledem po vědecké produkci. Listuji-li seznamem literatury (v němž mimochodem několik prací uvedených v poznámkovém aparátu chybí), nevycházím z úžasu, kde autor bere čas, sílu a energii množství zahraničních titulů nejen prostudovat, nýbrž také sehnat. Navzdory uvedeným počátečním rozpakům jsem rád, že kniha vyšla. Početní zájemci mají nyní pohromadě aktualizovaný soubor cenných Šmahelových studií, ilustrujících dávnou pravdu, že vědecké poznání minulosti, navzdory cenným objevům a jedinečným zjištěním, nikdy nekončí.

(1) Bibliografické údaje uvedené v ediční poznámce na s. 331 nezachycují všechny verze a mutace. Pro srovnání viz František ŠMAHEL, Nalézání, setkávání a míjení v životě jednoho medievisty, Praha 2009, s. 466–520, zvláště s. 497–508.
(2) Například F. ŠMAHEL, Alma mater Pragensis. Studie k počátkům Univerzity Karlovy, Praha 2016; TÝŽ, Jan Hus. Život a dílo, Praha 2013; TÝŽ, Život a dílo Jeronýma Pražského. Zpráva o výzkumu, Praha 2010.
(3) Petr ČORNEJ – Michal DRAGOUN – Milada HOMOLKOVÁ – Petra MUTLOVÁ a kol., Tabule staré a nové barvy Mikuláše z Drážďan ve staročeském překladu, Praha 2016 (distribuováno na jaře 2017).
(4) František ŠIMEK (ed.), Staré letopisy české z vratislavského rukopisu, Praha 1937, s. 12; text T Starých letopisů českých, Národní knihovna ČR, MS Osek 95, fol. 21r.
(5) František ŠMAHEL, Diví lidé (v imaginaci) pozdního středověku, Praha 2012.
(6) Milada STUDNIČKOVÁ, Gens fera. The Wild Men in the System of Border Decoration of the Bible Wenceslas IV., Umění 62, 2014, s. 214–239.
(7) Josef KRÁSA, Rukopisy Václava IV., Praha 1971.
(8) František GRAUS, Die Herrschersagen des Mittelalters als Geschichtsquelle, Archiv für Kulturgeschichte 51, 1969, s. 65–93.
(9) Česká literatura 61, 2013, s. 418–422.
(10) Petr ČORNEJ, Tajemství českých kronik. Cesty ke kořenům husitské tradice, 2. rozšířené a přepracované vydání, Praha – Litomyšl 2003, s. 97–102, 397–399.
(11) Wácslaw Wladiwoj TOMEK, Základy starého místopisu pražského I. Staré Město pražské, Praha 1866, s. 136; TÝŽ, Dějepis města Prahy II, Praha 1871, s. 156; Ivan HLAVÁČEK, Vratislavská epizoda českého korunního archivu, Archivní časopis 30, 1980, s. 100–106. Eventuální překlad pojmu (a)estuarium ve významu lázeň sotva připadá v úvahu, víme-li že lazebnice byly vymalová¬ny in parvo aestuario, což by znamenalo, že se v domě nacházela ještě velká lázeň. Adekvátnější je zřejmě překlad v malé světnici.

Petr Čornej, český časopis historický (The Czech Historical Review), č. 2 2018, ročník 116, str. 538-542