Kniha se zabývá historickými okolnostmi, za nichž se paměť stává předmětem bádání, výzkumu a interpretace. Michal Janata se v knize zamýšlí nad otázkou nakolik a proč je paměť tak nesamozřejmou položkou filozofie a neurověd.

Dále se věnuje vztahu paměti a mysli spolu s otázkou, jak se nám daří získávat jistotu o existenci myslí jiných, než je ta naše vlastní. Soustředí se na trýzeň, kterou nám způsobuje paměť, když nechce vydat plody svého úsilí, na otázku vrstevnatosti paměti či na mysl amnestika, která je permanentní nepopsanou deskou.

Přibližuje proměnu osobnosti lidí, které postihly potíže s pamětí, blahodárný účinek zapomínání, kterému můžeme říkat eliptické, protože nás zbavuje všeho balastu a umožňuje nám rozlišovat podstatné od nepodstatného, zlověstný účinek privativního zapomínání, které zužuje mentální prostor a zkracuje čas postižených, nebo otázku existence kolektivní paměti či její časové dimenze. Paměť je tu tak zastoupena v plurálu, v mnohosti svých projevů i v bohaté šíři oborů, které se jí zabývají.