Provdat dceru (snad proti její vůli) nekompetentním knězem, tedy proti všem církevním předpisům a absolutně neplatně, a teprve následně (a to úspěšně) usilovat o zplatnění takového manželství, to byl za počínající vlády přísného katolíka Karla VI. doslova „husarský kousek“. Hraběti Šporkovi se podařil. Jak, to je předmětem této publikace.
Předmluva litoměřického generálního vikáře
Úvod
1. Ti, o které šlo: snoubenci a manželé Swéertsovi
1.1 Anna Kateřina hraběnka Šporková
1.2 František Karel Rudolf baron ze Swéertsu
2. Vývoj manželskoprávní úpravy a její prameny
2.1 Vývoj kanonické manželskoprávní úpravy
2.2 Prameny manželskoprávní úpravy v době sňatku Swéertsových
3. Anna Kateřina: klášter, nebo manželství?
3.1 Právní úprava manželského souhlasu
3.2 Příklad starší sestry Marie Eleonory
3.3 Pochybnosti o svobodném souhlasu Anny Kateřiny
4. Manželská překážka pokrevenství mezi snoubenci
4.1 Právní úprava manželské překážky pokrevenství
4.2 Příbuzenství mezi Annou Kateřinou a Františkem Karlem Rudolfem
5. Dvojí dispens od manželské překážky pokrevenství
5.1 Právní úprava dispensace
5.2 První papežské breve do Hradce Králové: od Herodesa k Pilátovi
5.3 Druhé papežské breve do Litoměřic: pokračování křížové cesty barona Swéertse
6. Dvojí manželský slib snoubenců
6.1 Právní úprava formy uzavření manželství
6.2 Zasnoubení a první manželský slib snoubenců
6.3 Druhý manželský slib snoubenců - "divoká" svatba v Kuksu a její následky
6.4 Právní analýza problému a shrnutí
7. Náprava - sanace manželství
7.1 Právní úprava zplatnění manželství
7.2 Zásah nunciatury: Roma locuta, causafinita
Závěr
Chronologický přehled případu
Seznam příloh
Texty v originálu
Texty v českém překladu
Seznam zkratek
Bibliografie
I. Prameny
II. Literatura
III. Slovníky
Summary
Rejstříky
Barokní šlechtic František Antonín Špork (1662-1738) a jeho milieu patří k trvalým stálicím české historiografie v nejširším slova smyslu. Zatímco takoví historici umění již mohou výsledky svého více než stoletého výzkumu (jen) víceméně zpřesňovat, na ostatních polích zbývá odvést ještě velký kus práce. Zásluhou prof. Ignáce Antonína Hrdiny postupuje v posledních letech nejrychleji bádání v oblasti právních dějin, pro něž může být Špork coby notorický obtěžovatel všemožných úřadů přelomu 17 a 18. století vhodným zprostředkovatelem vhledu do tehdejšího práva.
Ve šporkovské publikaci, jejíž spoluautorkou je stejně jako v prvním případě dr. Hedvika Kuchařová, navštěvujeme tentokrát nejužší kruh hraběnčiny rodiny v období let 1710-1712, spojených s událostmi okolo sňatku Šporkovy druhorozenč dcery a univerzální dědičky Anny Ketřiny (zemřela 1754). Dosavadní Šporkovi životopisci této události věnovali v souhrnu asi čtyři strany, obsahující navíc nemálo dezinterpretací a omylů. O co vlastně šlo? Hrabě vyhlédl své dceři ženicha ze slezské baronské rodiny Swéertsů, Františka Karla Rudolfa (zemřel 1757), který byl ovšem jejím přímým (dokonce oboustranným) bratrancem. Tento příbuzenský vztah samozřejmě podle právní normy zakládal "maželskou překážku", kterou po řádnách zásnubách mladých (1710) dispensovalo roku 1711 breve papeže Klementa XI. adresované královéhradeckému oficiálovi. Problém nastal ovšem ve chvíli, kdy tento biskupský úředník označil sebe sama za špatného adresáta písemnosti (budoucí manželé byli totiž pražskými diecezány; arcibiskupský stolec byl ovšem v té době vakantní) a rozjel tak nechtěně kolotoč ročních peripetií, z něhož na Šporkovi krom jiného ulpěla nálepka "nepřítele" kléru, jíž se už nikdy nezbavil.
Kapitoly recenzované knihy jsou koncipovány podle jednotného klíče - v úvodu seznamují správní úpravou toho kterého instrumentu (vývoj a prameny kanonického manželského práva, manželský souhlas, manželská překážka pokrevenství, dispensace od této překážky, forma uzavření manželství, zplatnění manželství) a poté se zabývají konkrétními událostmi a realizací jednotlivých kroků na cestě za defmitivním potvrzením sňatku. Obě části se pak - jak už jsme si u (spolu)publikací prof. Hrdiny navykli - vyznačují multidisplinámím rozhledem a neobyčejnou čtivostí, které z knihy činí vedle další objevné šporkovské monografie rovněž vynikající učebnici další oblasti raně novověkého práva (abychom parafrázovali recenzi jedné z výše uvedených Hrdinových prací ).
Autoři počítají se čtenářovým základním povědomím o kukském pánovi, které si může v případě neznalosti doplnit přinejmenším ze známé práce Pavla Preisse o F. A. Šporkovi a barokní kultuře v Čechách (1981; 2003). Představují tedy jako východisko příběhu zejména oba mladé snoubence, jimž doposud historici věnovali pozornost především jako vydavatelům náboženské literatury (to se týká hlavně dámy, překladatelky z francouzštiny) a experimentátorům v oblasti ekonomických nauk (to platí o pánovi). Důraz je kladen na fakta, která budou mít nějakým způsobem význam v budoucí kauze a která se dosavadnímu bádání zdála spíše podružná. Příkladem budiž předmanželský domicil mladých, který rozhodoval o působnosti církevních úřadů, které měly papežský dispens vykonat: patrně poprvé se tak v literatuře např. objevují jejich skutečná rodiště (u Anny bylo doposud uváděno chybné, u Františka Karla Rudolfa zkomolené).
Z právního hlediska je na tomto základě sledováno konkrétní (ne)plnění tří základních podmínek, které na platnost sňatku nakladl Tridentský koncil: validního manželského souhlasu, absence manželské překážky a konečně dodržení kanonické formy při sňatku. Autoři lakonicky vypočítávají, že vady byly nalezeny ve všech oblastech. Souhlas byl zpochybněn Anninou touhou vstoupit do kláštera (čtenář tak může nahlédnout i do zákulisí jedné ze zapomenutých šporkovských fundací - konventu celestinek v Choustníkově Hradišti), manželská překážka byla sice dispenzována, avšak dispens byla provedena (či přesněji řečeno neprovedena) za dosti podivných okolností a konečně snoubenci byli oddáni knězem, který k tomuto úkonu postrádal příslušnou jurisdikci (což se projevilo i lehce enigmatickým záznamem v hradišťské matrice). Kriminální příchuť by pak dokonce mohla mít situace (pokud by nastala), za níž by okolnosti plnění jednotlivých podmínek byly zkoumány ve všech svých nuancích - stačí jen připomenout, že nucení do sňatku bylo podle Tridentina těžkým trestným činem (ostatně jako nucení k řeholnímu stavu), jehož okamžitým důsledkem byla kupř. samočinná exkomunikace. Pro kverulanty typu Šporka však bylo štěstí, že k takovým koncům docházelo jen vzácně, pokud vůbec. Hrdina připomíná, že podobná zkoumání nebyla pro tehdejší světskou i duchovní byrokracii tím nejvysněnějším úkonem, už proto, že klasické řešení "neřešitelných" situací - udělování všemožných výjimek z jiných výjimek - se mj. pojilo s nemalým příjmem příslušného úřadu (v tomto případě nebyla rozhodně škodná římská datárie). Podstatná je přítomnost onoho světského prvku v celém řízení. Stejně jako převzal v určitém momentu Šporkovo pozdější kacířské šetření stát, vstupuje nakonec do matrimoniální kauzy (řešené právem kanonickým) místodržitelství a zahajuje přidružený postup proti hraběcím tiskům (tzv. species facti), které kroky jednotlivých církevních údů napadají. Je zřejmé, že udržení náboženského statutu quo bylo i ve zdánlivých malichernostech v eminentním zájmu vládnoucího domu a jeho jednotlivých reprezentací.
Podobné exkurzy činí z publikace I. A. Hrdiny a H. Kuchařové také příhodnou pomůcku k poznání raně novověké společnosti a jejího myšlení. Bez nich by zůstalo dost možná konám všech účastníků kauzy jen chronologickým sledem úkonů a fakt, jak to ostatně známe ze šporkovské literatury i v dnešních dobách. A jak je u autorů zvykem, práci doplňuje edice a český překlad všech relevantních písemností případu (celkem 47!), z nichž se všechny dostávají z archivních krabic k rukám čtenářů poprvé. Je dobré tento "tradiční" krok autorů tisíckrát podtrhnout a zdůraznit ho jako nutnou cestu pro všechny další badatele, kteří se zhusta domnívají, že hlavním pramenem k poznám F. A. Šporka a kontextu jeho působení je již navždy uvedená (a z hlediska dějin umění ovšem skvělá!) Preissova práce.
Z uvedených letmých výčtů je dozajista patrné, kolik historiografických oblastí publikace prof. Hrdiny a dr. Kuchařové obohatí.
Z recenzního posudku: Mgr. Jindřich Kolda
Předkládaná publikace sestává ze sedmi kapitol a závěru. Již samy názvy kapitol prozrazují historicko-právní zaměření studie, neboť se v nich prolíná historická faktografie s právní tématikou. Obě dvě tyto složky práce jsou zvládnuty v rámci příslušného žánru. Historické líčení je živé, což je dáno jak samotným sledem událostí, o kterých se autoři rozepisují, tak i jejich schopností postihnout dobové klima a nahlédnout do psychologických motivací aktérů celého příběhu. Je zřejmé, že takovéto podrobné líčení vyžadovalo pečlivou a časově náročnou práci v příslušných archivech, bez níž by fakta byla čerpána pouze z druhotné literatury, která, jak autoři na více místech upozorňují, obsahuje některé nepřesnosti. Od čistě historických pojednání se předkládaná kniha liší navíc svým kanonickoprávním záběrem. Prozrazuje, že I. A. Hrdina je v daném oboru zkušeným pedagogem i praktikem. Jako překladatel dokumentů Tridentského koncilu (1545-1563) je hluboce seznámen se smyslem koncilní normativy, kterou pak důsledně aplikuje na vskutku záhadnou causu ohledně platnosti šlechtického sňatku. Sleduje také postup církevních orgánů při řešení dané causy a seznamuje čtenáře s tehdejší praxí Svatého Stolce, nunciatury i orgánů na úrovni diecézí.
Práce je opatřena bohatým citačním aparátem z pramenů, sekundární historické literatury i kanonickoprávních pojednání. Nadpoloviční většinu rozsahu práce poté tvoří přílohy, jichž je celkově úctyhodných 47 a které mohou čtenáři pomoci dodatečně ilustrovat všechny právní kroky, které byly ve věci sledované causy podniknuty. Dokumenty jsou v jazyce českém, latinském i německém.
Z recenzního posudku: Doc. JUDr. Stanislav Přibyl, Ph.D., JC.D.
