Kniha nabízí úvod do teologické reflexe vztahu křesťanství k jiným náboženským tradicím v katolické perspektivě. Představuje dějiny tohoto vztahu a definuje teologický základ křesťanského přístupu k náboženské pluralitě. Stranou neponechává ani současné teologické přístupy a některé otevřené otázky, s nimiž se setkáváme v rámci mezináboženského dialogu (zjevený charakter, spásonosnost a pravdivost různých náboženských identit).

Globalizace, nejvýraznější socio-kulturní revoluce naší doby, se promítá také do oblasti náboženství: zintenzívňují se vztahy mezi vyznavači různých náboženství a proměňuje se společenská role náboženství. Náboženství se více než dříve stávají výrazem identity různých sociálních skupin, a to zejména tam, kde se tyto skupiny (někdy celé civilizační okruhy) cítí v důsledku v důsledku globalizace (kterou často vnímají jako agresivní westernifíkaci) ve své identitě ohroženy. Reakce velké části arabského světa, který odmítl násilnou sekularizaci diktátorských režimů, chaos po pádu diktátorů a příklon některých skupin k radikální politické formě islamismu je nejnápadnějším, i když nikoliv jediným projevem těchto změn. Sociologové a politologové, kteří ještě před několika desítkami let většinou pokládali náboženství za slábnoucí fenomén, který se v důsledku očekávané globální sekularizace stane marginálním, dnes zcela opustili toto paradigma a upozorňují na to, že naopak návrat náboženství na světovou politickou scénu je globálním jevem a že prakticky neexistuje dnes jediný mezinárodní konflikt, v němž by důležitou roli nehrálo náboženství. Někteří autoři poukazují na to, že i do rétoriky sekulárních politiků dnes často proniká náboženská terminologie a činí tuto rétoriku extrémně nebezpečnou: je-li politický protivník vnímán jako "Velký Satan" nebo politický konflikt líčen jako apokalyptická bitva Dobra a Zla, je cesta k racionálnímu jednání prakticky znemožněna. Na druhé straně politika a diplomacie řady zemí využívá naopak pozitivní potenciál náboženství a náboženských institucí k řešení náročných úkolů a společensko-politických situací, které se vymykají kompetenci klasické politiky a diplomacie, např. v oblasti smíření a "hojení jizev minulosti" ve společnostech po pádu represivních režimů (např. apartheidu v Jižní Africe). Velmi aktuální je řešení vztahu mezi náboženstvími v důsledku enormní migrační vlny z oblastí Středního Východu a Afriky do Evropy a USA, která nesporně změní demografický charakter západního světa. Nyní jsou problémy s teroristickými organizacemi a masami uprchlíků vnímány především z hlediska bezpečnostního a ekonomického, je však zřejmé, že v budoucnosti půjde hlavně o problém kulturního soužití - a zde opět vztah západního světa, podstatně ztvárněného křesťanstvím (což se týká i sekulárních společností, které vznikly jako "nechtěné dítě" západního křesťanství) k vyznavačům jiných náboženství bude hrát velmi významnou roli. Vztah mezi náboženstvími a zejména vztah křesťanství a křesťanstvím ovlivněných národních kultur k jiným náboženstvím tedy není žádný okrajový či čistě akademický problém, nýbrž představuje jednu z klíčových otázek budoucnosti v planetárním měřítku. Není tedy divu, že jí sociologové, politologové, historici kultury a religionisté ve světě, ale částečně i u nás, věnují nyní velkou pozornost a vychází množství publikací na toto téma. V naší zemi je obzvláště důležité věnovat této oblasti zvýšenou pozornost, protože v důsledku desetiletí absence solidního vědeckého zkoumání náboženství a naopak všudypřítomnosti ideologického "vymývání mozků" primitivní protináboženskou propagandou převládl "náboženský analfabetismus" a předsudky. Nebezpečným projevem této neznalosti a předsudků je současný vztah nemalé části české veřejnosti k migrantům a k muslimům obecně. Přitom neschopnost rozlišovat např. mezi islamistickými extrémisty a islámem jako takovým výrazně nahrává právě snahám extrémistů vyvolat v muslimském světě dojem, že Západ nebojuje proti extrémistům, nýbrž proti islámu a vtáhnout tak celý muslimský svět do ničivé války. V celospolečenské debatě na téma vztah mezi náboženstvími výrazně chybí kompetentní hlas křesťanské teologie. Teologický úhel pohledu, který se na náboženství nedívá "zvnějšku", nýbrž reflektuje a interpretuje důležitý prvek náboženství, totiž jeho vlastní sebeporozumění, je přitom v této debatě nezastupitelný.
Zejména z tohoto důvodu je třeba vděčně uvítat knihu Denisy Červenkové Křesťanství a jiná náboženství. Jde o velmi kompetentní přehled u nás se teprve rozvíjející akademické disciplíny, "teologie náboženství". Kniha podává jak historický přehled vztahu křesťanství k ostatním náboženstvím, tak přehled současného stavu - a to jak oficiálních církevních dokumentů, tak různých teorií soudobých autorů. Autorka upozorňuje i na řadu dosud otevřených otázek a zamýšlí se nad perspektivním vývojem oboru. Jak jsme u této autorky zvyklí z jejích předchozích publikací, jde o pečlivé, přehledné, velmi kompetentní a přitom úsporné a čtivé zpracování složitého tématu, opřené o rozsáhlé studium množství odborné literatury, primárních i sekundárních pramenů. Kniha Denisy Červenkové je důkazem toho, že teologické bádání v českém akademickém prostředí - přes všechny obtíže, kladené z různých stran a různých důvodů tomu oboru - začíná být přínosem k interdisciplinárnímu zkoumání otázek, které mají aktuální naléhavost a celospolečenský význam.

Z recenzního posudku: Prof. PhDr. Tomáš Halík Th.D., dr.h.c.

---

Problematika pohledu křesťanů, zvláště pak katolíků na jiná náboženství, je v české jazykové oblasti stále dosti zanedbaná. Sice se můžeme pyšnit věhlasným českým teologem Vladimírem Boublíkem, který stál na počátku těchto teologických interpretací v celosvětovém měřítku, ale jeho knihy se dočkaly českých vydání až dlouho po pádu komunismu. Ze současných českých katolických teologů se problematice věnuje jen pár z nich a to ještě v rámci svých vlastních specializací. Za všechny jmenujme nestora české teologie Karla Skalického a představitel české církve bratrské Pavla Hoška. Na tři právě zmíněná jména autorka představované publikace vědomě chtěla navázat (s. 14), což se jí rozhodně důstojně podařilo.
Autorka, karmelitánská sestra Denisa Červenková z Katolické teologické fakulty UK předkládá osobitý pohled na nelehkou teologickou disciplínu. V publikaci čtenáři nabízí tzv. obecnou teologii náboženství, když předkládá nejprve základní strukturu, metodu a cíl této specifické teologické disciplíny (Kontexty a cíle teologického přístupu k náboženským tradicím, s. 16-39). V další, rozsahem nejzásadnější, části se podrobně věnuje dějinám vztahu zvláště katolické církve k jiným náboženstvím (Dějiny vztahu křesťanů k jiným náboženským tradicím, s. 40-125). Myšlenkovým a systematicko-teologickým jádrem recenzované monografie je její třetí část věnovaná základním prvkům teologické reflexe (Teologický základ reflexe o vztahu křesťanství a ostatních náboženství, s. 126-143). V navazující části autorka doplňuje část předcházející, když se věnuje stávajícím přístupům k dané otázce a současným otevřeným problémům (Současná paradigmata vztahu k jiným tradicím, otevřené problémy, s. 144-174). Závěrem ještě krátce pár poznámkami okomentuje logicky související mezináboženský dialog (Závěr: Teologie a mezináboženský dialog, s. 175-182).
Monografie je rozhodně přínosná nejenom svým obsahem, ale i formou, když je sepsána velmi poctivě a analyticky brilantně. Z obsahového popisu je zřejmé, že autorka v monografii opomíjí specializovanou část teologie náboženství zaměřenou na konkrétní náboženské tradice. Na tuto skutečnost je čtenář upozorněn již v úvodu, když je zároveň podtržena nutnost spolupráce s odborníky na jednotlivé náboženství a tradice, a s jejich pomocí pracovat s obsahem víry a náboženskou zkušeností těchto od křesťanství rozdílných tradic (s. 13). Co se týče výběru literatury, autorka se v oboru velmi dobře vyzná a odkazuje na vše podstatné. Seznam použité literatury obsahuje vedle českých příspěvků, hlavně ty italské, anglické, v menší míře pak francouzské, španělské a německé. Jakýsi prim hraje bezpochyby literatura italská. Autorka se totiž hlásí k italským odborníkům (Coda, Canobbio, Crociata), neméně důležitými zdroji, pak jsou ještě francouzští autoři (Dupuis, Geffré).
Z formálního hlediska autorce nelze rozhodně nic zásadního vytknout. Snad jen pár detailů, když např. autorka hovoří o teologu a islamologovi Michael L. Fitzgerald, MAfr., bývalém nunciovi v Egyptě, jako o kardinálu, když je ovšem ve skutečnosti stále arcibiskupem (s. 102). Spíše na rub redaktorské práce pak jde absence jednotného úzu odkazů na díla středověkých autorů, kdy nalézáme, jak latinské názvy děl, tak jejich české překlady (např. s. 71, pozn. č. 220-222). Dalším detailem je absence jmenného rejstříku, případně opomenutí časopiseckých a sborníkových studií v závěrečném soupisu literatury. Pro čtenáře je někdy velmi obtížné nalézt kompletní pramenné informace. Tak např. příspěvek ze sborníku slavného italského teologa Marcella Bordoniho je sice v plné bibliografické citaci uveden na s. 38 (pozn. 95), ovšem na s. 139 (pozn. 387) a na s. 164 (pozn. 467) je pouze odkaz zkrácený, bez jakéhokoliv odkazu na název sborníku či jeho editora. Čtenáři tak nezbývá než prolistovat přecházející strany a plnou citaci nalézt (podobně i Mario Antonelli, s první kompletní citací na s. 30 - pozn. 66; zkrácená citace pak na s. 127 - pozn. 353).
Ke stylistickému hodnocení můžeme říci, že autorka píše čtivě, i když často velmi hutně. Nebojí se užít neteologické odborné výrazivo (recentní, s. 144; koincidence, s. 159; graduální participace, s. 159; veritativně-axiologické porozumění, s. 163; konvergentní a konvergence, s. 167 a 170; kognitivistický propozicionalismus, s. 169). Někdy klade na čtenáře větší nároky, kterým by šlo předejít jednoduší formulací. Když např. čteme: „Italský teolog Mariano Crociata rozlišuje v současnosti tři potřebná základní stádia výzkumu v teologii náboženství, přičemž každé vyžaduje svoji specifickou metodu (dějinněkritický, fundamentálněteologický a dogmatickoteologický, komparativní i hermeneutický přístup).“ (s. 35) Ony „tři potřebná základní stádia“ a „specifickou metodu“ čtenář nalezne po trpělivě četbě. Z tohoto hlediska bychom kapitolu věnovanou Současným paradigmatům vztahu k jiným tradicím (s. 144-174) doporučili spíše zkrátit a zlehčit. Její přílišná rozvleklost a do jisté míry i abstraktnost může vést ke ztrátě pozornosti.
Z obsahu monografie bychom rádi upozornili na několik pozitivních stránek. Prvním z nich je, že autorka po celou dobu výkladu zachovává neutralitu. Když předkládá názory ze všech spekter katolické teologie (exkluzivisti, inkluzivisti, pluralisti,..) a snaží se je spravedlivě interpretovat, přesně dle jejich intence, když častokrát napravuje zažité předsudky (např. s. 78-79, 112-114, 122-123, 143, 162, 172-173). To je jeden z nejzásadnějších přínosů celé monografie. Dále stojí za zaznamenání autorčiny pasáže věnována Mikuláši Kusánskému (s. 76-80), encyklice Ecclesiam Suam (s. 87-91) a dokumentům Papežské rady pro mezináboženský dialog (s. 104-105, 114-119). Zvláštní pozornost si nesporně zaslouží analýza mezináboženského setkání v Assisi v r. 1986 (s. 112-114). Autorka jako jedna z mála opravdu poctivě zanalyzovala materiály a výzvy papeže Jana Pavla II. k tomuto setkání, brilantně interpretuje hlavní úmysly, čímž jasně odpovídá na – i v české církvi – stále přítomné stereotypní zkratky a nepochopení.
Drobné výhrady máme pouze k absenci zmínek o velmi zajímavých přínosech arabských křesťanů, kteří k danému tématu rozhodně přispěli zajímavými podněty v období mezi 8.-13. stoletím. Zvláště pak z christologických, trinitologických, ale i fundamentálně teologických pohledů a v jejich dialogu s isláme. Autorce danou absenci rozhodně neklademe za vinu, přínosy arabských křesťanů jsou dlouhodobě podhodnocené a vládne zde spíše neznalost. Spíše na tuto oblast chceme upozornit. Drobnou korekci si zaslouží také pasáž o dokumentu Nostra Aetate (s. 96-101), kde autorka nezmiňuje poměrně silný vliv, který měli na jeho konečnou podobu biskupové z Blízkého Východu a Asie.
Pokud by se autorka pokusila o druhé vydání, doporučili bychom, vedle výše uvedeného, přidat analýzu Františkova pontifikátu, protože i on se poměrně výrazně k mezináboženského dialogu, případně k teologii jiných náboženství, tu či onde vyjadřuje a to poměrně zásadně. Rozhodně by stálo také za to, hlouběji artikulovat a vlastní analýzou obohatit text o asijskou interpretaci náboženské plurality.
Závěrečnou poznámkou chceme s autorkou polemizovat. Na začátku totiž ospravedlňuje absenci většího prostoru věnovanému praxi mezináboženského dialogu tím, že mu údajně předchází teoretické zpracování. Podle autorky „praxe dialogu předpokládá nejprve pojednání o teologických základech dialogu“ (s. 14; podobně 31, 176). Když tento svůj pohled opírá o dokument Papežské rady pro mezináboženský dialog z r. 1991 Dialogo e Annuncio, čl.13 (citace na s. 117). Zde bychom ovšem navrhovali jistá doplnění. S autorkou souhlasíme potud, pokud hovoří o teoreticky zpracované praxi dialogu. Ovšem nesouhlasíme s tím, že by teorie pouze předcházela praxi. I sama autorka hovoří o dokumentu Dialogo e Annuncio a poměrně obšírně ho i komentuje (srov. s. 117-119, 176-177), koneckonců si všímá i podobné intence encykliky Ecclesiam Suam papeže Pavla VI. (srov. 88-89). Oba dokumenty hovoří o formách či kruzích dialogu, když udávají na prvním místě dialog života (Dialogo e Annuncio), resp. dialog se světem (Ecclesiam Suam). Je evidentní, že obě formy se týkají právě onoho obyčejného každodenního sdílení života v jeho problematice a radostech na bázi holého lidství, přátelství či sousedství. To jsou první kroky dialogu. Proto se dá říci, že praxe dialogu (jako základní lidské zkušenosti) je rozhodně předpokladem k teorii dialogu (dialog teologické výměny,..). Vždyť to říká i autorkou citovaný dokument Dialogo e Annuncio čl. 13: „Vyrovnaný soud o jiných náboženských tradicích obvykle předpokládá úzký kontakt s těmito tradicemi, což kromě teoretických znalostí obnáší praktickou zkušenost mezináboženského dialogu s příslušníky těchto tradic.“ (s. 117) Text jasně hovoří o tom, že praxe předchází vyrovnanému soudu. K tomu je dobré doplnit nutnost kvalitní teoretické formace a ukotvení ve víře samotného pracovníka věnujícího se dialogu (srov. Evangelii Gaudium, čl. 253). Stejně tak je nutné nezůstat u formy dialogu života, ale postupovat k dalším rovinám dialogu. Je proto na místě teoreticky interpretovat stávající praxi dialogu a následně praxi dialogu obohatit o výsledky. Ze všeho toho je více než evidentní, že i v mezináboženském dialogu, přesněji v jeho praktické i teoretické části platí princip hermeneutického kruhu. V jistém úhlu pohledu tedy platí autorčino „praxe dialogu předpokládá teoretické zpracování“, to by ovšem mohlo být doplněno o to, že „teoretické zpracování dialogu předpokládá jeho praxi“.
Závěrem snad postačí říci, že sestra Denisa Červenková se nelehkého úkolu představit Katolický pohled na náboženskou pluralitu ujala poctivě a předložila opravdu velice kvalitní monografii. Jak jsme již v úvodu upozornili, v českém jazyce jde o knihu z určitých hledisek unikátní a její zpracování nás nevede k ničemu jinému, než monografii doporučit všem možným zájemcům. Jistě zde existují nedokonalosti, které jsem shrnuli do několika výhrad a upozornění, nicméně celkově je jejich počet nepatrný, oproti kvalitě, kterou čtenář dostane ve formě i obsahu celku publikace.
Jedním z nejcennějších kladů publikace je autorčino vlastní charisma, které se projevuje vyvážeností, brilantní interpretací, nebo odvahou bortit vyžilá schémata. Tato monografie není jedinou publikací autorky, můžeme tedy doufat nejen v další publikace, ale i s tím související další profesní a odborný růst. Právě představená monografie patří rozhodně mezi to nejlepší, co v české teologii v posledních letech vyšlo.

Lukáš Nosek

---

Stačí krátce pomyslet na dnešní světové dění, abychom si jako věřící přiznali, o jak významné téma tu jde. Autorka, karmelitka, mu věnovala již v roce 2013 knížku Náboženství jako teologický fenomén, v níž erudovaně a citlivě vyložila, proč a jak se dnes rozvíjí zájem o světová náboženství nejen optikou religionistiky, ale také teologie, která překračuje antropologické hranice směrem k otázkám zjevení, pravdy a spásy. V nové knize sestra Denisa směřuje dále, šíře a hlouběji k postižení předmětu, cíle a metod teologie (mimokřesťanských) náboženství. Sleduje dějiny názorů a vztahů křesťanů vůči jiným tradicím až po Druhý vatikánský koncil a navazující dokumenty, reflexe, praxi mezináboženského dialogu a problémy, jež zůstávají otevřeny. Koncil pochopil globalizační směr pohybu v kulturně různorodém světě a rozpoznal potřebu zkoumat různé tradice a vnímat je nikoli nepřátelsky, ale jako nabídky v Božím plánu spásy, s nimiž máme za úkol se vyrovnat. Recenzovaná kniha patří k vrcholům pozvolna se rozvíjející teologie náboženství u nás.
Velká část je věnována dějinám těchto reflexí, někdy vztahů. Výklady a úvahy využívají široké spektrum jak původních pramenů, tak názorů dnešních teologů. Z pečlivé četby Písma vysvítá, že dějiny spásy nejsou již ani ve Starém zákoně záležitostí pouze jediného vyvoleného lidu, ale že Boží spásná vůle počítala i s jinými. Svědčí o ní zbožní jedinci – připomeňme alespoň Jóba – a samozřejmě také univerzálně pojaté smlouvy, jež Hospodin adresoval všemu lidskému rodu. Na onu po potopě navázal rabínský judaismus představou noahidských zákonů, určených všem, křesťanští teologové s ní pracují podle textu v Genesis, muslimy o ní poučují verše v Koránu. Náš křesťanský pohled na spásu nabyl ovšem velmi na síle poznáním, jak se naplnila v Kristu. S tímto poznáním oslovil národy apoštol Pavel, s tímto přesvědčením hledají dnešní teologové cestu k věřícím jiných tradic, neboť Kristus umřel za všechny a jeho jedinečnost nevylučuje, ale usmiřuje.
Kniha sleduje vývoj teologické reflexe o náboženstvích od doby patristiky přes další fáze kulturně historických a církevních dějin až ke koncilu.V pohledu na spásu nekřesťanů byly formulovány jak názory tolerantní, tak exkluzivistické. Známé, kdysi často citované dictum extra ecclesiam nulla salus mířilo nejprve proti odpadlíkům z církve, pak hlavně proti vnitrokřesťanským herezím či nekatolíkům. Až postupně byl výrok formálně vztažen také na objekty polemik pohany, židy a muslimy. Autorka si všímá podrobně významných postav a textů středověkých a raně novověkých polemik a snah o hlubší porozumění. Dnes jsou klasiky dějin teologie náboženství, zvláštní pozornost vzbuzuje Mikuláš Kusánský se svou idejí míru jediného náboženství s různými obřady. Důraz na exkluzivitu spásy v katolické církvi ovšem trval.Ve stále propojenějším světě se nicméně vedle shovívavosti k těm, kdo žijí nikoli vlastní vinou v neznalosti ozýval i názor, že i nekatolíci.mohou být spaseni díky podvědomému přání a touze. Autorka tu podrobně hodnotí známou encykliku Pia XII. o církvi jako mystickém těle Kristově.
Velká pozornost se pak přirozeně soustřeďuje na vstřícný vztah k nekatolíkům, který přinesl koncil a orientace k mezináboženskému dialogu, teologicky i prakticky uvedená Pavlem VI. Nešlo o naprostý zlom; Benedikt XVI hovořil (2005) o "hermeneutice reformy", v níž můžeme vnímat kontinuitu a diskontinuitu ve vzájemné souhře. Z naší knihy víme, že i otevřenost a vlídnost k jiným náboženským tradicím měly v církevních dějinách nač navazovat. Autorka rozebírá přehledně pohledy na zkoumané téma v koncilních dokumentech i v desítkách textů pokoncilního magisteria, dokumentech dikasterií a v institučních iniciativách.Velkou pozornost si zasluhuje dokument Křesťanství a ostatní náboženství Mezinárodní teologické komise (1996). V dílčích otázkách lze zaznamenat určité kolísání, není však pochyb o možnostech spásy příslušníků jiných náboženských tradic. Teologickým zdůvodněním vstřícnosti zůstává Boží spásný záměr, vykoupení, které přinesl Ježíš všem, a působení Ducha i mimo viditelnou církev. Otevřeny zůstávají otázky, jak vnímat Boží zjevení a prvky pravdy v jiných tradicích a jak kultivovat vlastní vnitřní postoj k náboženské různosti.

prof. Luboš Kropáček, revui Universum 3/2017