Kolektivní monografie představuje jako první podobně zaměřená publikace v České republice fenomén polské reportáže, zejména tzv. literární reportáže. Tento žánr má v polské literatuře dlouhou tradici (Ryszard Kapuściński, Hanna Krall) a i dnes patří v Polsku k nejvyhledávanějším. Stále větší oblibu si i díky novým překladům do češtiny (Mariusz Szczygieł, Paweł Smoleński, Wojciech Tochman, Lidia Ostałowska aj.) získává také u nás. Publikace Fenomén: Polská literární reportáž se žánru věnuje jak z pohledu teoretického (vymezení žánru reportáže, její postavení mezi jinými žánry beletristickými a žurnalistickými, specifika tzv. literární reportáže), tak historického (reportáž v dějinách polské literatury, historické proměny žánru). Současně nabízí i pohled na aktuální polskou reportážní tvorbu. Celek je doplněn o rozhovory s polskými reportéry či zástupci vydavatelů, kteří se v Polsku reportážnímu žánru věnují.
Žánr reportáže má v polské literární i žurnalistické tradici své významné místo, přičemž dnes dokonce hovoříme o tzv. polské škole reportáže, jejíž novodobé kořeny sahají do 60. let 20. století. Polská reportáž také v mnoha ohledech povýšila v českém prostředí dominantní publicistické, popř. zpravodajské texty na útvar literární, umělecký a právem se tedy v titulu publikace objevuje v bezprostředním spojení s fenoménem, kterým bezpochyby v tom nejlepším slova smyslu skutečně je. Není proto divu, že se dostává do popředí zájmů nejen českých a evropských čtenářů, ale také badatelů, toužících najít odpověď na její popularitu. Nutno podotknout, že autorskému kolektivu pod vedením tří polonistek a překladatelek - Michaly Benešové, Lucie Zakopalové a Renaty Rusin Dybalské - se to daří.
Publikace si klade za cíl představit komplexní popis polské literární reportáže a to hned z několika perspektiv tří ucelených a vzájemně provázaných částí. V kapitole "Polská reportáž od počátků k dnešku" seznamuje čtenáře s historickým nástinem a současným stavem polské literární a novinové reportáže.
V části "Pohled do kuchyně reportérů" seznamují autoři čtenáře s vybranými prvky reportérského řemesla. Nahlížejí na reportáž nejen pohledem literárních vědců, popř. badatelů zkoumajících média, ale také pohledem jazykovědců.
Kontext vhodně doplňuje část třetí "Reportéři svými vlastními slovy" představující rozhovory s šesticí významných představitelů současné polské reportážní školy - Mariuszem Szczygielem, Pawlem Smolenským, Wlodzimierzem Nowakem, Lidií Ostalowskou a Wojciechem Tochmanem. Ty jsou doplněny interview s Magdalenou Budziňskou, vedoucí redaktorkou v nakladatelství Czarne, vydávající populární reportážní edici. Z celku tak vyvstávají odpovědi na několik zásadních otázek, které se v různých kontextech prolínají hodnocenou publikací - status žánru reportáže, komplikovanost jejího vzniku, míra objektivity reportérů, otázka čtenářské recepce a toho, jak reportáž formuje svého autora, popisovaný svět a jak ovlivňuje utváření pohledu čtenáře na sebe sama.
Autoři práce sumarizují a hodnotí současný stav polské školy reportáže, jakkoli to představuje úkol nesnadně uchopitelný pro svou kontinuální aktuálnost. Struktura práce je systematická, logicky členěná a postihuje veškeré relevantní body a aspekty zvolené problematiky. Precizně shromážděný a excerpovaný materiál umožňuje nejen některé obecnější, ale také konkrétní závěry a komentáře. Pozitivně hodnotím ucelené zpracování, prezentaci relevantních jednotlivostí v širším kontextu a z publikace patrné zaujetí tématem. Kniha uspokojí potřeby odborné (nejen polonistické) i laické veřejností.
Z recenzního posudku: PhDr. Jiří Muryc, Ph.D.
I "velký reportér je umělcem"
Těmito slovy shrnul kdysi potenciál reportérskeho řemesla jeden z předních polských reportérů
a teoretiků reportážního žánru Melchior Wańkowicz. Reportér může být opravdu umělcem, přistupuje-li ke zpracovávanému tématu jako literát, tedy s dostatečnou uměleckou invencí. Toto tvrzení pomohlo v nemalé míře ke vzniku dnes tak populárního žánru polské literární reportáže a následně, dnes již kultovní, "polské školy reportáže" známé svými osobnostmi Ryszardem Kapuścińskim, Hannou Krall aj. Bez nadsázky lze říci, že na dnešním polském knižním trhu zaujímá literární reportáž první místo co do čtenářské oblíbenosti. Jak napsali v úvodu této monografie její autoři: "Být reportérem v současném Polsku znamená patřit k autorům, kterým lidé naslouchajía jejichž texty čtou."
Tato unikátní publikace přináší komplexní pohled na polskou literární reportáž jako na svébytný literárně-publicistický žánr, stejně jako na populární a ve světě se rozšiřující literární fenomén. Obsah knihy je výsledkem setkání nad tématem "Fenomén: polská literární reportáž", jež se odehrálo na půdě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v roce 2014. Diskuse, které se zúčastnili přední polští teoretikové, praktici a vydavatelé tohoto žánru, vyústila v první kolektivní monografii tohoto typu v Česku.
Při pohledu na obal knihy by asi málokoho napadlo, že se bude jednat o publikaci pojednávající
o historii jednoho z nejoblíbenějších publicistických žánrů současnosti. Ikony Krista a jiných zjevně svátých (nachází se zde sice i turecký válečník, což je pochopitelné, přihlédneme-li k zájmu polských reportérů o problémy muslimských zemí, ten však v celkové kompozici s ostatními obrázky jakoby zaniká) navržené pro obálku této knihy předním polským reportérem Pawłem Smoleńskim by sice mohly vypovídat o jisté spojitosti námětu knihy s nábožensky založeným Polskem, nic bližšího však neorientovanému českému čtenáři neřeknou. Ale možná právě to má být cesta k zaujetí "sečtělců", přece jen se nejedná o mainstreamové odpočinkové čtivo, ale o literárněvědnou monografii.
Kniha je rozdělena do tří samostatných a rozdílně pojatých kapitol. Každá z nich přibližuje čtenáři fenomén polské literární reportáže ze zcela odlišné perspektivy, což zaručuje poměrně nenásilný a obohacující čtenářský zážitek. Díky tomu, že se v každé z kapitol mění styl, kniha neupadá v nudný výčet informací. První část monografie, jak již napovídá její samotný název - "Reportáž od počátků k dnešku" - má charakter vesměs historicko-popisný. Na literární reportáž jako na svébytný žánr polského písemnictví je zde nahlíženo podle toho, jak se vyvíjel v různých obdobích, a to jak z hlediska literárního, tak publicistického. Čtenář tak postupně získává jakousi teoretickou průpravu na téma historie žánru, která mu dá základ pro další recepci knihy. Osobně mě nejvíce zaujal závěr kapitoly přibližující historii a současnou situaci tohoto žánru v českém mediálním prostředí - konečně bylo vysvětleno, proč je současná česká literární reportáž oproti polské tak zaostalá. A čím to, že se tomuto žánru u nás tolik nedaří? Proč bychom vlastně nemohli psát podobně jako Poláci stylově pestré reportážní texty
např. o konfliktech zemí třetího světa? Že by byl problém v nás samých a našem pragmaticko-hedonickém zájmu o dění ve světě?
Po detailní literárně historické analýze žánru přichází řada na jeho rozbor pohledem jazykovědců a dalších badatelů. Studie s názvem "Pohled do reportérske kuchyně" čtenáře podrobně seznamuje se základními pracovními metodami reportérske profese. Na základě důkladného "rozpitvání" stylů vybraných polských reportáží se zde postupně dozvíme, jak je to s autorem coby reportérem a jeho funkcí v reportážním textu, jak originálně pojmenovat svou reportáž, aby zaujala co nejširší okruh čtenářů, jak v textu efektivně představit reportážního "hrdinu" či jak poutavě konstruovat sdělovaný příběh. Díky bohatým příkladům v podobě ukázek z textů známých polských reportérů se tak celá kapitola stává jistým manuálem pro zdokonalení reportérsky-uměleckého cítění.
Svým zpracováním odlišně pojatá závěrečná kapitola nazvaná "Reportéři svými slovy" je ve srovnání s předchozími částmi publikace už jen vysloveně odpočinkovým čtivém sestávajícím z rozhovorů s předními představiteli současného polského reportérskeho parnasu. Z promyšleně vedených dialogů s osobnostmi jako Mariusz Szczygieł, Wojciech Tochman, Paweł Smoleński, Włodzimierz Nowak, Lidia Ostałowska a Magdalena Budzińska se dozvídáme řadu zajímavostí z práce i zákulisí reportérske branže. Tímto "vyprávěním o životě reportéra" tak kniha přirozeně kulminuje a zanecháva v nás hlad po přečtení si některých z popisovaných reportážních titulů.
I když se nejedná o rozsahem nejobsáhlejší literárněvědnou monografii, neubírá jí to na kvalitě. V případě této knihy se, alespoň podle mého názoru, stává její útlost a z ní vyplývající větší přehlednost výhodou. Co tedy od ní lze čekat? Závěrem konstatuji, že předložená publikace je čtenářsky dostupným a poutavým čtením přibližujícím detailně žánr, který se doposud českému mediálnímu prostředí vyhýbá. Proč tomu tak je, jsem částečně naznačil, víc už ale neprozradím, maximálně vás odkážu k četbě zmiňovaného titulu. Za sebe doufám, že se tato monografie stane inspirací pro mladou generaci českých reportérů a snad i první vlaštovkou ke vzniku kvalitních českých textů tohoto typu.
Petr Ligocký, protimluv, Revue pro kulturu, 1/2/2017, str. 126-127
