Autor dochází k popisu fašismu jako v podstatě revoluční ideologie, která plně zapadá do celospolečenského modernistického hnutí. V interdisciplinární práci analyzuje stovky textů nejen politických, ale také uměleckých. V nesmírném množství zdrojového materiálu hledá spojitosti, shodné myšlenkové proudy, byť často navzájem si protiřečící, a v souladu s antropologickými teoriemi konstruuje obraz společnosti, který dal fašistickým režimům vzniknout.
(…)
Nakonec by kniha Modernismus a fašismus mohla dát i částečnou nápovědu, jak vnímat eskalující události spojené se vznikem Islámského státu. Nad Griffinovým textem se čtenář pozastaví, zda také islámský svět nepřichází o svou posvátnou klenbu, nezažívá bolestnou ztrátu řádu a nezahajuje válku za obrodu upadajícího světa a vytvoření mytické domoviny coby útočiště před hrůzou z nicoty.
Ivan Adamovič (
iHned.cz, 3. 11. 2016)
Griffinova kniha pronikavým způsobem shrnuje dnes již skutečně takřka konsenzuální náhled nejen historické vědy na fašismus jako fenomén navýsost moderní Při čtení si nelze nevšimnout, že ve chvílích, kdy se autor snaží doložit odlišnou představu fašismu coby průniku barbarství do modernity cituje buď publikace z dějin umění, či historické popularizační práce.
Překlad této knihy je skutečně významným počinem. Společně se zmíněnou slavnou Baumanovou prací
Modernita a holocaust a sborníkem
Za obzor to talitarismu tvoří kompaktní, interpretačně dialogický soubor konceptuálních náhledů na rozmanité podoby evropských modernismů 20. století.
Pavel Baloun (Střed 2/2016, str. 127-132)
Griffin prokazuje velkou znalost související literatury, dokáže se nově zahledět na známá historická fakta a odkrýt v nich netušené významy. Umí propojit události politické s uměleckým děním v jejich každodenním průsečíku, věrohodně načrtává mentální rozměr totalitních režimů. Obhlíží přitom nejrůznější sféry, literární, výtvarnou, architektonickou, a mimo jiné se věnuje také dobovým filmovým odrazům. Několik stran věnuje nacistické kinematografii a upozorňuje, jak i zdánlivě apolitická úniková díla modelovala život v Německu jako šťastný, naplněný činorodou prací.
Jan Jaroš (
Kultura21.cz, 2. květen 2016)
Na slovo fašismus jsem citlivý, říká britský historik Roger GriffinZ čeho jste tedy vycházel vy?Začal jsem číst samotné fašisty, což k mému překvapení nebyl do té doby ve studiích fašismu úplně obvyklý postup. Nejdřív jsem sáhl po těch, kteří se za fašisty sami označovali. Když čtete třeba Giovanniho Gentileho nebo Gabriela d’Annunzia, zjistíte, že jsou mezi nimi značné rozdíly, ale mají i něco společného: shodovali se, že úkolem italského fašismu je vytvořit nový národ a zastavit úpadek. Lze tak stanovit určitý vzorek základních myšlenek italského fašismu a ten pak přenesete kupříkladu na německý nacismus a podíváte se, jestli si to vzájemně odpovídá.
Problém s pojmem znovuzrození spočívá přinejmenším v angličtině v tom, že od něj nelze odvodit přídavné jméno. V latinských jazycích ovšem existuje ještě slovo palingeneze, které pochází z řečtiny – palin znamená znovu a genesis je začátek, zrození. Ten termín se používal v biologii i křesťanské teologii. Svého času byl v Oxfordském slovníku označen coby mrtvé slovo; já mu pomohl zpět k životu. Vlastně jsem způsobil palingenezi palingeneze.
V čem byla vaše definice výstižnější než ty předchozí?Definice opravdu nefungují coby objektivní charakteristiky, důležité je, zda se ukážou jako užitečné pro výzkum. A jedna z radostí mé akademické dráhy spočívá v tom, že je dnes slovo palingeneze v analýzách fašismu široce uplatňováno, a to i lidmi, které jsem nikdy nepotkal. Například ve Španělsku vyrostla nová generace historiků, kteří ho používají, aby se vzepřeli svým marxistickým učitelům. Ti jim tvrdili, že Frankův režim byl až do poloviny sedmdesátých let fašistický. Moje definice umožňuje rozlišit mezi Falangou, která skutečně mluvila o „novém Španělsku“, a Frankem, jenž chtěl ze Španělska jen moderní katolickou zemi.
Důraz na palingenezi změnil pohled na historii ne proto, že by se historici obrátili na nějaké Griffinovo náboženství, ale proto, že se ukázal jako užitečný. Definice, kterou jsem navrhl v knize Povaha fašismu z roku 1991, nebyla „pravdivá“, protože to není rolí definic, ale udělala pořádek tam, kde předtím panoval chaos.
- z rozhovoru Ondřeje Slačálka s Rogerem Griffinem (
SALON, 21. června 2017
Duchovní rozvrat v moderním světě je pro Griffina srovnatelný s dlouhou agónií helénistické civilizace po skonu Alexandra Makedonského, kterou zastavilo až křesťanství, jakýsi předobraz současných snah o společenský přerod. I proto se v míře pro české čtenáře nezvyklé zabývá metafyzickými aspekty modernismu, v němž spatřuje svéráznou eschatologii s apokalyptickými i mesianistickými rysy. Přiznává přitom, že jeho bádání nedospělo k žádnému závěru. Lidstvo se prostě musí průběžně vyrovnávat s novými formami radikálního extremismu, tak jako se ubránilo modernistickým utopiím minulého století, i když je v současnosti ohrožováno především náboženským fundamentalismem islamistů, kteří mají k evropským modernistickým tendencím dost daleko. Jisté východisko však nakonec v jeho složité a mnohovrstvé knize přece jen najdeme. Je překvapivě jednoduché: musíme dbát na životní prostředí a udržitelný rozvoj. "Konec modernismu v jednadvacátém století je bezpředmětný. V každé vzdorné snaze změnit status quo je nutně modernistický étos. Tuto snahu je třeba zapojit do budování lepší, ekologicky, uzemněné* civilizace, v níž jak dionýský, tak prométheovský modernismus zezelená..." uzavírá Griffin skoro agitačně svůj jinak dost komplikovaný výklad.
Viktor Šlajchrt (Revolver Revue 108/2017/podzim, str. 235-242)
