Monografie, sepsaná k příležitosti 25. výročí sametové revoluce, sleduje fáze „komunistického experimentu“ na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v širším historickém kontextu. Na osudech generací studentů i pedagogů ukazuje turbulenci poměrů, v nichž se od roku 1948 střídala období závislosti na komunistické ideologii s obdobími, v nichž se mnozí dopracovali k sebereflexi a samostatnému myšlení, jež vyžadovalo občanskou odvahu. Dokládá, že na fakultě byli mezi studenty i pedagogy jak lidé, kteří by tu ve svobodných poměrech neměli co pohledávat, tak erudovaní odborníci, vystavení ideologickému tlaku a kádrovému prověřování, v horším případě pak dohledu tajné státní policie. Šířeji se věnuje především událostem roku 1989, podmínkám i průběhu politického převratu, a snaží se postihnout dědictví minulosti v dalším vývoji fakulty.
Autor si klade za cíl doložit primárními prameny a interpretovat vývoj elitní vzdělávací instituce - pražské Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v letech 1948-1989. Je to velmi náročný úkol nejen heuristický, ale především výkladový, neboť dané období - v němž autor sám dlouhou dobu na fakultě působil jako pedagog - bylo dobou neomezené vlády komunistické strany a obecně časem nesvobody. Na vzdělancích a ještě o něco více na vysokoškolských učitelích spočívala velká tíha odpovědnosti a řada z nich ve zkouškách doby neobstála. Autor podrobně líčí, jak se mnozí v turbulentních poměrech vyvíjeli od úplné závislosti na KSČ, komunistické ideologii a sovětském vzoru k samostatnému myšlení a občanské odvaze. Jiní by ve svobodných poměrech nikdy nemohli na fakultě působit, byli na ni buď dosazeni v rámci stranické kádrové nomenklatury, nebo odloženi z většinou vyšších postů, za trest nebo za odměnu. Na fakultě ovšem také po celou dobu působili erudovaní odborníci vystavení soustavnému tlaku ideologických a kádrových požadavků a směrnic (v nejhorším případě tajné politické policie), zejména v opakujících se periodách politického tuhnutí. Komplikované vývojové peripetie konkrétních lidských životů má autor na zřeteli a umí je podat a vysvětlit. Jeho věcná fundamentální interpretace neposkytuje žádný prostor pro paušalizující a zkratkovité pohledy.
Autor plasticky líčí, jak se komunisté u moci výrazně pričiňovali o diskontinuitu vzdělávacího systému a tedy především o zásadní změny v pojetí a výuce jednotlivých oborů. Proti tomu ovšem více či méně působila setrvačnost tradic a dobrého jména jednotlivých oborů, tvůrčích metod a způsobů výuky. Ideologicky nejvíce zatížené obory (filosofie, literatura, historie) se ocitly v nevýhodě oproti okrajovým oborům, v nichž se kontinuita kvality dala udržet snáz, ba dokonce mohla ještě zaznamenat růst (příklad egyptologie). Petráňova interpretace odhaluje reálné tlaky utopického myšlení, které má tendenci vymazávat konkrétní ideje, věci a vztahy mezi nimi, aby udělalo místo pro ideologizující abstrakta. Zároveň je z rukopisu patrné, jak se takové prázdné (ne)myšlení nakonec nevyhnutelně rozkládá svojí vlastní vahou, respektive svojí nevážností ke skutečnosti, a to podstatným způsobem dvakrát - v druhé polovině 60. a v druhé polovině 80. let. Velká materiálová základna zajišťuje studii plasticitu a hodnověrnost. Myslím, že jakýkoli pokus o podstatné zkrácení by jí ubral na přesvědčivosti a věrohodnosti. Byť jsou dnes v módě tenčí knihy, je po mém soudu dobře, že právě tato syntéza je tak bohatá a konkrétní - to ji činí průkaznou.
Za vhodně vybraný považuji termín "komunistický experiment" - autor totiž názorně dokládá, jak dalekosáhle bylo v komunistické společnosti experimentováno s jednou z nej důležitějších věcí - vzděláním a poznáním. Zvolil věcný výklad a úspěšně se vyhnul jakékoliv vyhrocené ideologické či politické pozici. Osobní paměť je v textu ukázněna a vedena vyzrálým historickým citem a řemeslem.
Autor má na zřeteli, jak snadné je podlehnout dobovým ideologickým svodům, a že na každého z nás je nastražena "lest rozumu a dějin", kterou lze nahlédnout asi jen zpětně, až prizmatem zkušeností a zralosti. Člověk si nevybírá dobu ani prostředí, do kterých se narodí a v nichž bude nucen uplatnit se lidsky a profesně. Avšak vždy je zároveň plně odpovědný za to, co udělal v době, kdy zkušenosti a zralost ještě postrádal. Tvrdost osudu se zrcadlí v individuálním morálním vývoji osobnosti. A morální aspekt vzdělání je jedním z klíčových úkolů svobodné univerzity. Zkušený autor, jeden z našich nej zajímavějších historiků, tohle vše reflektoval a implementoval do své práce. Nepotřeboval se proto, jak soudím, zaštítit nějakým v současnosti módním metodologicko-teoretickým rámcem. Hutnou matérii dějin FF UK v širokém politickém a společenském kontextu zvládnul s přehledem a v duchu těch nej lepších tradic české institucionální historiografie.
Spolehnul se na přímé zážitky a bohatou vlastní zkušenost, jež ovšem opřel o kritický náhled a historické řemeslo, které ovládá. V tomto smyslu považuji za zcela adekvátní a účelné, že za své vůdčí pojmy zvolil barokní metafory "labyrintu světa" či "theatra mundi", které jsou pro vystižení komplikovanosti dějinných situací po komunistickém převratu v únoru 1948 vhodné. Rámují nejednoznačné, často nečekané a překvapivé osudy několika generací profesorů a studentů ve sledovaném čtyřicetiletí (1948-1989), které se vyznačovalo střídavým křečovitým politicko-společenským táním a tuhnutím. V kostce, na příkladu Filozofické fakulty autor podal konkrétní verzi "lidské komedie" v éře komunistické diktatury, děje sledoval někdy až do intrik mezi jednotlivými aktéry. Možná je v jeho způsobu podání patrný právě takový posun, jakým na str. 315 charakterizuje vývoj myšlení historika Františka Grause - od hledání neosobních zákonitostí dějin k pojmům osudu a osudovosti v dějinách.
Jednotlivá období jsou rozsahově a tematicky proporční (se zaměřením na pedagogický sbor, jednotlivé katedry, studenty a systém studia, fakultní orgány, fakultní ZO KSČ a s ní spojené vlivy vyšších i nejvyšších stranických míst). Plasticky a inovativně jsou pojednány přelomové roky - 1948, 1968, 1989. Především rok 1989, a to, co mu na filozofické fakultě předcházelo, je vylíčen s hojným využitím dosud nepublikovaných zdrojů a je přínosem k tématu jako takovému.
Z recenzního posudku: Jiří Suk, Ph.D.
Ani nostalgici, ovšem ani tlusté čáry
S historikem Josefem Petráněm o míře odolnosti humanitních vědců vůči ideologické indoktrinaci, o kličkách před cenzurou či o generačním náhledu na minulost.
Nakladatelství Karolinum mu předloni vydalo knihu Filozofové dělají revoluci s podtitulem Filozofická fakulta Univerzity Karlovy během komunistického experimentu (1948-1968-1989). Čítá jedenáct stovek stran. Josef Petráň se v ní zevrubně probírá tím, co se na jeho alma mater, kterou vystudoval' v padesátých letech, dělo během oněch desetiletí, kdy FF UK fungovala tu pod tvrdším, tu pod liberálnějším, nicméně stále ideologickým dohledem.
LN V knize Filozofové dělají revoluci se ptáte, jak je možné, že se komunistický experiment tak snadno ujal, a proč se lidé tak snadno smířili s totalitou i s "normalizací". Zjistil jste o studentech a učitelích pražské filozofické fakulty něco pro vás překvapivého?
Manipulace společenskou masou, kterou provádějí demagogové - původně doslova vůdci lidu - v diktátorských systémech, ale i v demokraciích, se nevyhýbala akademickému prostředí. V sociálně a kulturně strukturované společnosti jednotlivec emotivně přijímá za pravdu to, čemu sám chce věřit. V časech téměř permanentní společenské nespokojenosti toho může demagog snadno využít. Sledoval jsem projevy stalinského kultu osobnosti. S historickým odstupem se jeví být tehdejší příběhy až groteskní. Ti, kdo nad tím kroutí hlavou, ovšem často sami manipulaci podléhají, aniž si to uvědomují. Což se odhalí opět až s historickým odstupem.
LN Jsou humanitně vzdělaní jedinci v tomto smyslu náchylnější, nebo odolnější vůči manipulaci?
Nemyslím, že by byli jiní než ostatní. Spíš tu působila větší či menší míra ideologických tlaků. Autoritářští mocipáni potřebovali a chtěli mít společenskovědní a humanitní inteligenci na své straně. Snažili se ji přimět, aby spoluvytvářela jednotnou dogmatickou ideologii, využitelnou zejména ve výchově a propagandě. Nikdy inteligenci plně nedůvěřovali. Akademici nebyli na vnucované úlohy zvyklí ani připravení a k jejich plnění nejevili vždy ochotu. Svědčí o tom opakované kádrové čistky mezi pedagogy i studenty.
LN Lišili se studenti a absolventi Filozofické fakulty UK z hlediska občanské odpovědnosti a aktivity?
Ani po veškeré své snaze proniknout k motivaci chování a jednání bych se neodvážil tvrdit, nakolik a jak se lišili od frekventantů oborů přírodovědných, lékařských i technických. Zda jsou například kritičtější k panujícímu režimu. Je to spíš věc vnímavějších jednotlivců.
LN Ovlivnilo jejich manipulovatelnost a aktivitu složení posluchačů FF UK?
To bylo v totalitním období rozdílné. Zpočátku, po roce 1948, byly na FF UK dosazeny takzvané kádrové posily bez odborné erudice a pedagogických zkušeností. Stejně tak se uplatňovala kádrová hlediska v přijímání studentů včetně absolventů jednoročních dělnických kurzů nahrazujících středoškolské studium. Záhy do fakulty vplynula "komunistická úderka" ze zrušené Vysoké školy politických a hospodářských věd. Zažil jsem to na vlastní kůži: nastoupil jsem na fakultu po největších čistkách mezi pedagogy a posluchači. Kriticky uvažujícímu studentovi nemohla uniknout rozdílná úroveň přednášejících. Mohl se orientovat podle jejich metod a vydaných studií. Rozvrh výuky byl ovšem předepsán. Závažné a specializované předměty především u tzv. malých oborů vyučovali vesměs starší erudovaní pedagogové, protože je "nové posilové kádry" nezvládaly.
LN A jak tomu bylo během normalizace?
Společnost byla znavená ideologií, poučena invazí cizích vojsk. Sotva již bylo možné očekávat u mladé generace poblouznění ideály vysněných zítřků, jako tomu bylo počátkem padesátých let. Toho si byl autoritářský režim vědom, proto to ani nevyžadoval. Jak jsem však zjistil při sledování kulturních a občanských aktivit mladých, zvýšenou pozornosti jim věnovala Státní bezpečnost prostřednictvím vlastních sítí na fakultě.
LN V té knize, kterou jste sepisoval u příležitosti 25. výročí sametové revoluce, do jisté míry rehabilitujete vědu, která se na fakultě dělala za minulého režimu a na níž jste se od roku 1949 sám podílel. Běží tedy o vaše osobní vypořádání se s polistopadovým přesvědčením, ne-li s mýtem, který vědecké výstupy z FF UK ihned zatracoval?
To, co j ste nazval polistopadovým mýtem, nemá jednoznačnou podobu. Spoluvytvářely jej jednak memoáry pamětníků totality psané z vlastního pohledu, tu s větší, tu s menší mírou autostylizace, jednak záznamy orálně historické, zejména v časech euforie po sametové revoluci, kdy rozmluvy měly paušalizující podobu. Jsou ovšem i tací, kteří by už v roce 1990 nejraději udělali za minulostí tlustou Čáru a připomínají si ji neradi.
LN Ve vašich Filozofech dělajících revoluci převládá uměřenost, věcnost a otevřenost k porozumění. Oproti tomu v kapitolách o FF UK a univerzitě jste se v Dějinách Univerzity Karlovy, které vyšly v 90. letech, k represím minulého režimu vyjadřoval expresivněji. Vnímáte ten posun?
Nemohu říci, že bych to takto vnímal. Dějiny Univerzity Karlovy byly psány k výročí založení univerzity v roce 1998 a jedním z jejich cílů bylo vyrovnat se s totalitním obdobím. Chyběly přípravné studie a doznívala euforie časů "sametové revoluce", což se spontánně asi projevilo: v poněkud expresivnějších vyjádřeních, jak mi připomínáte.
LN Jak se na FF UK i přes ideologickou izolaci přece jen aspoň někdy a v něčem udržovala mezinárodně srovnatelná věda?
Společným úsilím některých učitelů a žáků. Dohled cenzorů bylo možné oklamat vcelku běžnou taktikou: autor v úvodu: jmenoval některého z klasiků marxismu-leninismu anebo si na pokyn rédakce nechal úvod k dílu napsat nějakým tlumočníkem respektovaným mocí. Autor pak získal prostor k pokud možno poctivému psaní. Jindy stačilo užívat běžného odborného termínu (feudalismus, třída), který si kdysi v 19. století přivlastnila marxistická ideologie. Samozřejmě, bylo to deprimující. Na rovinu: nebylo vždy možné poctivě porovnat, zda se aspoň částečně drží krok se západní vědou. Ve společenských vědách se totiž takové informace sháněly velmi obtížně - záleželo na tom, co sem cenzura pustila. Lékařské a přírodovědné obory na tom byly přece jen lépe.
LN Jak jste se s omezeními vyrovnával?
V suterénu „šedé zóny“ pod příkrovem cenzury a s mankem zahraničních kontaktů. Trvala odpovědnost k oboru. Jednotlivec neheroických časů měl na Vybranou apatii, rezignaci nebo pro zachování vlastní integrity pasivní rezistenci. Možnosti se měnily podle politických turbulencí: co nebylo možné dělat bez rizika postihu na začátku padesátých let, uvolnilo se pc polovině let šedesátých a potom - po zmrtvění normalizací - zase ožívalo až v její pozdní fázi, takzvané přestavbě. To se snažím v monografii ukázat.
LN Jak zapadá zajišťování archivu Filozofické fakulty UK, na kterém jste se po převratu podílel, do její historie?
Vypovídá o tom, jak se vyrovnávali aktéři „žitých dějin“ s minulostí a osobním podílem v ní. Když jsme v listopadu 1989 zajišťovali fondy kádrového oddělení děkanátu fakulty a sekretariátu fakultního výboru KSČ, namítali někteří kolegové, jichž si vážím, že do archivu dáváme i různé osobní kádrové dotazníky: V řadě jiných institucí je totiž rozdali těm, jichž se týkaly. Ujistili jsme kolegy, že bez jejich výslovného souhlasu nebude nikomu jinému povoleno do nich nahlédnout, aby se předešlo případnému zneužití.
Dokud žijí lidé, kteří se vyrovnávají s vlastní minulostí a mohou potomkům sdělovat svůj dnešní názor, je to věc živá. Jazyk pramenů kádrového oddělení tak budou muset luštit budoucí historici. Najdou v nich, co chtěl režim od občana povinně slyšet, nikoli to, co si jednotlivec sám myslel. Totalitní systém si tak vynucoval disciplínu. Připomínka toho dnes není a nemůže být nikomu z aktérů onoho theatra mundi příjemná; to jednání ponižovalo lidskou důstojnost a integritu osobnosti. Nostal gikům by to mohlo pomoci ujasnit si rozdíl mezi svobodou a nesvobodou projevu. Za žitou minulostí nelze dělat tlustou čáru, odstranit ve společnosti její břemeno je dílem takřka pro Sisyfa.
LN Jakou úlohu hraje u historika hodnocení? Jak se vyrovnat s tím, že když budeme historii hodnotit, budeme ji obtížněji vnímat v její historicitě, avšak když ji nebudeme hodnotit, nebude nás zajímat?
Historik nesoudí minulost; na základě toho, co mu prameny poskytnou a metodologické postupy umožní, usiluje zformulovat poznatky a ve svém vyprávění, ve svém narativu, je předložit kolegům i čtenáři. Historická zkušenost ovšem jako by přitakávala těm, co tvrdí, že sama historie je dobrou učitelkou života, jež bohužel nemá žáky, stejně jako je generačně nepřenosná nabytá životní zkušenost. Jak se s civilizačním vývojem proměňuje paradigma poznání i vzdělám, tak se spolu se získanými poznatky, mění narátiv historiků, který byl od sklonku 18. století spojován s nacionálními ideologiemi a podřízen politickým programům. Po roce 1948 musel přijmout dogmata „historického materialismu“, který historiografii vynesl na piedestal klasifikace věd. Služba ideologickým programům tak dějepis v očích kulturní veřejnosti zdiskreditovala.
LN Jaký je názor na druhou zásadní práci o FF UK za normalizace, totiž Náměstí Krasnoarmějců 2? Připomínám, že jde o dílo historiků-třicátníků publikované roku 2012. Nepostrádal jste v něm rozměr pochopení, který prostě dává zkušenost pamětníka?
Vidím v tom přirozený generační problém, snahu zúčtovat s minulostí s aspektem na vyhlídky do budoucna. S některými z těchto kolegů jsme to probírali. Oceňuji jejich snahu jít ad fontes, zpřístupnit co nejvíce pramenů k období normalizace; to je záldad analýzy. Jako pamětník se snažím přistupovat k interpretaci pramenů v ideologickém jazyce obezřetně.
LN Polistopadová masovost vzdělání sice demokraticky rozšiřuje řady těch, kdo ho mohou dosáhnout, ale snižuje jeho kvalitu. Je to ve společenském zájmu?
V masovém evropském vysokém školství lze od 60. let 20. století nalézt dvě roviny. Jednak je to potřeba jazykově vybavených špičkových odborníků, jednak utváření vzdělaných elit společnosti. To vyvolává přirozeně i krátkozrakou pragmatickou snahu zařídit si snadnější život, získat mocenské pozice, případně profitovat z dosaženého univerzitního vzdělání hmotný zisk. Což láká i vede ke snahám získat diplom s co nejmenším vynaložením sil jako legitimaci zajištující společenská, politická či manažerská privilegia.
Při hledání řešení, které by odpovídalo rodícímu se novému paradigmatu civilizace, by se neměla pomíjet tradiční idea univerzity. Obsahuje dávnou vizi či utopii vzdělanosti jako kultivování jednotlivce uvnitř občanské společnosti. Nikoliv jen produkci či reprodukci speciálních profesních dovedností. Chce rozvíjet kulturní složky vzdělanosti nezbytné k zachování lidskosti. Přinejmenším k tomu, aby byl člověk schopen odolávat manipulacím. Je to jeho odpovědnost v labyrintu světa, do něhož je postaven. U nás tento problém nastal až po listopadu 1989, kdy přístup ke vzdělání přestal být milostí či kádrovou výsadou, umožněnou dělnickou třídou.
JOSEF PETRÁŇ
Narodil se 23. srpna 1930 v Ouběnicích. V Benešově absolvoval reálné gymnázium, následovalo studium na Filozofické fakultě UK (obory český jazyk - dějepis). V roce 1965 byl zde jmenován docentem, profesorem se mohl stát až roku 1990. Působil na katedře československých dějin (pozdější Ústav českých dějin) a vedle toho též v Ústavu dějin, a Archivu Univerzity Karlovy, jíž byl v letech 1990-1994 prorektorem. V roce 2008 ho prezident vyznamenal medailí Za zásluhy. Z publikací: Zemědělská výroba v Čechách v druhé polovině 16. a počátkem 17. století (1963), Staroměstská exekuce (1972), Rebelie (1975), Kalendář (1988), Dějiny českého venkova v příběhu Ouběnic (2011).
Petr Andreas, Lidové noviny 25.2.2017, příloha Orientace, str. 28, autor je literární historik, editor a publicista
Rozsáhlá monografie, napsaná doyenem dějepisectví University Karlovy speciálně a jedním z nejvýznamnějších historiků českých dějin obecně, nadto ve spolupráci s další významnou osobností české historické vědv, jo dílo mimořádně závažné. Kniha bv měla mít podtitul: Snad by měl znít "Dějiny FFUK jako laboratoře české společnosti období 1945-1989/90". Jde totiž o práci zcela mimořádného záběru, charakteru i významu. Je to ovšem také dílo, které je žánrově a metodologicky velmi komplexní, resp. těžko uchopitelné. Autor sám nám při určení nepomůže. Hovoří o své rozsáhlé monografii jako o "rozpravě", připomíná "paměť žitých dějin" a říká: "rozpravu řadím k žánru ego-historie" (s. 12). Dále říká, že "se snaží sine ira et studio vyložit příběhy několika generací" (s. 14) a připomíná "generační metodu". Již o kousek dál ale autor mluví také o prosopografii. Nakonec Petráň simuluje, že "nepíši dějiny fakulty, příprava rozpravy mi dala užitek z dobrodružství poznání, nepojednává o instituci, ale o lidech, kteří tvořili historii fakulty v oněch čtyřiceti letech." (s. 20) Ovšem nelze mu úplně věřit. Takhle se kdysi tvářil, že skicuje stručné dějiny rodné vsi a vyšla z toho, opět s podporou doc. Petráňové, zásadní monografie o vývoji české agrární společnosti od středověku do konce 20. století. Zde jde o obdobný případ.
Petráň kombinuje v podstatě memoárový přístup se systematickou rešerší jak vzpomínkové literatury, tak odborných studií a edic archivního i orálního materiálu k fakultním dějinám s výsledkem rešerší v bohatých archivních pramenech k dějinám poválečné FF UK (ostatně je mj. emeritní ředitel Archivu UK). To vše autor opírá o takřka nepředstavitelnou sečtělost ve filosofické, teoretické, ale i úzce odborné literatuře bohatého spektra oborů (těžiště v historických, filosofických a literárních vědách). Výsledkem je v podstatě chronologicky vystavěný narativní text, ovšem prokládaný kapitolkami o strukturálním vývoji fakulty i jejích ústavů a kateder, o klíčových představitelích oborů i politického "managementu" fakulty, o struktuře studentstva i o výrazných studentských osobnostech i o událostech klíčového charakteru, jimž je tu věnována soustavná pozornost v podobě komplexních analytických studií. Autor se přitom nevyhýbá osobnímu morálnímu hodnocení, hledá u klíčových postav psychologické motivy a - ostatně jako v Petráňových předchozích knihách - podává své líčení čtivě a stylisticky vytříbeně, takže čtenář trpělivě akceptuje i detailní podrobnosti, servírované nadto v ohromném rozsahu.
Kniha je rozdělena do dvanácti chronologicky seřazených kapitol, dále členěných na tematické podkapitoly. Autor argumentuje, že chce ukázat, jak se měnily životní role řady protagonistu: zběsilí stalinisté moudřeli a proměňovali se v reformátory, aby se po vyhození v normalizačních čistkách stali disidenty a vraceli se po roce 1989 na fakultu jako záštita dalšího vývoje. Petráň není moralista ani si nevyřizuje osobní účty. S odstupem kritického znalce, ale zároveň s hlasem dobového svědka a nárokem člověka, který fakultou do velké míry žil, předkládá tu bez servítků i bez hysterie kritický obraz vývoje pro českou společnost klíčově významné kulturní, vzdělávací a vědecké instituce.
Knihou tohoto záběru, faktografické bohatosti, nadhledu a s odstupem presentované dějepisné střízlivosti jsem nadšen. Je snad možno vést desítky drobných a opatrných diskusí o dílčích akcentech, jednotlivých pramenech či formulacích (prof. Petráň ostatně knihu pro druhé a další vydání podle svého zvyku jistě ještě podstatně rozšíří...). Není však nic, co bych měl a chtěl uvést jako výhradu. Toto je veliké a originální dílo mimořádného významu.
Z recenzního posudku: Prof. PhDr. Jiří Pešek
