Tato kniha rozlišuje tøi cesty k emancipaci - existenciální revoltu, politickou revoluci a obèanské jednání. V prvních dvou lze najít mnoho podnìtného, jakmile se však jedna nebo druhá zaène pøedstavovat jako jediná a o sobì dostateèná odpovìï na otázku lidské emancipace, ústí do opaku toho, co slibuje.

První uvrhává èlovìka do osamìlé bezmoci tragického hrdiny, druhá ho podrobuje diktátu domnìlé kolektivní vùle èi dìjinné nutnosti. Obì cesty proto musejí být novì promyšleny z hlediska cesty tøetí. V obèanském jednání se èlovìk vysvobozuje ze sebe sama a stává se souèástí kolektivního hnutí, které nejenže nepopírá individuální rozhodování a jednání, ale živí se jedinì z nìj.

Pravost této cesty je mìøena mimo jiné tím, že samotné vykroèení na ni je v jistém smyslu již dosažením cíle. Na tuto cestu nás vysílá také Václav Havel, když si v Moci bezmocných klade otázku, zda "svìtlejší budoucnost", evokovaná velkými emancipaèními projekty modernity, "je opravdu a vždy záležitostí nìjakého ,tam'. Co když je to naopak nìco, co je už dávno zde - a jenom naše slepota a slabost nám brání to kolem sebe a v sobì vidìt a rozvíjet?"