Milan Sobotka, emeritní profesor novověké filosofie na Univerzitě Karlově v Praze, ve své knize o Jeanu-Jacquesu Rousseauovi vychází z předpokladu, že Rousseau je objevitelem hodnoty druhého (a druhých) pro každého jedince. Nejprve – v Rozpravě o původu nerovnosti – jde o hodnotu druhého v teorii intersubjektivity, jejímž je Rousseau možná prvním představitelem, později – zejména ve spise O společenské smlouvě – přechází Rousseau k pojetí druhého a druhých jako subjektů vzájemného uznání. Podle Hegela je právě Rousseau prvním filosofem svobodné vůle jedinců jako média vzájemného uznání, jímž je konstituován stát. Rousseau tak u Hegela zaujímá prvořadé postavení v novověké politické teorii. Z tohoto hlediska mají Rousseauovy výzvy k větší majetkové rovnosti ve společnosti, pokud překračují meze politické rovnosti, až druhořadý význam. Milan Sobotka se proto věnuje především ukázání významu druhého a druhých pro konstituci a politický status jedince.

Vedle sklonu k vyniknutí nad druhé a k ovládání druhých působí negativně moc peněz. Touha mít peníze je univerzální vášeň, která ruší svéráz lidských individualit a vyvolává ochotu zaprodat se prvnímu, kdo je poskytne. Proto chce Rousseau v návrhu ústavy pro Korsiku a v Úvahách o vládě v Polsku především zamezit přílišnému toku peněz, tak aby společenská struktura odpovídala záslužnosti jejích členů. Taková společenská struktura je v souladu s Rousseauovou teorií intersubjektivity v Rozpravě o původu nerovnosti: každý vznáší nárok na to, že si zaslouží úctu, dokonce větší, než mu náleží. Rousseau je pesimistický v přesvědčení, že „síla věcí“ je nepřekonatelná, takže nelze zabránit rozkladu ani těch nejvýtečnějších států. Nevyhnutelně vždy dochází k tomu, že „depozitáři“, pověřenci výkonné moci, úředníci a sluhové obecné vůle a lidu, se stanou pány lidu. Žádnými předběžnými opatřeními nelze zabránit tomu, aby představitelé moci pod záminkou udržení klidu nezamezovali shromážděním lidu a aby nepředstírali souhlas těch, které umlčují. To všechno se v současné době stupňuje penězi a všeobecnou korupcí. Již v Rozpravě o politické ekonomii Rousseau říká, že nelze zabránit tomu, aby ti, kdo jsou pověřeni vládou, nedávali přednost vlastnímu zájmu před zájmem celku. „Předejít nebo oddálit toto neštěstí mohou jen periodická shromáždění […], jejichž předmětem by bylo jen zachování společenské smlouvy […]“. Ale jak již bylo řečeno, vláda má vždy dost prostředků k tomu, aby jim zamezila. Je to opět jeden z důvodů, proč upřednostňovat malé státy – shromáždění lidu jsou ve velkých státech neproveditelná. Z tohoto hlediska se Contrat social jeví jako téměř marná vzpoura proti smutnému osudu všech společenství. Ale podle Rousseaua dochází v dějinách vždy znovu k obnově pravého společenství, tak jako Fénix vždy znovu povstává ze svého popela.