Počátky sběratelského zájmu o rukopisy z lidového prostředí se datují do období vzedmuté vlny zájmu o život venkovského lidu na sklonku 19. století. Na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze se soustředila z předchozích krajinských výstav poměrně rozsáhlá kolekce v oddělení "Co lid píše, čte a vypravuje", tedy lidové dopisy, poloúřední listiny, např. cechovní, a zejména psané modlitební knížky, "nejzajímavější a nejdůležitější plody lidového písemnictví, kterých bylo na výstavě předvedeno více než osm set. Zájem o tento druh rukopisů je do počátku 20. století poměrně hojně prezentován na stránkách odborného tisku. Příspěvky se zabývají, téměř bez výjimky, výtvarnou stránkou modlitebních knih v detailních popisech. Pozornost badatelů ustala a pozdější připomenutí tohoto kulturního fenoménu etnografům v kontextu studia lidové rukopisné tvorby zůstalo osamoceno. Rukopisy, které vznikly v lidovém prostředí a v něm byly užívány, jsou zastoupeny ve většině muzeí v českých zemích, jak to dokládají svazky Repertoria, soustřeďující tituly ze 17. a 18. století z muzejních sbírek v Čechách.