Kniha je věnována ranému básnickému a částečně i výtvarnému dílu jednoho z nejvýznamnějších ruských básníků 20. století Vladimíra V. Majakovského (1893–1930), které hodnotí nikoli pohledem literárněvědným, nýbrž prizmatem lingvistiky. Majakovského vybrané verše z doby do roku 1920 a jeho plakáty ze stejného období jsou podrobeny zevrubné lingvistické analýze s přihlédnutím ke třem dominantním rysům autorovy tvorby tohoto období: zájmenům, metafoře a užití úderných hesel, která se objevují jak v autorových slovesných, tak výtvarných počinech. Kniha, která v rámci českého bádání představuje jednu z prvních lingvisticky zaměřených sond do Majakovského díla, má zároveň v širším pohledu ambice poodkrýt možnosti, jež lingvistická analýza skýtá pro dekódování poetického textu obecně.

Po politických změnách na konci 20. století dílo Vladimíra Majakovského, kterému byla během "několika desetiletí věnovaná velká badatelská pozornost, zaznamenalo posun ž oblastí aktuálních do oblasti historických poetik. Patrný pokles zájmu publika o tohoto agitátora a "bubeníka říjnové revoluce" však neměl v literární vědě obdoby: jen za poslední dvě desetiletí vyšly publikace o Majakovském, které svou kvalitou zastiňují většinu z toho, co bylo napsáno za socialismu v Sovětském svazu. Předkládaná publikace patří do oblasti lingvistické poetiky,
jež se v ruské filologii vždy nacházela na pomezí literární vědy a jazykovědy, a jež se zabývá věcnou analýzou beletristických, obzvlášť pak poetických děl.
Autorka si vybrala tři významné jevy v poezii Majakovského: je to jeho užívání zájmen, poetická metaforika a heslovitost v básnické výpovědi. Autorka se rozhodla seskupit a seřadit materiál tak, že každý zájemce rychle nalezne důležitá místa, která popisují rysy básníkovy poetiky. Lingvisticky vzdělaná autorka ukazuje na odlišnost poetického užívání slovesných druhů - na příklad zájmen - od jejich "normativního" výskytu. Patrný důraz na lyrický subjekt u Majakovského se samozřejmě odráží ve frekvenci zájmena první osoby jednotného čísla, autorka však nejenom ukazuje na tento víceméně zřejmý fakt, ale též na to, že toto vymezení "já" je doprovázeno komunikačním obrácením se k adresátu, na který chce lyrický subjekt působit svým rétoricko-poetickým projevem. S tímto cílem je určitě spojena intenzivní záliba Majakovského v heslech, ve kterých mimoumělecká funkce (většinou agitátorsko-politická) dominuje nad ryze literární. Funkce výpovědi nachází svůj výraz také v syntaktickém okolí zájmen, vždyť Majakovského důraz na "působivost" vede k tomu, že se dokonavý vid slovesa vyskytuje častěji nežli nedokonavý. Autorka poukazuje na nezvyklé používání zájmen (když tato nabývají vlastní sémantiky, odlišné od sémantiky nahrazeného substantiva anebo referenčního významu - srov. s. 64) a na pro poetiku Majakovského klíčový opoziční vztah já versus druzí, který se občas mění na opozice my versus druzí.
Ze strany literární vědy, pro kterou předložená studie o Majakovském ve stručné a průzračné formě popisuje centrální rysy jeho básnictví, může vzniknout otázka o skrytých podmínkách analýzy (na příklad o tom, jak hermeneutická "pochopení" - a předpojatost - básnického díla ovlivňuje lingvistickou metodu a interpretací gramatických jevů), ale tento typ reflexe nepatří do oblastí lingvistické poetiky. Kniha Jany Kitzlerové nicméně představuje důležitý vklad české rusistiky do recepce "předního" sovětského básníka, která začala propagačními akcemi mladého Romana Jakobsona za první Československé republiky.

Z recenzního posudku: Univ.-Prof. Mag. Dr. Peter Deutschmann