Monografie Teorie výchovy – tradice, současnost, perspektivy má sloužit vysokoškolským pedagogům i širší odborné veřejnosti jako opora při vědním bádání, výuce a dalším vzdělávání v jedné ze základních pedagogických disciplín.
Kniha je společným dílem několika generací vysokoškolských učitelů. Autoři se zamýšlejí nad historií oboru, jeho přítomným stavem i novými možnostmi cílevědomého působení na děti, žáky a studenty. Výchova a její teoretické koncepty jsou autory nahlíženy z pozic srovnávací pedagogiky, filosofie, náboženství, umění, vývojové, sociální i pedagogické psychologie a hlubinně orientované psychoterapie. Lze předpokládat, že konfrontace řady různých pohledů čtenáře zaujme a pomůže jim nalézt nové podněty pro vlastní pedagogickou či badatelskou práci. Čtení může být obohacující rovněž pro psychology, sociology a studující uvedených oborů.

Předložená kolektivní monografie představuje úctyhodné dílo zabývající se zásadním tématem nejen pedagogiky, ale které je i fundamentálním problémem všech věd zabývajících se otázkami výchovy.
Jde o práci výsostně potřebnou a aktuální, neboť k teorii výchovy, jedné ze základních disciplin pedagogiky, v polistopadovém období žádná větší studie dosud nevyšla.
Publikace je dílem osmi renomovaných odborníků pod vedením R. Jedličky a reprezentuje do značné míry i hledání, pohledy a zkušenosti hned několika generací badatelů a vysokoškolských učitelů. Zejména generačně starší autoři využili také své bohaté zkušenosti z vědecké a pedagogické praxe.
Cíle a obsah práce zde nemusíme rozvádět, dělají to autoři sami v prolegomeně k teorii výchovy a v přehledném resumé.
Přes rozmanitost dílčích přístupů, zvolených problémů a jazyka mají všechny kapitoly monografie (byť v závislosti na tématu v různé míře) společné jmenovatele.
Prvním a nejvýraznějším je akcent na humanistický rozměr a duchovní poslání výchovy, vychovatele i samotného bádání o výchově. Na místo a na úlohu výchovy, její teorie, pedagogiky jako vědy i vlastního pedagogického působení, které v pedagogice a naukách o výchově aktivně hledá svoji oporu. Některé pasáže vyznívají v tomto duchu až jako výrazný apel.
Druhým pak je (spolu s předchozím) sympatický přístup, v němž je problém výchovy a její teorie pojednáván v práci jako celku se značnou mírou komplexnosti, která odkazuje na dominantní úlohu a přínosy pedagogiky (i s velmi zajímavými historickými exkursy do hledání i tápání - např. T. Kasper, J. Koťa, J. Valenta), současně však odkazuje i na přínosy jiných nauk o výchově. Velký důraz je přirozeně položen především na filosofii a psychologické pohledy (zejména Z. Helus, R. Jedlička, J. Koťa, M. Strouhal), jimž je věnována velmi zasvěcená analýza jejich přínosu k teorii výchovy i k výchovné praxi.
Velmi zajímavě a angažovaně jsou rozvinuty pohledy kulturně antropologické, religionistické a teologické (M. Podzimek), optika analýzy exprese v umění a výchovné teorii (J. Slavík) ad.
Pominuty nejsou ani zřetele sociologické, především mnohé otázky rámující pohled makrosociologický až globální, který výstižně reflektuje podmínky, možnosti, meze i problémy, které přináší pro výchovu v globálním měřítku tzv. pozdní moderna v podobě, v níž se zformovala a dále utváří. Tato optika je zvláště výrazná v kapitolách Z. Heluse, J. Koti, M. Podzimka, ale i dalších.

Z recenzního posudku: Doc. PhDr. Radomír Havlík, CSc.