Tato kniha se věnuje otázkám, které dosud v souvislosti s tématem České filharmonie zůstávaly stranou. Jejím cílem je kontextuální výklad kulturní, společenské a politické role ČF, který se soustředí na analýzu této role v období vrcholícího stalinismu. Na základě metody případové studie a metody strukturní analýzy zkoumá především mechanismy fungování orchestru v nových společenských podmínkách po roce 1948. Zabývá se tím, do jaké míry ovlivnila komunistická ideologie dramaturgii ČF, její vystupování navenek i sociální vazby uvnitř orchestru. Zkoumá organizační strukturu a celkové zaměření tělesa. Všímá si konkrétní programové náplně koncertů i míst, na nichž orchestr vystupoval, „nového“ publika, pro které byly koncerty určeny, a „pokrokové“ tvorby, sloužící k propagandistickým účelům. Analyzuje systém politické a státně-bezpečnostní kontroly a řízení z několika stran: jednak z pozice KSČ a ministerstva kultury jakožto tvůrců kulturní politiky a jednak ze strany Státní bezpečnosti. Zabývá se činností závodní organizace KSČ a závodní rady ROH a podává obraz ideologické práce v orchestru. Stranou nezůstává ani pohled na kádrovou politiku ČF a rozbor některých kádrových materiálů. Publikace umožňuje čtenáři hlouběji porozumět, jak Česká filharmonie žila a pracovala a jakou roli zaujímalo toto umělecké těleso na československé hudební scéně v kritické době padesátých let.
Mezi nejvýznamnější a nejvýraznější kulturní instituce beze sporu patřila a patří Česká filharmonie (ČF). Máme-li dnes analyzovat a definovat proměny hodnot v průběhu "neklidného a krátkého" dvacátého století Československa v dobách totalit i demokracie, nemůžeme opomenout ani kulturu a odraz všech společenských proměn a hnutí v této sféře lidské činnosti. Je proto záslužné, že zde vznikla studie, která se na události v komunistické etapě historie ČSR, dívá prizmatem dění uvnitř České filharmonie s uvedením širších souvislostí. Michaela Iblová předložila práci, která dokládá její odbornou fundovanost, zaujatost tématem a uvědomění si šíře tématu.
V úvodní kapitole autorka vymezila předmět svého zájmu (otázky a cíle jsou vymezeny problémově), včetně uvedení zásadních pramenných zdrojů.
V dalších částech se již autorka věnuje hlavnímu tématu své práce. Nejdříve dění v ČF zasazuje do dobového a institucionálního kontextu. Obecně zmiňuje proměny kulturní fronty po únoru 1948, změny v pojetí propagandy i zásahy komunistické strany do života orchestru, včetně zásahů do uměleckého repertoáru. Autorka správně upozorňuje na průnik komunistické ideologie do života společnosti jako celku, a tím i na nové trendy, které funkcionáři KSČ požadují jako důkaz angažovanosti. U ČF je důležitý, M. Iblová to také na několika místech uvádí, důraz na uměleckou kvalitu tělesa a udržení si renomé v ČSR a v zahraničí. Přesto i zde se objevují (stejně jako v tehdejší společnosti) jevy jako je odchod některých nevhodných osobností, dozor nad členy orchestru, kontakty s krajany v cizině a odchod do ciziny, ať již kvůli uměleckým ambicím nebo pro nemožnost plnohodnotného uplatnění.
Iblová si všímá a s nadhledem a pochopením komentuje výběr repertoáru ČF v souvislosti s již uvedenou politickou změnou. Hudba má podle tehdejších šéfideologů KSČ rovněž působit na dělmcké masy (tzm i přiblížení se nejen v rovině umělecké, ale i ve formě zájezdů a vystoupení) a vychovávat (např. výchovné koncerty). V této souvislosti autorka správně glosuje proměnu hraných děl - od důrazu kladeného na Bedřicha Smetanu (zde byl skutečně určující i vliv ministra Zdeňka Nejedlého), přes ruské (sovětské) klasiky, až po agitky typu oslav velikosti Klementa Gottwalda a J. V. Stalina. Jména autorů "těchto skvostů" již dnes většině veřejnosti nejsou známá. Popisuje podobu abonentních koncertů, komentuje účast ČF na mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro. Důležitým faktorem aktivit ČF jsou samozřejmě zahraniční zájezdy orchestru; ty autorka sleduje jak z roviny umělecké hodnoty a širšího kulturního kontextu, tak z roviny bezpečnostních složek.
K aspektům, které M. Iblová ve své práci analyzuje, patří i organizační struktura ČF, včetně obsazení postu ředitele, členů umělecké rady apod. Všímá si rovněž role ministerstev školství a kultury (Zdeněk Nejedlý), informací (Václav Kopecký) a samozřejmě vnitra, resp. národní bezpečnosti (rozvedu dále). Velmi dobré jsou pasáže o činnosti KSČ a ROH přímo v orchestru samotném. Ukazují totiž nejen v obecné rovině, ale velmi konkrétně na odraz velké politiky do specifického prostředí, v němž ovšem (jak autorka správně uvádí) převažují umělecké kvality nad kádrovou čistotou. To jistě neplatí absolutně, ale v ČF se nedá hovořit o stoprocentním komunistickém vlivu.
Další velmi zajímavou částí práce je kapitola číslo osm, v níž se M. Iblová věnovala vzpomínkám pamětníků.
Za důležité považuji, že autorka se věnovala výrazným uměleckým osobnostem, bezprostředně svázanými s ČF. Šlo samozřejmě o Rafaela Kubelíka, Karla Ančerla, Václava Talicha nebo Václava Neumanna. Karlu Ančerlovi po zásluze a logicky věnovala jednu z celých kapitol práce.
Autorka prokázala rozsáhlé znalosti archivního, dobového i odborného tisku. Studie na mne působí jako konzistentní, vědecky promyšlená a strukturovaná.
Z recenzního posudku: PhDr. Jan Kalous, Ph.D.
Právem se v úvodu a v předmluvě zdůrazňuje, že studie přistupuje k dějinám České filharmonie v období nejtužší totality z netradičně mezioborového pohledu kulturních, politických a sociálních dějin Československa, nechybí ani analýza z hlediska správních dějin. Tomu odpovídá rozvržení titulního tématu do tří kapitol: 4. se věnuje dramaturgii koncertní činnosti orchestru, 5. kapitola organizaci a formám řízení filharmonie jako specifické instituce a v nejdůležitější kap. 6. se analyzují různé formy a postupy, jakými státní a stranická moc pod rouškou tzv. bezpečnostní a kulturní politiky u ČF prosazovala svou ideologii a praktické cíle. V ostatním, rozsahem mírně polovinu knihy přesahujícím textu zasazuje autorka hlavní téma obsahově i časově do širších souvislostí.
[…]
Čtivě napsaný text prozrazuje, že autorka má k tématu osobní vztah, který překračuje intenzitu běžného zájmu historika o aktuálně zkoumaný fenomén.
Vypovídá o tom v celé práci se projevující obdiv k uměleckému a společenskému působení orchestru jakožto „významného nositele interpretační paměti ve vztahu k české hudební tvorbě“. Není proto překvapivé, že již úvodem se zadostiučiněním předesílá nejdůležitější poznatek, že „orchestr obstál v době, kdy kultura i mezilidské vztahy byly deformovány politickým režimem“.
Tomáš Kalina (Pagina Historiae 23/2015, č. 1, str. 400–410)
