DETAIL TITULU:
-
anotace
Studie o současné české dramatické tvorbě si všímá nové tvorby autorů, kteří byli za minulého režimu umlčeni i těch, kteří jím byli s jistým omezením trpěni. Připomíná tvorbu autorů malých divadel a divadelníků, kteří se etablovali po změně režimu.
Studii o současné české dramatické tvorbě rozdělil divadelní kritik Jan Kerbr do několika okruhů. Všímá si nové tvorby autorů, kteří byli za minulého režimu umlčeni (Václav Havel, Milan Uhde, Pavel Kohout...) i těch, kteří jím byli s jistým omezením trpěni (Daniela Fischerová, Karel Steigerwald). Nelze opomenout ani popřevratovou tvorbu autorů oblíbených malých divadel (tandem "cimrmanovců" Smoljak-Svěrák, Jiří Suchý ze Semaforu).
Mnoho dramatických textů nezanedbatelné úrovně se ovšem objevuje u praktických divadelníků, ať už režisérů či dramaturgů, kteří se etablovali víceméně teprve po změně režimu (Jan Antonín Pitínský, David Drábek, Jiří Pokorný, Miroslav Krobot, Karel Tománek, Jan Vedral, Iva Volánková-Klestilová, David Jařab, Antonín Procházka, Martin Františák...).
Nejpřekládanější autorka českých divadelních her Iva Peřinová je spjata s tvorbou pro přední loutková divadla, v jejích šlépějích kráčí i její syn Vít Peřina. Mnohé osobnosti české dramatiky se na veřejnosti poprvé objevily díky radokovské soutěži o původní domácí hru, kterou každoročně iniciuje časopis Svět a divadlo (Lenka Lagronová, Petr Zelenka, Egon Tobiáš, Roman Sikora, Pavel Trtílek, Zdeněk Jecelín, Miroslav Bambušek).
Nelze opomenout ani práce zralejších autorů, u nichž ojedinělé divadelní texty stály na okraji jejich tvorby (Ludvík Kundera, Jiří Stránský), pak také výrazné osobnosti s kontinuální dramatickou tvorbou, jakými jsou Arnošt Goldflam i solitéři Hubert Krejčí či René Levinský. V posledních letech svými texty "bodují" příslušníci nejmladší generace (Petr Kolečko, Tomáš Svoboda, tandem Jarkovský- Vašíček, Magdalena Frydrych-Gregorová).
Těmto osobnostem a jejich tvorbě - i když ne u všech ve stejném rozsahu - je studie věnována, okrajově jsou zmíněni ještě další autoři. Česká dramatický tvorba se totiž rozrůstá víc, než by se na první pohled zdálo.
Studii o současné české dramatické tvorbě rozdělil divadelní kritik Jan Kerbr do několika okruhů. Všímá si nové tvorby autorů, kteří byli za minulého režimu umlčeni (Václav Havel, Milan Uhde, Pavel Kohout...) i těch, kteří jím byli s jistým omezením trpěni (Daniela Fischerová, Karel Steigerwald). Nelze opomenout ani popřevratovou tvorbu autorů oblíbených malých divadel (tandem "cimrmanovců" Smoljak-Svěrák, Jiří Suchý ze Semaforu).
Mnoho dramatických textů nezanedbatelné úrovně se ovšem objevuje u praktických divadelníků, ať už režisérů či dramaturgů, kteří se etablovali víceméně teprve po změně režimu (Jan Antonín Pitínský, David Drábek, Jiří Pokorný, Miroslav Krobot, Karel Tománek, Jan Vedral, Iva Volánková-Klestilová, David Jařab, Antonín Procházka, Martin Františák...).
Nejpřekládanější autorka českých divadelních her Iva Peřinová je spjata s tvorbou pro přední loutková divadla, v jejích šlépějích kráčí i její syn Vít Peřina. Mnohé osobnosti české dramatiky se na veřejnosti poprvé objevily díky radokovské soutěži o původní domácí hru, kterou každoročně iniciuje časopis Svět a divadlo (Lenka Lagronová, Petr Zelenka, Egon Tobiáš, Roman Sikora, Pavel Trtílek, Zdeněk Jecelín, Miroslav Bambušek).
Nelze opomenout ani práce zralejších autorů, u nichž ojedinělé divadelní texty stály na okraji jejich tvorby (Ludvík Kundera, Jiří Stránský), pak také výrazné osobnosti s kontinuální dramatickou tvorbou, jakými jsou Arnošt Goldflam i solitéři Hubert Krejčí či René Levinský. V posledních letech svými texty "bodují" příslušníci nejmladší generace (Petr Kolečko, Tomáš Svoboda, tandem Jarkovský- Vašíček, Magdalena Frydrych-Gregorová).
Těmto osobnostem a jejich tvorbě - i když ne u všech ve stejném rozsahu - je studie věnována, okrajově jsou zmíněni ještě další autoři. Česká dramatický tvorba se totiž rozrůstá víc, než by se na první pohled zdálo.