Z nesmírně rozsáhlé havlovské literatury vybírá Čtení o Václavu Havlovi nejcennější bezprostřední kritické ohlasy na autorova dramatická a esejistická díla. Stati Evy Uhlířové, Jana Grossmana, Sergeje Machonina, Jindřicha Černého, Ivana M. Jirouse či Jany Patočkové sledují dramatickou tvorbu Václava Havla od premiéry Zahradní slavnosti v roce 1963 až do posledního dramatického (a filmového) díla Odcházení.

Kniha se soustředí na pojednání o tematických a tvárných dominantách Havlovy tvorby (divadelní hry Vyrozumění, Largo desolato a Pokoušení), neopomíjí ale ani kritiku autorových esejí (Dopis Gustávu Husákovi, Moc bezmocných, Letní přemítání, Prosím stručně). Vedle Petra Rezka, Petra Fidelia a Zdeňka Vašíčka jsou do antologie zahrnuty analýzy Havlovy esejistiky od Jiřího Cieslara nebo Viktora Šlajchrta. Jan Lopatka vyjímá Dopisy Olze z kontextu úvahových či filozofujících děl a situuje knihu opět v poli textů literárních.

Díky zařazení paralelních pojednání téhož díla je v antologii možné konfrontovat výkladové postupy a závěry různých autorů (například Ladislava Hejdánka a Terezie Pokorné u hry Vyrozumění).

Čtení o Václavu Havlovi nemá suplovat potřebnou monografii o Havlově literárním díle, chce však oživit diskusi o autorově umělecké a kritické tvorbě, stejně jako o přístupech, které k ní otevírají cestu.

Antologie není určena jen pro literární odborníky; ráda by oslovila širší čtenářskou obec, od zaujatých středoškoláků a jejich učitelů, kteří hledají víc než přehledové výklady, přes běžné návštěvníky divadel a čtenáře knih, kteří chtějí konfrontovat svůj zážitek s míněními, jež obraz o Havlovi teprve ustalovala nebo naopak dávala do pohybu, až po univerzitní studenty a jejich pedagogy, pro něž může být užitečná svým zužujícím a záměrně vyhroceným výběrem.