Kolektiv historiků z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze sleduje politické dějiny SSSR v kontextu porevolučních ekonomických a sociálních změn. Odlišně od tradiční historiografie pojímá příčiny a povahu ruské revoluce a sociálního vrstvení, které z ní vzešlo. Klade důraz na nesoulad vývoje průmyslu a zemědělství a na vliv mezinárodní izolace SSSR. Nově hodnotí role Lenina, Trockého, Rykova i Stalina. Věnuje se podrobně motivům a povaze Stalinova teroru a sleduje příčiny nezdarů SSSR v prvním období války i složitost jeho vztahů se spojenci. Vítězství ve válce podle autorů etablovalo SSSR jako velmoc, nedovršená průmyslová a civilizační revoluce a enormní válečné ztráty ji však proměnily v militarizovanou soustavu, neschopnou překonat své deficity.

ÚVODEM

1. PŘEDREVOLUČNÍ RUSKO

„Velké reformy“
Další reformy
Protireformy
Witteho industrializace a diferenciace ruské společnosti
Revoluce v roce 1905
Po revolučním otřesu
Rusko na prahu první světové války

2. RUSKÁ REVOLUCE 1917

I. Rusko v předvečer a za světové války
Rusko v soustavě mezinárodních vztahů
Rusko ve válce
Krize carského režimu
Agonie a pád carského režimu
O „příčinách“ únorové revoluce 1917

II. Od února (března) k říjnu (listopadu) 1917
Síly revoluce. Prozatímní vláda a sovět
Dvojvládí
Střet sovětu a vlády o válečnou politiku Ruska
Vláda kompromisu
Leninův návrat do Ruska. Kameněv nebo Lenin?
Koaliční vláda a rozklad mocenské základny pobřeznového režimu
Bolševici a bouřlivý červenec 1917
Červenec 1917 a Kerenského vláda
„Kornilovština“ a její důsledky
Po Kornilovovi: Kerenskij, sověty a bolševici
Říjen 1917
O Říjnu 1917 obecně

3. VZNIK SOVĚTSKÉHO STÁTU V OBČANSKÉ VÁLCE
Bolševický režim, Ústavodárné shromáždění a sověty
Brestlitevský mír a jeho důsledky
Vznik válečného systému hospodářství
Konec sovětské koalice, „povstání“ levých eserů
„Rudý teror“ a bolševická strana
Budování ozbrojených sil
Občanská válka v Rusku
Národnostní otázka uprostřed občanské války
Osmý sjezd bolševické strany
Sovětské Rusko po listopadu 1917. Kontinuita a diskontinuita

4. POREVOLUČNÍ OBNOVA ZEMĚ
Přechod k mírové výstavbě
Polské intermezzo 1920
Na vrcholu „válečného komunismu“
Odborová diskuze 1920–21 a státní převrat Lenina
Leninův NEP a sovětský režim
NEP a hladomor 1921
Konference v Janově
„Konec ústupu“ a socialistické strany
Konec ústupu, církev a občanské vrstvy
Leninova nemoc a Leninovo nástupnictví
Národnostní otázka a konflikt mezi Leninem a Stalinem
Dvanáctý sjezd RKS/b, Trockij a NEP
Německý Říjen 1923
Vznik „trockistické opozice“

5. STABILIZACE SOVĚTSKÉHO ZŘÍZENÍ A JEHO SYSTÉMOVÁ KRIZE

I. Dilemata hospodářské obnovy a dilemata bolševického režimu
„Strana a vláda“ po Leninovi
NEP, jak dále?
Britsko-sovětské námluvy a jejich výsledky
Problém „trockismu“ a hospodářská dilemata
NeoNEP neboli „Čelem k vesnici!“
Národnostní problém v SSSR
Rolnická politika a industrializace. „Socialismus v jedné zemi“
„Nová opozice“

II. Krize NEPu 1927/28 a destrukce NEPu
Krize soustavy NEPu a vznik „Sjednocené opozice“
Čína a Británie a krize zahraniční politiky SSSR
Politická krize, nástup opozice a její porážka
Na cestě k mimořádným opatřením, Stalin a stranická „pravice“
„Škůdci ze Šachet“
Krize hospodářství a konflikt Stalina s „pravicí“
Stalin, Bucharin a Kominterna
Demontáž umírněné politiky a její porážka
Dvacátá léta ve zpětném pohledu

6. STALINOVA „DRUHÁ REVOLUCE“
Industrializace SSSR: plán a realita
Nový systém řízení národního hospodářství
První pětiletka a její výsledky
Kolektivizace
Hladomor 1932–1933, jako faktor „výstavby socialismu“ a téma historiografie
Pokus o změny
Vznik „Souostroví Gulag“
„Revoluce“ ve vzdělání
Industrializace a její dopady
Výsledky urychlené modernizace

7. TEROR, PŘÍČINY A DŮSLEDKY

I. Výstavba SSSR a „velký teror“
„Velký teror“ jako pojem
Sociální a politický teror první poloviny 30. let, jeho zvláštnosti a důsledky
Národnostní varianta stalinského sociálního teroru
Stalin, stranická opozice a Trockij

II. Intermezzo v polovině 30. let.
Hledání nové zahraničněpolitické orientace SSSR
Stalin a změna vnitropolitické orientace
Stalinův „měkký kurz“ a fenomén sovětských „třicátých let“
SSSR na přechodu k „socialismu“
Vražda Kirova a „protiteroristické“ zákonodárství
Sovětská ústava 1936, vítězství „strany“ nad „státem“

III. Vyvraždění porevoluční mocenské a společenské elity
Stalinovy Bartolomějské noci
Osudy sovětské elity 1937–1938
Hromadné čistky posledních předválečných let
Lidová fronta, Španělsko a cesta SSSR do mezinárodní izolace
Přelom let 1938/1939 a konce hromadného vraždění v SSSR

8. SSSR VE VÁLCE 1941–45

22. června 1941
Změny v organizaci sovětského vedení i vojenského velení
Sovětská protiofenziva u Moskvy a její důsledky
Válka, zázemí, okupace
Represe a její role ve válečných operacích SSSR
Sovětský systém a režim jako faktor ve válce
Zlom ve vývoji války, Stalingrad a Kursk
SSSR a jeho západní spojenci
Teherán
SSSR, východní střední Evropa a „polský problém“
Churchill, Stalin, „procentní dohoda“ a co z toho vyplynulo
Jalta a Postupim

9. ZÁVĚREM: SSSR JAKO VELMOC

Prameny
Archivní materiály
Publikované prameny a sbírky dokumentů
Periodika
Vzpomínky, kroniky a dobová publicistika
Vybrané a sebrané spisy

Literatura
Vědecká pojednání, monografie a studie
Časopisecké studie a studie ze sborníků

The opinion of the reviewer the respective book present a remarkable scholarly achievement of a team of authors under the direction of M. Reiman. The given book is recommended by the reviewer without restrictions to the publication in Czech. More than that, from his point of view it is desirable to translate the book into other languages too in order to bring it to a still broader public.

Z recenzního posudku: Univ.-Prof. Dr. Dieter Segert

---

Dílo Michala Reimana má v české historiografii ruské revoluce a meziválečného SSSR zcela zásadní místo. Autor v roce 1967 zaujal na svou dobu odvážným přístupem v knize o ruské revoluci, která sklidila ostrou kritiku dogmatiků, na Západě však měla pozitivní ohlas. Po odchodu do emigrace působil na západoberlínské svobodné univerzitě, německy vydal knihu věnovanou SSSR dvacátých let a v závěru osmdesátých let práci zabývající se dějinami SSSR od Lenina po Gorbačova. Českým čtenářům se od devadesátých let představoval také jako pamětník. Kromě vzpomínek na léta disentu a emigrace uveřejňoval i nesmírně zajímavé reflexe svého dětství a mládí stráveného částečně v SSSR. Často se dotýkají i jeho otce, významného činitele meziválečné KSC.
Knihu Zrod velmoci je možné vnímat jako životní dílo dnes již pětaosmdesátiletého historika. Podíleli se na ní ovšem i další autoři - zástupce starší střední generace B. Litera a dva mladí autoři K. Svoboda a D. Kolenovská. Přestože v knize není nikde uveden a v obsahu rozlišen podíl jednotlivých autorů, kapitoly psané Reimanem rozpoznáme poměrně bezpečně. První dvě třetiny knihy, které můžeme připsat Reimanovi, se totiž stylem výkladu i hloubkou analýzy dosti odlišují od zbývající části, přestože i ta je velmi kvalitní.
Reiman zřejmě zpracoval témata, kterým se věnoval již ve svých dvou starších monografiích - ruskou revoluci a dvacátá léta jako cestu Stalina k osobní diktatuře. Jeho přístup patří spíše do klasických politických dějin. Sleduje chronologickou linku politických událostí, jednání, ideologických a mocenských sporů v bolševické elitě. S mimořádným porozuměním a zohledněním širokého kontextu vysvětluje motivace jednotlivých aktérů, doplněné o jejich osobní charakteristiky. Revoluce a počáteční období bolševického režimu jsou tak vylíčeny nikoli prizmatem železné logiky vedoucí od uzurpace moci ideologicky rigidní skupinou k teroristické vládě a totalitárnímu režimu.
Ukazuje složité dění plné nahodilostí, zvratů a momentů, kdy se rozhodovalo o různých alternativách. Poukazuje sice na tendence a kauzalitu vývoje, zároveň ale u čtenáře vyvolává neodbytný dojem, že vývoj nebyl nevyhnutelný: Stalin měl větší dispozice k moci, Trockého vize ale nebyly předem odsouzeny k neúspěchu a vůči
Stalinově politice představovaly možnost odlišného kurzu. Úvahy o tom, nakolik byly ideje Stalinových rivalů nosné a kam by sovětský režim zavedly, však autor odkazuje mimo rámec historické vědy a odmítá o nich spekulovat.
Často velice subtilním výkladem prochází několik centrálních argumentačních linií. Jedna hovoří o bolševicích jako zástupcích plebejské revoluce a politické kultury, proti níž občanské politické proudy v Rusku neměly valné šance se prosadit. Další třeba poukazuje na dlouhodobou neudržitelnost politiky NEPu, která při ekonomické a mezinárodněpolitické izolaci SSSR nemohla poskytnout dostatečné prostředky pro hospodářský rozvoj, industrializaci a modernizaci. Stalinova kolektivizace a industrializace počátku třicátých let byla jen zřejmě nejbezohlednější a nejbrutálnější cestou řešení problémů, se kterými by se musela vyrovnat i kterákoli jiná mocenská skupina.
Hlavních argumentačních linií se přidržují i kapitoly věnované třicátým letům a druhé světové válce. I tam převládá vyvážený výklad. Aniž by jejich autoři zpochybňovali teroristické násilí a míru utrpení,
odmítají omezit perspektivu pouze na ně. K takzvanému fenoménu třicátých let totiž podle nich patří nejen prožitek útlaku, ale také mohutné společenské změny přinášející i četná pozitiva - například růst městské populace a vzdělanosti obyvatelstva. Díky vybudování průmyslu a probuzení sovětského vlastenectví mohl SSSR obstát ve druhé světové válce a stát se světovou velmocí. Velký teror je přesto prezentován jednoznačně: jako brutální nástroj sloužící k eliminaci porevolučních elit a k upevnění stalinistické diktatury, který navíc poškodil zahraničněpolitické zájmy a obranyschopnost země. Sovětský svaz se tak po válce sice stal světovou velmocí, jeho historická zátěž v podobě těžko překonatelné zaostalosti, hospodářské slabosti a despotického režimu ho ale již od počátku činily velmocí druhořadou.
Za pomoci svých kolegů vytvořil Reiman knihu, v níž se vyrovnává s předmětem svého celoživotního zájmu. Bilanční charakter je však jen jednou z dimenzí objemné knihy. Mnohem důležitější je pronikavá a erudovaná analýza dané sovětské epochy, která v české historiografii nemá srovnání.

Ondřej Vojtěchovský, časopis ĎAS, str. 51