Tato kolektivní monografie vznikla jako další v řadě podobných textů, vydávaných nakladatelstvím Karolinum (Osvaldová, B.– Kopáč, R. O fejetonu, s fejetonem. Praha: Karolinum 2007; Osvaldová B. – Kopáč, R. Pokusy a dobrodružství. Praha : Karolinum 2008; Osvaldová, B. – Tejkalová, A. Internetizace a digitalizace žurnalistiky: Proměny a perspektivy žurnalistiky v epoše digitálních médií. Praha: Karolinum, 2009; Osvaldová, B. – Kopáč, R. – Tejkalová, A. O reportáži, o reportérech. Praha: Karolinum 2010.). Pokračujeme v mapování české mediální scény s myšlenkou, že sebeodbornější teorie bez uvedení konkrétních příkladů a zážitků z tvorby adeptům žurnalistiky nebo mediálních studií nemůže poskytnout dostatečný vhled do problému.
Tento text je zaměřen na žánr komentáře. Po předmluvě a stručném obecném úvodu obsahuje příspěvky různých osobností, ať už teoretiků sdělování, nebo novinářů, kteří mají s psaním komentáře zkušenost. Čtenář si tak může udělat přehled o tom, jak komentář vzniká a jaká jsou úskalí jeho tvorby. Pro komentátora je důležitá příprava, znalost tématu, nápaditá kompozice a také jiný pohled na věci, které bývají známé, ale právě komentátor je dokáže vidět nečekaně a zajímavě.
Také jazyk komentáře nemá být nudný, důležitý je titulek i první odstavec.
Autoři upozorňují na to, že první odstavec často předělávají, hledají nejvhodnější slova, která by měla posluchače nebo čtenáře upoutat.
V řadě příspěvků kladou autoři důraz na vlastní pozorování, zážitek, práci tzv. v terénu. Boří tak mýtus, že komentář lze napsat od stolu, aniž by novinář mluvil s lidmi nebo byl osobně přítomen různým jednáním, jako to dělá zpravodaj. Zpravodaj by ale události měl popisovat, kdežto komentátor hledá souvislosti.
Konečně! Právě takto jednoduše si dovolím hodnotit vydání monografie, kterou já osobně v tuzemské mediální literatuře tak dlouho a citelně postrádám. Takřka překotný a někdy velmi živelný vývoj české žurnalistiky posledního dvacetiletí ukázal, že i přes všechny tendence prolínání žurnalistických žánrů a jejich přetváření do modernizovaných podob šitých na míru nově vznikajícím médiích a používaným technologiím, je komentář nepostradatelným žánrem, a role komentátora je nesmírně zodpovědná. Proč?
Je tomu tak hlavně proto, že ač si to mnozí z nás nechtějí připustit, naši čtenáři, posluchači a diváci skutečně sklouzávají k povrchnosti a nechávají se až příliš snadno zlákat pozlátkem bombastických titulků a velkých fotografií. Samotnému textu článku věnují podstatně méně pozornosti než jeho vizuálnímu obalu. A tak je logickým důsledkem, že úměrně s menší ochotou studovat fakta a srovnávat je v kontextu událostí, času a řečníků pak všichni tito uživatelé masových médií a mnohem snadněji podléhají názorům, které jim předkládá někdo jiný.
Mezi ty "jiné" patří bezesporu i komentátoři, většinou zkušení mediální matadoři s širokým rozhledem, hlubokými znalostmi a jistou mírou nadhledu. Nepodezřívám je a priori z prvoplánového úmyslu ovlivňovat své obecenstvo. Přesto, i novináři-komentátoři jsou jen lidmi se svými osobními pocity, přesvědčeními, sympatiemi i antipatiemi. A ač se snaží těmto osobním vlivům dát při své práci jen vymezený prostor, i ona ryzí člověčina jim nakonec pomáhá formulovat myšlenky, slova a věty jejich budoucích komentářů, které můžeme číst na stránkách novin nebo poslouchat v rozhlase. V tom vidím nesmírnou sílu a současně velkou odpovědnost autorů jako jsou například Martin Fendrych, Pavel Páral, Milan Schulz, Bohumil Pečínka a další.
Dokazuje snad autorské zázemí kolektivní monografie "O komentáři, o komentátorech" fakt, že psaní komentářů má být výsadou pouze autorů s bohatými novinářskými zkušenostmi? Anebo se této role mohou chopit i tvůrci, kteří stojí teprve na počátku své novinářské dráhy? Pozorný čtenář této monografie z nakladatelství Karolinum bezesporu nalezne i odpovědi na tyto otázky. Publikace ale nabízí daleko více: sondu do historie, pohled na styl, jazyk komentáře, specifika masového média coby nosiče a co mě obzvláště těší - nevyhýbá se ani novým médiím, které do současného digitálního světa prostě patří, konkrétně k internetovým blogům. Patřím k zarytým odpůrcům těch, kteří prezentování názorů a postojů na blogu označují za nový typ moderního žurnalistické tvorby hodné označení komentář, a tak jsem s velkým potěšením zaznamenala v monografii "O komentáři, o komentátorech" podobně laděné postoje některých autorů.
Každá část monografie obsahuje něco, čím své čtenáře osloví. V některých případech to jsou už jen samotná jména autorů, kteří patří k české komentátorské špičce, jindy jde o otevřenost, s jakou autor poodhaluje zákulisí svého psaní. Zcela záměrně se ale vyhnu notoricky známým jménům a upozorním speciálně na dva příspěvky. První je od Jany Bendové, zástupkyně nepočetné obce žen-komentátorek, které si klestí cestu tradičně mužským teritoriem české žurnalistiky. Ač poměrně krátký, přesto velmi výstižný je její příspěvek s titulem "Co je na komentáři nejtěžší". Obsahuje totiž velmi jednoduchý návod k tomu, jak při psaní komentáře postupovat. Určitě pomůže těm, kteří by si jej rádi vyzkoušeli a zatím nemají velké zkušenosti. Ostatním zase může pomoci ověřit, že psaní komentáře, jeho příprava, shromažďování údajů a nakonec samotný výběr hlavní pointy máme asi všichni novináři stejný, respektive, velmi podobný. A také to, že si většina z nás při psaní komentářů klade jednu zásadní otázkou, jak sdělit svůj názor a být současně spravedlivým?!
Druhý příspěvek, na který upozorním, je od Martina Polívky, který si jako námět vybral komentáře v regionálním periodiku. Text je sice poněkud rozvláčný ale není možné mu upřít snahu a vykreslení situace, jak vzniká tak náročný žánr, jakým je komentář, v žánrově velmi chudých podmínkách regionálního tisku. A taky jako jeden z mála přiznává, že stejně, jako se proměňuje tvář žurnalistiky do podoby média, které publikum hlavně baví, mění se i archetyp žánru, který dříve býval doménou nejzkušenějších autorů v tomto oboru.
A závěrečné resumé? Díky! Na publikaci o komentářích a komentátorech jsem čekala možná až příliš dlouho, a proto jsem ráda, že ji budu mít v mé knihovně. Nejen proto, že mám množnost si vlastní zkušenosti a postřehy srovnat s názory a zkušenostmi jiných, mnohdy zkušenějších kolegů. Věřím také, že se monografie stane důležitým studijním textem pro mladé lidi z poslucháren mediálních škol, kteří zatím sní o své budoucí novinářské kariéře. A do třetice také doufám, že si v ní snad počtou i ti, kteří komentáře čtou v tisku a poslouchají v rozhlase. Možná jim monografie pomůže pochopit, proč jejich oblíbený autor napsal ten dnešní komentář právě tak a ne jinak.
Z recenzního posudku: Ivana Šuláková