VŠECHNY ZDE NABÍZENÉ PUBLIKACE MÁME SKLADEM
VÁŠ NÁKUP
0 POLOŽEK
CENA: 0 VČETNĚ DPH
Domácí stránka > HISTORIE > české dějiny > detail titulu
DETAIL TITULU:
Do poslední pence
Kuklík Jan
Karolinum 2013
vydáno: srpen 2013
e-kniha
ISBN 9788024624051 (PDF) 
E-KNIHA
220,-
187,-
-
anotace
anotace -
recenze
recenze -
ukázka e-knihy
ukázka e-knihy
Kniha předního českého právního historika Jana Kuklíka pojednává o československo-britských majetkových a finančních jednáních od Mnichova až do 80. let. Všímá si zejména, jak byly politické vztahy mezi oběma státy ovlivňovány nevyřešenými problémy způsobenými pomnichovskou půjčkou, válečným úvěrem poskytnutým na činnost prozatímního státního zřízení a zejména československým znárodněním a dalšími majetkoprávními zásahy v letech 1945-1948. V závěrečné části kniha analyzuje souvislosti mezi uzavřením československo-britské náhradové dohody z roku 1982 a navrácením československého měnového zlata zadržovaného několik desetiletí Tripartitní komisí. Celá práce je založena na studiu původních pramenů v českých a britských archivech a řada skutečností je u nás publikována vůbec poprvé.
Předložená rozsáhlá monografie představuje první komplexní zpracování důležité kapitoly moderních československých dějin, které dosud v odborné literatuře chybělo. V dřívějších studiích či memoárech se většinou hlavní pozornost soustředila na otázku navrácení čs. měnového zlata. Tato otázka, jakkoliv velmi důležitá a emocionálně či politicky "atraktivní", však tvoří jen jednu část složitých česko-britských majetkoprávních vztahů a jednání, která popisuje Kuklíkova práce. Je založena na důkladném výzkumu primárních dokumentů obsažených v českých, ale zejména též britských archívech, které byly dosud zpřístupněny pro badatele. Prof. Kuklík zde také využil svých zkušeností a poznatků z dřívějších výzkumů a grantových projektů, věnovaným závažným otázkám našich moderních právních dějin, jako je prozatímní státní zřízení ČSR v emigraci, tzv. Benešovy dekrety nebo nejnověji náhradová jednání a dohody mezi Československem a vybranými západními státy.
Monografická studie prof. Kuklíka je významným příspěvkem právně historické povahy. Jak však autor v úvodu i na konci knihy správně zdůrazňuje, jde o poměrně nedávnou minulost s některými živými souvislostmi, které jdou někdy až do současnosti (zejm. naznačený, ale dosud bohužel v odborné literatuře ani soudní praxi dostatečně nezohledněný vztah mezi náhradovými dohodami, restitučními zákony přijatými po roce 1989 a individuálními nároky uplatňovanými v rámci i mimo rámec těchto speciálních předpisů, a to leckdy i osobami, jejichž nároky byly pokryty úplným a konečným vypořádáním a vyrovnáním vzájemných nároků dosaženým v mezistátních náhradových dohodách). To jen podtrhuje stále aktuální aspekty studií moderních právních dějin.
Jelikož nejsem historik, považuji za vhodné se v posudku zaměřit spíše na právní, a to zejména mezinárodněprávní aspekty studie. Jde totiž o mimořádně důkladné a zajímavé zpracování jednak důvodů a okolností vzniku určitých majetkových nároků jedné i druhé strany, tak konkrétní negociační historie. Každý, kdo měl někdy určité zkušenosti z praktické tvorby a aplikace mezinárodních dohod, popř. jiných mezinárodních jednání, ocení důkladné a poctivé vylíčení průběhu tvrdého vyjednávaní, formulace pozic i hledání přijatelných kompromisů. Pro ostatní čtenáře to pak může být velmi atraktivní nahlédnutí do tajemství negociační diplomacie. Studie totiž mimo jiné zdařile ukazuje, jak se na průběhu výsledcích negociace podílí nejen obecné mezinárodní i vnitřní politické poměry, ale i osobní kvality a zkušenost konkrétních vyjednavačů. Proto lze knížku vřele doporučit také studentům či adeptům mezinárodních vztahů a diplomacie.
Z pohledu mezinárodního práva jsou dohody o globálním majetkovém vypořádání (lump sum agreements) důležitým instrumentem k řešení zejm. náhrad za znárodněný či vyvlastněný majetek cizích státních příslušníků, který se uplatnil v období po II. světové válce. V tomto období bylo uzavřeno 168 takových dvoustranných dohod. Ani ve smluvní praxi ČSSR nepředstavuje náhradová dohoda s Velkou Británií jediný případ, podobné dohody byly uzavřeny s Kanadou (1973), USA (1982) a Rakouskem (1974). U některých dohod je ovšem třeba upozornit na jisté zvláštnosti. Jednání s V. Británií (podobně jako s USA) patřila k těm vůbec nejdelším a nejsložitějším. Práce se správně na některých místech zabývá i dohodou s USA, protože úspěšné dokončení náhradových jednání s oběma velmocemi bylo do jisté míry vzájemně podmíněné.
V případě dohody s V. Británií (1982) šlo také o vyřešení otázky zadržovaného čs. měnového zlata, ale jinak se v podstatných aspektech liší od dohody s USA To proto, že tato náhradová dohoda se netýkala výlučně, ba ani v převážné míře soukromoprávních pohledávek (tj. nároků britských státních příslušníků dotčených znárodněním, vyvlastňovacími nebo jinými opatřeními v Československu). Větší část těchto nároků vzniklých v důsledku poválečných čs. opatření byla totiž vypořádána již náhradovou dohodou mezi vládou ČSR a vládou V. Británie z 28.9.1949. Naproti tomu k vyřešení zůstala - vedle malé části soukromoprávních pohledávek - především otázka mezivládních dluhů, které vznikly v souvislosti s válkou. Tato druhá otázka byla původně upravena Dohodou o mezivládních dluzích (z 28.9.1949), ve které se čs. vláda zavázala splatit vládní úvěry poskytnuté britskou vládou v letech 1939-1945 ve výši 19,7 mil. liber. V r. 1956 však bylo dohodnuto pozastavit dočasně provádění této dohody a následná jednání vedla k uzavření dohody v zjednodušené formě (tzv. Agreed minute) z 12.11.1964, v níž se britská vláda zavázala dát svůj souhlas v Tripartitní komisi k uvolnění čs. měnového zlata uloupeného nacisty a čs. vláda se zavázala poté převést částku 1 mil. liber na společný účet a zahájit jednání o vypořádání otevřených finančních otázek. V r. 1980 však britská vláda navrhla přezkoumání dohody s cílem dosáhnout výhodnější podmínky zaplacení britských finančních nároků, přičemž místo zkoumání jednotlivých pohledávek jednoznačně preferovala dohodu o globálním odškodnění. Složité jednání nakonec vedlo k dosažení takovéto dohody, parafované 16.12.1981, která vstoupila v platnost na základě výměny nót z 2.2.1982.
V neposlední řadě patří k přednostem práce, že přes udržení odborné úrovně je napsána čtivým jazykem, a proto si může najít širší okruh čtenářů, než jenom historiky a úzký okruh právních a finančních specialistů.
Z recenzního posudku: Prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc.
Pečlivé historické účtování
Vloni na jaře se čtenářům dostala do ruky objemná monografie renomovaného historika právních dějin Jana Kuklíka, kterou vydalo pražské univerzitní nakladatelství Karolinum. O objemu práce svědčí nejen 472 stran textu, ale i celkem 1414 poznámek. Námětem díla jsou československo-britská majetková a finanční jednání, zdánlivějen od října 1938 do počátku osmdesátých let 20. století. Ve skutečnosti je jeho záběr podstatně širší. Lze jen uvítat, že v poslední době se problematika majetkoprávního vypořádání s předválečnými půjčkami, válečnými úvěry a náhradami za znárodnění obecně těší zvýšenému zájmu českých historiků. V této souvislosti stojí za zmínku například práce Stanislava Motla, Pavla Prokše, Víta Smetany a dalších badatelů.(1)
Publikace je rozdělena do šesti nestejně dlouhých kapitol, nepočítaje úvod a závěr. Velmi rozsáhlá je první kapitola (84 stran), věnovaná československo-britským hospodářským vztahům mezi válkami a v období po Mnichovu. Druhá kapitola na téměř čtyřiceti stranách analyzuje takzvaný válečný dluh prozatímního státního zřízení ČSR v emigraci. Nejrozsáhlejší část knihy (110 stran) se zabývá vývojem československo-britských vztahů ajednání v krátkém období mezi osvobozením republiky a únorovým převratem. Následující oddíl se na šedesáti stranách soustředí na sjednání vzájemných náhradových a finančních dohod v době od února 1948 do září 1949. Předposlední kapitola dovádí vývoj československo-britskýchjednání do roku 1964, kdy byla uzavřena dohoda (téměř 70 stran). Poslední část práce na více než šedesáti stranách reflektuje závěrečná náhradová jednání, zakončená počátkem osmdesátých let.
Monografie ukazuje na případě československo-britských jednání na kumulaci problémů způsobenou jednak událostmi předcházejícími válce (především Mnichovská dohoda) a válkou samotnou (pomoc uprchlíkům, civilní a vojenské výdaje exilové vlády), jednak poválečným vnitropolitickým vývojem v Československu (znárodnění majetku, majetkové konfiskace, takzvaná národní správa a podobně). Tyto majetkové a finanční operace vyústily v jednání o náhrady za znárodněný majetek, kompenzace za majetkové konfiskace a úhradu uzavřených půjček.
Autor svůj výklad uvádí slovy: "Do diplomatických a expertních jednání o majetkoprávních otázkách se totiž promítla vzájemná historie vztahů Československa a Velké Británie od Mnichova přes druhou světovou válku, krátké poválečné období omezeně demokratického systému až pojednotlivé fáze války studené. (...) Zvolené téma považuji za výzvu, i když jsem si zároveň vědom limitů, které na badatele čekají, zejména při nedostupnosti některých dokumentů o událostech, jež se odehrály přece jen ještě v nepříliš vzdálené, a proto stále živé minulosti." (Úvod, s. 11 n.)
Československo-britská jednání netvořila osamocenou diplomatickou kauzu, nýbrž se stala součástí širší agendy britské vlády o majetkovém vypořádání se zahraničními partnery, zejména s jugoslávskou a polskou vládou. Obdobně vedlo Československo paralelní náhradová jednání kromě Velké Británie také se Spojenými státy, Francií, Belgií, Nizozemskem, Itálií, Švýcarskem a Švédskem. V prvních poválečných letech se podařilo uzavřít náhradové dohody jen s Belgií, Švédskem, Itálií a Nizozemskem, neboť byly relativně méně komplikované. V různých obdobích se měnila nejen intenzitajednání sjednotlivými partnery, ale i československá argumentace. Do roku 1948 československá strana preferovala jednání o uznání každého jednotlivého nároku na náhradu formou vydání zvláštních obligací. Po převzetí moci komunisty se situace zkomplikovala jednak další vlnou znárodňování a vyvlastňování, jednak změnou postupů československé diplomacie (samozřejmě pod patronací a za souhlasu Kremlu) vůči jednotlivým státům s ohledem na celkovou úroveň zahraničněpolitických a ekonomických vztahů obou bloků. Československo tehdy začalo dávat přednost sjednání náhradových dohod s globálně vyčíslenou sumou, současně s požadavkem na zvýšení svého vývozu do inkriminovaných zemí. Československo-britská jednání byla však také ovlivněna dalšími náhradovými jednáními a dohodami, zejména s americkou, švýcarskou a nizozemskou stranou.
Československo-britské vztahy - bez ohledu na politický režim, který zrovna vládl v Praze - byly bezesporu po dlouhá desetiletí zatíženy Mnichovem a tehdejší úlohou Británie, včetně jejího právního výkladu Mnichovské dohody. Následná pomnichov-ská půjčka, kterou sjednala vláda druhé republiky s Londýnem 27. ledna 1939, nemohla kompenzovat československé ztráty, a to ani svou výší, ani možností československé strany ovlivňovat její realizaci. Do jisté míry řešila problémy uprchlíků na účet Česko-Slovenska. Okupace zbytku českých zemí znamenala další komplikaci v majetkoprávních vztazích obou zemí. Poskytnutí takzvaného basilejského československého zlata, deponovaného v britských bankovních sejfech, německé Říšské bance na sympatiích Čechoslováků vůči Británii nepřidalo. Uvedených událostí pak využívala a zneužívala komunistická propaganda za války i po ní. Na tomto historickém "škraloupu" nic nemění ani hostitelská role Británie vůči bývalým československým občanům a její pomoc v boji proti společnému nepříteli.
Již počátkem listopadu 1945 byla podepsána dohoda o peněžních pohledávkách a majetku vzhledem k okupaci československého území nepřítelem. V souvislosti s vnitropolitickým a hospodářským vývojem Československa se však jednání mezi Prahou a Londýnem komplikovala. Mezi sporné body patřila definice nepřátelského majetku, náhrady osobám, které nabyly britského občanství až po Mnichovu, i osobám obviněným z kolaborace, spekulativní skupování židovského majetku a náhrada sudetoněmeckého majetku. Po únoru 1948 se kupodivu jednání s britskou stranou zcela nepřerušila, ať už to bylo především z důvodů zahraničněpolitických, ideologických či prostě pragmatických.
V září 1949 se zdálo, že většina otázek bude vyřešena uzavřením série dohod. Československá vláda se zavázala splatit celkem 19,7 milionů liber za vládní úvěry z let 1939 až 1945 a za mezivládní dluhy a k tomu globální náhradu ve výši osm milionů liber. Diplomatická agenda ovšem nezůstala ušetřena turbulencí, jimiž se otřásala vládnoucí komunistická strana. Narůstající ekonomické neúspěchy byly ve východním bloku připisovány konkrétním osobám. Tato tendence se stala osudnou i schopnému vyjednavači Rudolfu Margoliovi, který byl zatčen a v procesu s Rudolfem Slánským popraven. V polovině padesátých let pak bylo plnění uvedených dohod z československé strany pozastaveno a dalšíjednání bylo podmíněno žádostí o uvolnění československého měnového zlata Tripartitní komisí (USA, Francie a Velká Británie), což situaci podstatně ztížilo. Do československo-britských majetkoprávních jednání se tehdy začaly výrazně promítat i nevyřešené majetkoprávní problémy mezi Prahou a Washingtonem. V roce 1964 byla konečně uzavřena československo-britská dohoda, umožňující dořešit zbývající otázky. Celý proces se však nadále vlekl a jeho dokončení nepřineslo ani uvolnění mezinárodního napětí v první polovině sedmdesátých let. Až posun v československo-amerických jednáních na počátku osmdesátých let vedl i k uzavření konečné československo-britské dohody z roku 1981.
Autorem sledovaný problém československo-britských jednání ukazuje na nutnost komplexního přístupu. Stýkají se v něm totiž přinejmenším tři roviny: zaprvé věcná, finanční, racionální a právní (tedy půjčky je nutno splatit, za znárodněný majetek přísluší náhrada, měnové zlato patří zemi původu), zadruhé politická a ideologická (vnitřní a zahraniční politika, změny vlastnických poměrů, studená válka) a v neposlední řadě rovina morální (Mnichov, okupace zbytku Cesko-Slo-venska, otázka vydání měnového zlata komunistickému režimu). Lze souhlasit se závěrečným hodnocením, v němž autor komentuje názor Víta Smetany, který zpochybnil legitimitu požadavků komunistického režimu na vrácení měnového zlata poukazem na československý vývoz zbraní a podporu "pokrokových" zemí třetího světa (2) "I když se osobně domnívám, že získání čs. měnového zlata a zaplacení náhrad za mezivládní dluhy a soukromý majetek bylo v zásadě v zájmu československého státu bez ohledu na v něm panující režim, přece jen Smetanovu nadhozenou tezi podporuje i fakt, že jistě nikoli náhodou jsou do spisů o náhrado-výchjednáních ajednáních o vydání československého zlata zařazeny i dokumenty o jednáních s Jemenskou lidově demokratickou republikou, Libyí, Irákem, Vietnamem, Afghánistánem a dalšími státy, mimo jiné o vývozu 'speciální techniky', tj. především zbraní." (s. 426)
Nelze přehlédnout ani diferencovaný přístup britské politiky vůči Polsku a Československu na počátku války, vjejím průběhu i po ní. Současně je z Kuklíkovy publikace zřejmé, že politické vztahy Československa a Velké Británie nelze plasticky vylíčit bez majetkoprávních záležitostí a že naopak majetkoprávní problémy byly ovlivňovány vztahy politickými. Autor k tomu v závěru uvedl: "Podle mého názoru tak nemohou být československo-britské politické vztahy v letech 1938-1982 náležitě pochopeny a zhodnoceny bez jejich finančního a majetkoprávního pozadí. Analýza majetkoprávních otázek navíc může přinést i posuny v dosavadním výkladu dvoustranných československo-britských vztahů sledovaného období." (Závěrem, s. 428.)
Výborně zformulovaný obsáhlý rekapitulující závěr je důstojnou tečkou za autorovým podrobným výkladem problematiky, které byla dosud věnována jen velmi malá pozornost. Zejména v této souvislosti zasluhuje uznání množství prostudovaných a převážně nepublikovaných materiálů z českých, britských a amerických archivů. Je zřejmé, že autor je s tímto tématem důvěrně obeznámen na základě dlouhodobého studia a že k němu přistupuje promyšleně a systematicky. Rozšíření okruhu čtenářů i mimo zdejší odbornou veřejnost napomáhá obsáhlé, více než dva-cetistránkové anglické resumé. Samozřejmě že knihu nelze přečíst za jeden večer a bez znalosti politických a hospodářských dějin, to však zájemce jistě neodradí.
Pokud se mám zmínit o nedostatcích publikace, tak čtenář bude marně hledat poznámku číslo 70 na straně 27, která zřejmě "vypadla". V seznamu pramenů uvedený Archiv Státní banky československé by měl být registrován ve své nynější podobě jako Archiv České národní banky a specifikovány by měly být v něm studované a excerpované fondy. U studií v seznamu literatury pak nejsou uvedenyjejich stránkové rozsahy. A jistě nejsem sám, kdo bude postrádat jmenný a věcný rejstřík.
Ani tak obsáhlá a důkladná publikace jako Do poslednípence nevyčerpala všechny možnosti a aspekty dané problematiky, momentálně však výzkum naráží na zásadní omezení. Na některé archivní materiály se vztahuje pětasedmdesátiletá uzávěra nebo podléhají utajení, takže až za několik desetiletí bude možné pokračovat v psaní příběhu o československo-britských majetkoprávních jednáních v letech 1938 až 1981. I takje Kuklíkova nejnovější publikace důstojným příspěvkem nejen k československo-britským hospodářským vztahům ve 20. století, ale i k vnitřnímu vývoji Československa a jeho zahraniční politiky a k pochopení mechanismů studené války.
(1) Například viz MOTL, Stanislav: Kam zmizel zlatý poklad republiky. Praha, Rybka Publishing 2003; PROKŠ, Pavel: Československo a Západ 1945-1948: Vztahy Československa se Spojenými státy, Velkou Británií a Francií v letech 1945-1948. Praha, ISV nakladatelství 2001; SMETANA, Vít: Británie a československé zlato: "Case study" britského appeasementu? In: Soudohé dějiny, roč. 8, č. 4 (2001), s. 621-658; TÝŽ: Nevyřízené účty: Problém československých aktiv v britských bankách a snahy britské administrativy o jeho řešení po 15. březnu 1939. In: Ceský časopis historický, roč. 102, č. 3 (2001), s. 521-551; JANČÍK, Drahomír-KUBŮ, Eduard - KUKLÍK, Jan - NOVOTNÝ, Jiří - ŠOUŠA, Jiří: "Spící konta" ve švýcarských bankách za znárodněný švýcarský majetek v Československu? Československo-švýcarská jednání o tzv. náhradových otázkách 1945-1967. In: HARNA, Josef (ed.): Studie k moderním dějinám: Sborník prací k 70. narozeninám Vlastislava Laciny. Praha, Historický ústav AV ČR 2002, s. 445-462.
(2) Viz SMETANA, V.: Británie a československé zlato
Ivan Jakubec, Soudobé dějiny 4/2007, "Cestami exilu", str. 861-5
Jan Kuklík se ve své práci rozhodl zpracovat téma, jemuž čeští historikové dosud nevěnovali takto soustředěnou pozornost, třebaže patří k důležitým nejen z hlediska vztahů mezi ostrovním státem a Československem, ale i pro studium a pochopení mnoha nuancí vývoje našich národních dějin.
Kuklíkova rozsáhlá práce je rozdělena do šesti chronologicky řazených kapitol, které jí dávají ucelený a přehledný ráz. Za velmi důležitou pokládám hned první kapitolu, věnovanou "mnichovské prehistorii poválečných československo-britských majetkových jednání, tzv, pomnichovské půjčce", v níž autor jednak vysvětluje návaznost čs.-britských poválečných majetkoprávních, zejména tzv. náhradových jednání na nevyřešené majetkoprávní a finanční otázky mezi oběma zeměmi, které vznikly v době po přijetí Mnichovské dohody v září 1938 a během druhé světové války, jednak složitou problematiku zařazuje do širšího kontextu, tj. do souvislostí nejen s britskou, ale i s francouzskou diplomacií na konci 30. let (autor správně upozorňuje na to, že se jednání o půjčce snažila urychlit především britská strana; dále připomíná například protižidovská opatření, jež hodlala zavádět nová politická garnitura tzv. Druhé republiky etc.) Pokud jde o první kapitolu, oceňuji též analýzu velmi složitého projednání podmínek poskytnutí půjčky na počátku roku 1939 (včetně jednání v britském parlamentu do března 1939) a peripetií, k nimž došlo po vypuknutí druhé světové války.
Druhá kapitola práce, nazvaná Problematika tzv. válečného dluhu prozatímního státního zřízení ČSR v emigraci, pojednává především o sjednání československo-britské smlouvy o civilním a vojenském úvěru (a jejích dodatků), která měla být britskými orgány poskytnuta prozatímnímu státnímu zřízení ČSR v emigraci po jeho uznání londýnskou vládou v létě roku 1940. Jan Kuklík pečlivě analyzoval složitá jednání, jež začal E. Beneš při rozhovorech s britskými politiky v červnu 1940, přičemž správně konstatoval, že smluvní zajištění britského úvěru pro československé prozatímní státní řízení v emigraci bylo pro toto zcela zásadní, stejně jako postup odpovědných britských orgánů a institucí.
Třetí a čtvrtá kapitola, věnované období od konce druhé světové války do února 1948 respektive od komunistického puče k sjednání náhradových a finančních dohod v září 1949, tvoří jádro Kuklíkovy práce. Autor připomíná a vysvětluje, jakým způsobem československo-britské vztahy ovlivnily politické, sociální a hospodářské poměry v poválečném ČSR, zejména podíl KSČ na moci a uplatňování jejího programu zásadních poválečných změn, stejně jako dohoda "struktury, organizace a osobního složení vlády Národní fronty Čechů a Slováků". Za nesmírně důležité pokládám, že Kuklík, stejně jako v případě předchozích kapitol, zasadil problematiku československo-britských jednání o finančních a majetkoprávních otázkách do širšího kontextu. Analýza konkrétních jednání je prakticky vyčerpávající, jednotlivé dílčí otázky (například vztah Velké Británie ke národnění klíčových odvětví československého průmyslu, dolů, bank, soukromých pojišťoven a důležitá otázka náhrad za znárodněný britský majetek, okolnosti vytvoření zvláštního meziministerského výboru v čele s A, Augenthalerem etc.) jsou probrány s maximální pečlivostí a korektností; totéž platí o analýze pokusů některých britských firem pokračovat v jednání přímo s československými orgány i o dalších britských aktivitách.
Čtvrtá a pátá kapitola, časově vymezené od poloviny 50. let do uzavření dohody v listopadu 1964 a tzv, "velké finále 80, let" Kuklíkovu práci logicky završují. Jako jednu z hlavních komplikací v československo-britských jednáních (nejen o majetkoprávních a finančních otázkách) autor správně uvádí obtíže komunistického ČSR se splácením v roce 1949 dohodnutých splátek mezivládních dluhů, zejména vzhledem k ekonomickým obtížím nezvládnuté první pětiletky a chronickému nedostatku liber. Dále autor analyzuje zpochybnění způsobu splácení i rozsah některých československých závazků vyplývajících z dohody o mezivládních dluzích z roku 1949, zvláště ve vztahu k pomnichovské půjčce a válečnému úvěru, následující komplikace (počínaje rokem 1955-56), první kompromisy atd. Pokud jde o již zmíněné "velké finále 80. let", za důležité pokládám především Kuklíkovo konstatování, že již "ve druhé polovině 70. let se československo-britské majetkoprávní a finanční nevyřešené otázky dostaly do pozice úplné závislosti výsledcích čs.-amerických jednání" (o blokovaném čs. měnovém zlatě, prodeji a nákupu cenných papírů, z jejichž výtěžku měly být postupně uspokojovány nároky amerických žadatelů), stejně jako analýzu jednání Britů, kteří se logicky rozhodli využít probíhajících jednání mezi ČSSR a USA o vydání měnového zlata a vyplacení náhrady za znárodněný majetek i k vyřešení svých nároků vůči Československu (zvláště po nástupu "železné lady" Margaret Thatcherové do Downing Street č. 10). Velmi cenná je rovněž závěrečná analýza textu československo-britské dohody a problémů kolem ratifikace tohoto dokumentu.
Na závěr je třeba ocenit mimořádný rozsah zejména nevydaných pramenů, které Jan Kuklík ve své práci prostudoval a analyzoval, a to jak v České republice, tak v archivech ve Spojených státech amerických a ve Velké Británii, nemluvě o vydaných pramemech a odborné literatuře. Zvláštní zmínku si zaslouží rovněž výtečná stylistická úroveň Kuklíkovy práce.
Z recenzního posudku: Doc. PhDr. Martin Kovář, Ph.D.
HISTORIE
Majetkové a finanční vztahy mezi Československem a Velkou Británií nebyly po druhé světové válce nejjednodušší. Půjčka po Mnichovu, válečný úvěr pro exilovou vládu, poválečné znárodňování... Český historik zpracoval doposud opomíjené téma čtivě, s využitím mnoha neznámých archivních dokumentů.
magazín Hospodářských novin Víkend, 16/07, str. 31
Monografická studie prof. Kuklíka je významným příspěvkem právně historické povahy. Jak však autor v úvodu i na konci knihy správně zdůrazňuje, jde o poměrně nedávnou minulost s některými živými souvislostmi, které jdou někdy až do současnosti (zejm. naznačený, ale dosud bohužel v odborné literatuře ani soudní praxi dostatečně nezohledněný vztah mezi náhradovými dohodami, restitučními zákony přijatými po roce 1989 a individuálními nároky uplatňovanými v rámci i mimo rámec těchto speciálních předpisů, a to leckdy i osobami, jejichž nároky byly pokryty úplným a konečným vypořádáním a vyrovnáním vzájemných nároků dosaženým v mezistátních náhradových dohodách). To jen podtrhuje stále aktuální aspekty studií moderních právních dějin.
Jelikož nejsem historik, považuji za vhodné se v posudku zaměřit spíše na právní, a to zejména mezinárodněprávní aspekty studie. Jde totiž o mimořádně důkladné a zajímavé zpracování jednak důvodů a okolností vzniku určitých majetkových nároků jedné i druhé strany, tak konkrétní negociační historie. Každý, kdo měl někdy určité zkušenosti z praktické tvorby a aplikace mezinárodních dohod, popř. jiných mezinárodních jednání, ocení důkladné a poctivé vylíčení průběhu tvrdého vyjednávaní, formulace pozic i hledání přijatelných kompromisů. Pro ostatní čtenáře to pak může být velmi atraktivní nahlédnutí do tajemství negociační diplomacie. Studie totiž mimo jiné zdařile ukazuje, jak se na průběhu výsledcích negociace podílí nejen obecné mezinárodní i vnitřní politické poměry, ale i osobní kvality a zkušenost konkrétních vyjednavačů. Proto lze knížku vřele doporučit také studentům či adeptům mezinárodních vztahů a diplomacie.
Z pohledu mezinárodního práva jsou dohody o globálním majetkovém vypořádání (lump sum agreements) důležitým instrumentem k řešení zejm. náhrad za znárodněný či vyvlastněný majetek cizích státních příslušníků, který se uplatnil v období po II. světové válce. V tomto období bylo uzavřeno 168 takových dvoustranných dohod. Ani ve smluvní praxi ČSSR nepředstavuje náhradová dohoda s Velkou Británií jediný případ, podobné dohody byly uzavřeny s Kanadou (1973), USA (1982) a Rakouskem (1974). U některých dohod je ovšem třeba upozornit na jisté zvláštnosti. Jednání s V. Británií (podobně jako s USA) patřila k těm vůbec nejdelším a nejsložitějším. Práce se správně na některých místech zabývá i dohodou s USA, protože úspěšné dokončení náhradových jednání s oběma velmocemi bylo do jisté míry vzájemně podmíněné.
V případě dohody s V. Británií (1982) šlo také o vyřešení otázky zadržovaného čs. měnového zlata, ale jinak se v podstatných aspektech liší od dohody s USA To proto, že tato náhradová dohoda se netýkala výlučně, ba ani v převážné míře soukromoprávních pohledávek (tj. nároků britských státních příslušníků dotčených znárodněním, vyvlastňovacími nebo jinými opatřeními v Československu). Větší část těchto nároků vzniklých v důsledku poválečných čs. opatření byla totiž vypořádána již náhradovou dohodou mezi vládou ČSR a vládou V. Británie z 28.9.1949. Naproti tomu k vyřešení zůstala - vedle malé části soukromoprávních pohledávek - především otázka mezivládních dluhů, které vznikly v souvislosti s válkou. Tato druhá otázka byla původně upravena Dohodou o mezivládních dluzích (z 28.9.1949), ve které se čs. vláda zavázala splatit vládní úvěry poskytnuté britskou vládou v letech 1939-1945 ve výši 19,7 mil. liber. V r. 1956 však bylo dohodnuto pozastavit dočasně provádění této dohody a následná jednání vedla k uzavření dohody v zjednodušené formě (tzv. Agreed minute) z 12.11.1964, v níž se britská vláda zavázala dát svůj souhlas v Tripartitní komisi k uvolnění čs. měnového zlata uloupeného nacisty a čs. vláda se zavázala poté převést částku 1 mil. liber na společný účet a zahájit jednání o vypořádání otevřených finančních otázek. V r. 1980 však britská vláda navrhla přezkoumání dohody s cílem dosáhnout výhodnější podmínky zaplacení britských finančních nároků, přičemž místo zkoumání jednotlivých pohledávek jednoznačně preferovala dohodu o globálním odškodnění. Složité jednání nakonec vedlo k dosažení takovéto dohody, parafované 16.12.1981, která vstoupila v platnost na základě výměny nót z 2.2.1982.
V neposlední řadě patří k přednostem práce, že přes udržení odborné úrovně je napsána čtivým jazykem, a proto si může najít širší okruh čtenářů, než jenom historiky a úzký okruh právních a finančních specialistů.
Z recenzního posudku: Prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc.
Pečlivé historické účtování
Vloni na jaře se čtenářům dostala do ruky objemná monografie renomovaného historika právních dějin Jana Kuklíka, kterou vydalo pražské univerzitní nakladatelství Karolinum. O objemu práce svědčí nejen 472 stran textu, ale i celkem 1414 poznámek. Námětem díla jsou československo-britská majetková a finanční jednání, zdánlivějen od října 1938 do počátku osmdesátých let 20. století. Ve skutečnosti je jeho záběr podstatně širší. Lze jen uvítat, že v poslední době se problematika majetkoprávního vypořádání s předválečnými půjčkami, válečnými úvěry a náhradami za znárodnění obecně těší zvýšenému zájmu českých historiků. V této souvislosti stojí za zmínku například práce Stanislava Motla, Pavla Prokše, Víta Smetany a dalších badatelů.(1)
Publikace je rozdělena do šesti nestejně dlouhých kapitol, nepočítaje úvod a závěr. Velmi rozsáhlá je první kapitola (84 stran), věnovaná československo-britským hospodářským vztahům mezi válkami a v období po Mnichovu. Druhá kapitola na téměř čtyřiceti stranách analyzuje takzvaný válečný dluh prozatímního státního zřízení ČSR v emigraci. Nejrozsáhlejší část knihy (110 stran) se zabývá vývojem československo-britských vztahů ajednání v krátkém období mezi osvobozením republiky a únorovým převratem. Následující oddíl se na šedesáti stranách soustředí na sjednání vzájemných náhradových a finančních dohod v době od února 1948 do září 1949. Předposlední kapitola dovádí vývoj československo-britskýchjednání do roku 1964, kdy byla uzavřena dohoda (téměř 70 stran). Poslední část práce na více než šedesáti stranách reflektuje závěrečná náhradová jednání, zakončená počátkem osmdesátých let.
Monografie ukazuje na případě československo-britských jednání na kumulaci problémů způsobenou jednak událostmi předcházejícími válce (především Mnichovská dohoda) a válkou samotnou (pomoc uprchlíkům, civilní a vojenské výdaje exilové vlády), jednak poválečným vnitropolitickým vývojem v Československu (znárodnění majetku, majetkové konfiskace, takzvaná národní správa a podobně). Tyto majetkové a finanční operace vyústily v jednání o náhrady za znárodněný majetek, kompenzace za majetkové konfiskace a úhradu uzavřených půjček.
Autor svůj výklad uvádí slovy: "Do diplomatických a expertních jednání o majetkoprávních otázkách se totiž promítla vzájemná historie vztahů Československa a Velké Británie od Mnichova přes druhou světovou válku, krátké poválečné období omezeně demokratického systému až pojednotlivé fáze války studené. (...) Zvolené téma považuji za výzvu, i když jsem si zároveň vědom limitů, které na badatele čekají, zejména při nedostupnosti některých dokumentů o událostech, jež se odehrály přece jen ještě v nepříliš vzdálené, a proto stále živé minulosti." (Úvod, s. 11 n.)
Československo-britská jednání netvořila osamocenou diplomatickou kauzu, nýbrž se stala součástí širší agendy britské vlády o majetkovém vypořádání se zahraničními partnery, zejména s jugoslávskou a polskou vládou. Obdobně vedlo Československo paralelní náhradová jednání kromě Velké Británie také se Spojenými státy, Francií, Belgií, Nizozemskem, Itálií, Švýcarskem a Švédskem. V prvních poválečných letech se podařilo uzavřít náhradové dohody jen s Belgií, Švédskem, Itálií a Nizozemskem, neboť byly relativně méně komplikované. V různých obdobích se měnila nejen intenzitajednání sjednotlivými partnery, ale i československá argumentace. Do roku 1948 československá strana preferovala jednání o uznání každého jednotlivého nároku na náhradu formou vydání zvláštních obligací. Po převzetí moci komunisty se situace zkomplikovala jednak další vlnou znárodňování a vyvlastňování, jednak změnou postupů československé diplomacie (samozřejmě pod patronací a za souhlasu Kremlu) vůči jednotlivým státům s ohledem na celkovou úroveň zahraničněpolitických a ekonomických vztahů obou bloků. Československo tehdy začalo dávat přednost sjednání náhradových dohod s globálně vyčíslenou sumou, současně s požadavkem na zvýšení svého vývozu do inkriminovaných zemí. Československo-britská jednání byla však také ovlivněna dalšími náhradovými jednáními a dohodami, zejména s americkou, švýcarskou a nizozemskou stranou.
Československo-britské vztahy - bez ohledu na politický režim, který zrovna vládl v Praze - byly bezesporu po dlouhá desetiletí zatíženy Mnichovem a tehdejší úlohou Británie, včetně jejího právního výkladu Mnichovské dohody. Následná pomnichov-ská půjčka, kterou sjednala vláda druhé republiky s Londýnem 27. ledna 1939, nemohla kompenzovat československé ztráty, a to ani svou výší, ani možností československé strany ovlivňovat její realizaci. Do jisté míry řešila problémy uprchlíků na účet Česko-Slovenska. Okupace zbytku českých zemí znamenala další komplikaci v majetkoprávních vztazích obou zemí. Poskytnutí takzvaného basilejského československého zlata, deponovaného v britských bankovních sejfech, německé Říšské bance na sympatiích Čechoslováků vůči Británii nepřidalo. Uvedených událostí pak využívala a zneužívala komunistická propaganda za války i po ní. Na tomto historickém "škraloupu" nic nemění ani hostitelská role Británie vůči bývalým československým občanům a její pomoc v boji proti společnému nepříteli.
Již počátkem listopadu 1945 byla podepsána dohoda o peněžních pohledávkách a majetku vzhledem k okupaci československého území nepřítelem. V souvislosti s vnitropolitickým a hospodářským vývojem Československa se však jednání mezi Prahou a Londýnem komplikovala. Mezi sporné body patřila definice nepřátelského majetku, náhrady osobám, které nabyly britského občanství až po Mnichovu, i osobám obviněným z kolaborace, spekulativní skupování židovského majetku a náhrada sudetoněmeckého majetku. Po únoru 1948 se kupodivu jednání s britskou stranou zcela nepřerušila, ať už to bylo především z důvodů zahraničněpolitických, ideologických či prostě pragmatických.
V září 1949 se zdálo, že většina otázek bude vyřešena uzavřením série dohod. Československá vláda se zavázala splatit celkem 19,7 milionů liber za vládní úvěry z let 1939 až 1945 a za mezivládní dluhy a k tomu globální náhradu ve výši osm milionů liber. Diplomatická agenda ovšem nezůstala ušetřena turbulencí, jimiž se otřásala vládnoucí komunistická strana. Narůstající ekonomické neúspěchy byly ve východním bloku připisovány konkrétním osobám. Tato tendence se stala osudnou i schopnému vyjednavači Rudolfu Margoliovi, který byl zatčen a v procesu s Rudolfem Slánským popraven. V polovině padesátých let pak bylo plnění uvedených dohod z československé strany pozastaveno a dalšíjednání bylo podmíněno žádostí o uvolnění československého měnového zlata Tripartitní komisí (USA, Francie a Velká Británie), což situaci podstatně ztížilo. Do československo-britských majetkoprávních jednání se tehdy začaly výrazně promítat i nevyřešené majetkoprávní problémy mezi Prahou a Washingtonem. V roce 1964 byla konečně uzavřena československo-britská dohoda, umožňující dořešit zbývající otázky. Celý proces se však nadále vlekl a jeho dokončení nepřineslo ani uvolnění mezinárodního napětí v první polovině sedmdesátých let. Až posun v československo-amerických jednáních na počátku osmdesátých let vedl i k uzavření konečné československo-britské dohody z roku 1981.
Autorem sledovaný problém československo-britských jednání ukazuje na nutnost komplexního přístupu. Stýkají se v něm totiž přinejmenším tři roviny: zaprvé věcná, finanční, racionální a právní (tedy půjčky je nutno splatit, za znárodněný majetek přísluší náhrada, měnové zlato patří zemi původu), zadruhé politická a ideologická (vnitřní a zahraniční politika, změny vlastnických poměrů, studená válka) a v neposlední řadě rovina morální (Mnichov, okupace zbytku Cesko-Slo-venska, otázka vydání měnového zlata komunistickému režimu). Lze souhlasit se závěrečným hodnocením, v němž autor komentuje názor Víta Smetany, který zpochybnil legitimitu požadavků komunistického režimu na vrácení měnového zlata poukazem na československý vývoz zbraní a podporu "pokrokových" zemí třetího světa (2) "I když se osobně domnívám, že získání čs. měnového zlata a zaplacení náhrad za mezivládní dluhy a soukromý majetek bylo v zásadě v zájmu československého státu bez ohledu na v něm panující režim, přece jen Smetanovu nadhozenou tezi podporuje i fakt, že jistě nikoli náhodou jsou do spisů o náhrado-výchjednáních ajednáních o vydání československého zlata zařazeny i dokumenty o jednáních s Jemenskou lidově demokratickou republikou, Libyí, Irákem, Vietnamem, Afghánistánem a dalšími státy, mimo jiné o vývozu 'speciální techniky', tj. především zbraní." (s. 426)
Nelze přehlédnout ani diferencovaný přístup britské politiky vůči Polsku a Československu na počátku války, vjejím průběhu i po ní. Současně je z Kuklíkovy publikace zřejmé, že politické vztahy Československa a Velké Británie nelze plasticky vylíčit bez majetkoprávních záležitostí a že naopak majetkoprávní problémy byly ovlivňovány vztahy politickými. Autor k tomu v závěru uvedl: "Podle mého názoru tak nemohou být československo-britské politické vztahy v letech 1938-1982 náležitě pochopeny a zhodnoceny bez jejich finančního a majetkoprávního pozadí. Analýza majetkoprávních otázek navíc může přinést i posuny v dosavadním výkladu dvoustranných československo-britských vztahů sledovaného období." (Závěrem, s. 428.)
Výborně zformulovaný obsáhlý rekapitulující závěr je důstojnou tečkou za autorovým podrobným výkladem problematiky, které byla dosud věnována jen velmi malá pozornost. Zejména v této souvislosti zasluhuje uznání množství prostudovaných a převážně nepublikovaných materiálů z českých, britských a amerických archivů. Je zřejmé, že autor je s tímto tématem důvěrně obeznámen na základě dlouhodobého studia a že k němu přistupuje promyšleně a systematicky. Rozšíření okruhu čtenářů i mimo zdejší odbornou veřejnost napomáhá obsáhlé, více než dva-cetistránkové anglické resumé. Samozřejmě že knihu nelze přečíst za jeden večer a bez znalosti politických a hospodářských dějin, to však zájemce jistě neodradí.
Pokud se mám zmínit o nedostatcích publikace, tak čtenář bude marně hledat poznámku číslo 70 na straně 27, která zřejmě "vypadla". V seznamu pramenů uvedený Archiv Státní banky československé by měl být registrován ve své nynější podobě jako Archiv České národní banky a specifikovány by měly být v něm studované a excerpované fondy. U studií v seznamu literatury pak nejsou uvedenyjejich stránkové rozsahy. A jistě nejsem sám, kdo bude postrádat jmenný a věcný rejstřík.
Ani tak obsáhlá a důkladná publikace jako Do poslednípence nevyčerpala všechny možnosti a aspekty dané problematiky, momentálně však výzkum naráží na zásadní omezení. Na některé archivní materiály se vztahuje pětasedmdesátiletá uzávěra nebo podléhají utajení, takže až za několik desetiletí bude možné pokračovat v psaní příběhu o československo-britských majetkoprávních jednáních v letech 1938 až 1981. I takje Kuklíkova nejnovější publikace důstojným příspěvkem nejen k československo-britským hospodářským vztahům ve 20. století, ale i k vnitřnímu vývoji Československa a jeho zahraniční politiky a k pochopení mechanismů studené války.
(1) Například viz MOTL, Stanislav: Kam zmizel zlatý poklad republiky. Praha, Rybka Publishing 2003; PROKŠ, Pavel: Československo a Západ 1945-1948: Vztahy Československa se Spojenými státy, Velkou Británií a Francií v letech 1945-1948. Praha, ISV nakladatelství 2001; SMETANA, Vít: Británie a československé zlato: "Case study" britského appeasementu? In: Soudohé dějiny, roč. 8, č. 4 (2001), s. 621-658; TÝŽ: Nevyřízené účty: Problém československých aktiv v britských bankách a snahy britské administrativy o jeho řešení po 15. březnu 1939. In: Ceský časopis historický, roč. 102, č. 3 (2001), s. 521-551; JANČÍK, Drahomír-KUBŮ, Eduard - KUKLÍK, Jan - NOVOTNÝ, Jiří - ŠOUŠA, Jiří: "Spící konta" ve švýcarských bankách za znárodněný švýcarský majetek v Československu? Československo-švýcarská jednání o tzv. náhradových otázkách 1945-1967. In: HARNA, Josef (ed.): Studie k moderním dějinám: Sborník prací k 70. narozeninám Vlastislava Laciny. Praha, Historický ústav AV ČR 2002, s. 445-462.
(2) Viz SMETANA, V.: Británie a československé zlato
Ivan Jakubec, Soudobé dějiny 4/2007, "Cestami exilu", str. 861-5
Jan Kuklík se ve své práci rozhodl zpracovat téma, jemuž čeští historikové dosud nevěnovali takto soustředěnou pozornost, třebaže patří k důležitým nejen z hlediska vztahů mezi ostrovním státem a Československem, ale i pro studium a pochopení mnoha nuancí vývoje našich národních dějin.
Kuklíkova rozsáhlá práce je rozdělena do šesti chronologicky řazených kapitol, které jí dávají ucelený a přehledný ráz. Za velmi důležitou pokládám hned první kapitolu, věnovanou "mnichovské prehistorii poválečných československo-britských majetkových jednání, tzv, pomnichovské půjčce", v níž autor jednak vysvětluje návaznost čs.-britských poválečných majetkoprávních, zejména tzv. náhradových jednání na nevyřešené majetkoprávní a finanční otázky mezi oběma zeměmi, které vznikly v době po přijetí Mnichovské dohody v září 1938 a během druhé světové války, jednak složitou problematiku zařazuje do širšího kontextu, tj. do souvislostí nejen s britskou, ale i s francouzskou diplomacií na konci 30. let (autor správně upozorňuje na to, že se jednání o půjčce snažila urychlit především britská strana; dále připomíná například protižidovská opatření, jež hodlala zavádět nová politická garnitura tzv. Druhé republiky etc.) Pokud jde o první kapitolu, oceňuji též analýzu velmi složitého projednání podmínek poskytnutí půjčky na počátku roku 1939 (včetně jednání v britském parlamentu do března 1939) a peripetií, k nimž došlo po vypuknutí druhé světové války.
Druhá kapitola práce, nazvaná Problematika tzv. válečného dluhu prozatímního státního zřízení ČSR v emigraci, pojednává především o sjednání československo-britské smlouvy o civilním a vojenském úvěru (a jejích dodatků), která měla být britskými orgány poskytnuta prozatímnímu státnímu zřízení ČSR v emigraci po jeho uznání londýnskou vládou v létě roku 1940. Jan Kuklík pečlivě analyzoval složitá jednání, jež začal E. Beneš při rozhovorech s britskými politiky v červnu 1940, přičemž správně konstatoval, že smluvní zajištění britského úvěru pro československé prozatímní státní řízení v emigraci bylo pro toto zcela zásadní, stejně jako postup odpovědných britských orgánů a institucí.
Třetí a čtvrtá kapitola, věnované období od konce druhé světové války do února 1948 respektive od komunistického puče k sjednání náhradových a finančních dohod v září 1949, tvoří jádro Kuklíkovy práce. Autor připomíná a vysvětluje, jakým způsobem československo-britské vztahy ovlivnily politické, sociální a hospodářské poměry v poválečném ČSR, zejména podíl KSČ na moci a uplatňování jejího programu zásadních poválečných změn, stejně jako dohoda "struktury, organizace a osobního složení vlády Národní fronty Čechů a Slováků". Za nesmírně důležité pokládám, že Kuklík, stejně jako v případě předchozích kapitol, zasadil problematiku československo-britských jednání o finančních a majetkoprávních otázkách do širšího kontextu. Analýza konkrétních jednání je prakticky vyčerpávající, jednotlivé dílčí otázky (například vztah Velké Británie ke národnění klíčových odvětví československého průmyslu, dolů, bank, soukromých pojišťoven a důležitá otázka náhrad za znárodněný britský majetek, okolnosti vytvoření zvláštního meziministerského výboru v čele s A, Augenthalerem etc.) jsou probrány s maximální pečlivostí a korektností; totéž platí o analýze pokusů některých britských firem pokračovat v jednání přímo s československými orgány i o dalších britských aktivitách.
Čtvrtá a pátá kapitola, časově vymezené od poloviny 50. let do uzavření dohody v listopadu 1964 a tzv, "velké finále 80, let" Kuklíkovu práci logicky završují. Jako jednu z hlavních komplikací v československo-britských jednáních (nejen o majetkoprávních a finančních otázkách) autor správně uvádí obtíže komunistického ČSR se splácením v roce 1949 dohodnutých splátek mezivládních dluhů, zejména vzhledem k ekonomickým obtížím nezvládnuté první pětiletky a chronickému nedostatku liber. Dále autor analyzuje zpochybnění způsobu splácení i rozsah některých československých závazků vyplývajících z dohody o mezivládních dluzích z roku 1949, zvláště ve vztahu k pomnichovské půjčce a válečnému úvěru, následující komplikace (počínaje rokem 1955-56), první kompromisy atd. Pokud jde o již zmíněné "velké finále 80. let", za důležité pokládám především Kuklíkovo konstatování, že již "ve druhé polovině 70. let se československo-britské majetkoprávní a finanční nevyřešené otázky dostaly do pozice úplné závislosti výsledcích čs.-amerických jednání" (o blokovaném čs. měnovém zlatě, prodeji a nákupu cenných papírů, z jejichž výtěžku měly být postupně uspokojovány nároky amerických žadatelů), stejně jako analýzu jednání Britů, kteří se logicky rozhodli využít probíhajících jednání mezi ČSSR a USA o vydání měnového zlata a vyplacení náhrady za znárodněný majetek i k vyřešení svých nároků vůči Československu (zvláště po nástupu "železné lady" Margaret Thatcherové do Downing Street č. 10). Velmi cenná je rovněž závěrečná analýza textu československo-britské dohody a problémů kolem ratifikace tohoto dokumentu.
Na závěr je třeba ocenit mimořádný rozsah zejména nevydaných pramenů, které Jan Kuklík ve své práci prostudoval a analyzoval, a to jak v České republice, tak v archivech ve Spojených státech amerických a ve Velké Británii, nemluvě o vydaných pramemech a odborné literatuře. Zvláštní zmínku si zaslouží rovněž výtečná stylistická úroveň Kuklíkovy práce.
Z recenzního posudku: Doc. PhDr. Martin Kovář, Ph.D.
HISTORIE
Majetkové a finanční vztahy mezi Československem a Velkou Británií nebyly po druhé světové válce nejjednodušší. Půjčka po Mnichovu, válečný úvěr pro exilovou vládu, poválečné znárodňování... Český historik zpracoval doposud opomíjené téma čtivě, s využitím mnoha neznámých archivních dokumentů.
magazín Hospodářských novin Víkend, 16/07, str. 31