Jiří Kejř vypráví přístupnou formou příběh života mistra Jana Husa, systematicky vysvětluje pohnutky jednání tohoto významného myslitele i podstatu jeho individualistického založení. Shrnuje tak své početné práce, které se Husa dotkly nebo zcela zásadně analyzovaly okolnosti jeho procesu u kurie a na koncilu kostnickém. Podává zhuštěně vysvětlení nepřesných či zavádějících tvrzení spojených s jeho osobou, která se objevují ve velmi bohaté odborné i popularizující husovské literatuře. Právě shrnutí a vyvrácení dosavadních omylů kolem Husa, jeho přátel i protivníků jsou hlavním cílem Kejřovy knihy. Přestože autor pokládá osobně svoji novou knihu za pouhý zlomek díla, jež by mělo o osobnosti Husova formátu vzniknout, lze ji právem považovat nikoli za fragment, ale za koncentrovaný, hodnotný extrakt zamýšlené, ale nerealizované obsáhlé monografie.
Ohlédnutí Jiřího Kejře za bádáním o Janu Husovu zahrnuje období delší než jedno století. Autor má na něm přední a všeobecně uznávaný podíl, takže resumé knihy, kterou, jak sám říká, na sklonku své životní i vědecké dráhy již nestačil napsat, jsem pročítal s velkým očekáváním. Nebyl jsem zklamán, nova, jež jsem v něm nalezl, uvítají nejen odborníci, ale i širší kulturní veřejnost. Mnohé čtenáře jistě překvapí a možná některé z nich i zaskočí, že Jiří Kejř osvětluje Husovu osobnost z více úhlů než bývalo a bývá zvykem. Jan Hus tím neztratil na svém dějinném významu. Spíše naopak, jeho postava dostala lidské dimenze a tím nabyla na věrohodnosti. Zvlášť ostře vystoupil do popředí Hus jako účastník, vězeň i oběť kostnického koncilu. Právním otázkám, Husovu advokátovi Janu z Jesenice a posléze i samotnému procesu autor ve svém výzkumu věnoval prvořadou pozornost, což se mnohostranně odrazilo i v jeho publikaci. Spěchám dodat, že to nebylo na úkor jiných etap či oblastí Husova života a působení. Kejř je zachytil sice ve zkratce, ale se všudypřítomnou znalostí problematiky. Autorův styl se vždy vyznačovaljasností i elegancí a nejinak tomu je v předložené knize, jež je v mých očích esejem par excellence.
Z recenzního posudku: František Šmahel
In gewisser Hinsicht handelt es sich um ein "hussitolo-gisches Testament" (auch) des bedeutenden Gelehrten (*1921), das zwar ohne Apparat, doch mit durchdringendem Blick Leben und Lehre des tschechischen Reformators wertet und kommentiert. Erfolge und Fehlschläge, subjektive Stellungnahmen und objektives Wirken, alles im politischen Klima Mitteleuropas um und nach 1400 verankert. Manchmal werden Akzente überraschend anders als in der bisherigen Forschung gesetzt, besonders hinsichtlich des Verhältnisses von Hus zu seinen einheimischen Freunden und Feinden wie u. a. Páleč sowie zum Konstanzer Konzil. Jedenfalls eine aufregende und zugleich anregende Lektüre.
Ivan Hlaváček, Deutsches Archiv für Erforschung des Mittelalters Bd. 66,1, str. 306-7
Práce, obdařená neobvyklým podtitulem, shrnuje výsledky Kejřova šedesátiletého bádání o životě i díle Jana Husa a předkládá v podmanivém tvaru bilanci dosavadních vědeckých poznatkůjako náhradu za zamýšlenou rozsáhlou monografii o velké postavě českých a evropských dějin. K velké a zásadní Husově biografii, která by, obdobně jako kdysi kniha Sedlákova nebo svazky Václava Novotného a Vlastimila Kybala, detailně uchopila látku ze stanoviska současné vědy, se již renomovanému autorovi, bohužel, nedostává času. Přesto je třeba jeho text rozhodně uvítat. Ač programově rezignuje na poznámkový aparát a na první pohled působí jako spis populárně naučný, ve skutečnosti přináší ucelený a promyšlený obraz Husovy činnosti, průnik do vnitřního světa mimořádné osobnosti i podnětné úvahy nad dosavadními cestami a budoucími úkoly husovského bádání. Publikace tak nepochybně poslouží jako užitečné kompendium nejen husitologům, ale také širší vědecké a kulturní veřejnosti, především vysokoškolským studentům a učitelské obci.
Autor zvolil obdobnou kompozici výkladu jako ve své starší synteticky pojaté knize Husité (Praha, Panorama 1984). Poměrně obsáhle se věnoval charakteristice dosavadního bádání, včetně problematiky edičního zpřístupňování Husových spisů, na jejichž kritickém zpřístupnění (svazek Questiones) má výrazný podíl, v hutné zkratce pak podal i běžně tradované omyly, které se naštěstí v novější vědecké produkci objevují stále méně. Velmi cennéjsou kapitoly, v nichž Kejř pregnantně postihl hlavní Husovy odchylky od církevního učení (s důrazem na jeho pojetí církve jako shromáždění předurčených ke spasení), příčiny sporu s církví a následně i důvody, proč institucionální církev považovala betlémského kazatele za kacíře. Druhou polovinu textu vyplňuje shrnutí objevných autorových poznatků učiněných v rámci bádání o Husově procesu a předložených již dříve vjeho publikacích Husovo odvolání od soudu papežova k soudu Kristovu (Ústí nad Labem, Albis international 1999), Husůvproces (Praha, Vyšehrad 2000) a vsouboru studií Zpočátku české reformace (Brno, L. Marek 2006). Jak bývá v některých Kejřových knihách zvykem, následuje relativně podrobný a velmi užitečný chronologický přehled (v daném případě Husova života) i soupis pramenných edic a relevantní vědecké literatury.
K samotnému pojetí Husovy osobnosti v podstatě nemám a ani nemohu mít žádné připomínky. Osobně pokládám Kejřův přístup, respektující zásady přísného historismu, za plně oprávněný. Mnohokrát jsem se také ve svých pracích, pokud se týkaly Husa, o autorovy poznatky a postřehy opřel. I když se například poněkud rozcházíme vpohledech na Jana Žižku, plně souhlasím s Kejřovým názorem, že k Husovi nelze přistupovat pouze s vědomím jeho velikosti a netajeným obdivem, nýbrž především s vědomím, že byl živým člověkem, který měl své přednosti i slabosti a jehož je možné vyložit pouze v dobových souřadnicích. Proto se možná budou části čtenářů jevit některé autorovy soudy snad až příliš kritické, v každém případě vyplývají z bezpečné znalosti i adekvátní interpretace zachovaných pramenů. I když se pochopitelně v zvládnutí husovského materiálu nemohu s Jiřím Kejřem vůbec poměřovat, dovoluji si vznést dva drobné diskusní doplňky. Osobně si nemyslím, že Václav IV. po roce 1413 Husa opustil či zavrhl. Spíše mlčel ztaktických důvodů (s ohledem na mezinárodně politické aspekty případu), jinak ale váhu reformního hnutí a jeho sílící společenský vliv respektoval, což ostatně dokládá složení královské rady, personální struktura pražských městských rad i obsazování předních úřadů Husovými sympatizanty. Kritické výtky na Václavovu adresu symptomaticky obsahuje rovněž známý kostnický list litomyšlského biskupa Jana Železného. Poněkud bych též oslabil jednu z ústředních tezí, že Husa přivedl na hranici i "rozpor jeho iluzivních představ, jak zachovávat příkazy Kristovy, s reálným světem." Reálný svět pozdního středověku tvořili přece i Husovi oddaní přívrženci a zmiňovaná pohotovost k mučednictví byla živou součástí tehdejšího duchovního klimatu, jak po celé 15. století dokládají české dějiny, v nichž vědomé obětování pozemského života pro víru jako nejvyšší hodnotu přinášeli mnozí husité, katolíci i členové jednoty bratrské. Hus v tomto ohledu nebyl natolik výjimečný, jak se může jevit méně zasvěcenému publiku z Kejřova textu. To jsou ale jen drobné marginálie, které nic nemění na nesporné kvalitě posuzovaného textu.
Závěr: Práci Jiřího Kejře jednoznačně doporučuji k vydání, pokud možno v nakladatelství Karolinum, neboť pražská univerzita má vůči svému nejslavnějšímu rektorovi trvalý morální závazek. Kdyby se tak stalo u příležitosti 600. výročí vydání Dekretu kutnohorského, byla by to pocta dvojnásobná. Nutno dodat, že ačkoliv autor, mezinárodně uznávaný vědec, klade na první místo badatelské hledisko, jeho text může nepochybně přispět k oslabení nepříznivého tónu, který ve vztahu k Husovi a husitství v posledních letech předpojatě zaujala některá česká média.
Z recenzního posudku: prof. PhDr. Petr Čornej, DrSc.
Z celé monografie vysvítá zřetelně tragika Husova osudu, z velké části ovšem zapříčiněná jím samým. Jak však Kejř přesvědčivě formuluje, nic to nemění na dějinném významu Husově, který zásadně ovlivnil svou dobu a v mnohém může být vzorem i časům dnešním. Je však dobré nehledět na něj jako na neživotný symbol na piedestalu, ale jako na člověka své doby, se svými klady i zápory, odvrhnout jakékoliv dnešní dobou podmíněné aktualizace osobnosti a díla Mistra Jana. Kejřova na první pohled útlounká knížka je mnohdy velmi provokativním esejem a je jen dobře, že spatřila světlo světa, byť jako resumé knihy, která nebude napsána.
Josef Šrámek (Dějiny a současnost, ročník XXXI, číslo 7/2009, str. 46–47)
Po nedávno vydaných důležitých pracích, dotýkajících se otázky procesu s Janem Husem a jeho rehabilitace (zejména Husův proces, Praha 2000 a Znovu o Husově rehabilitaci, in: Z počátků české reformace, Brno 2006) a příkladně vydaných Husových kvestiích v belgickém nakladatelství Brepols (Magistri Iohannis Hus Quaestiones, Turnhout 2004) ukazuje Kejř i lidský rozměr českého reformátora; na pozadí církevního procesu jej s kritickým odstupem a bez příkras vystihuje jako člověka s širším spektrem vlastností a jeho osud stejně jako osudy jeho současníků nevidí černobíle. Vzhledem k tomu, že je text zároveň doplněn podrobným chronologickým přehledem Husova života, výběrem nejdůležitějších pramenů a bibliografií autora, jistě dobře poslouží budoucímu husovskému bádání.
Ota Pavlíček (Studia Mediaevalia Bohemica, 1/2009, č. 2, str. 336–337)
