Filosofie tělesnosti dějin přináší zcela nový pohled na historiografii a na její metody. Autorovo kritické myšlení odkrývá a překonává různá, i akademická klišé a dokáže nahlédnout a přečíst přehlížené symptomy. Vytváří se zde obraz totalitarismu, v němž autor hledá kontrastující linie, jež vycházejí z primárního konfliktu mezi kontrakulturou a prosystémově orientovaným disentem.

Underground a jirousovská kontrakultura, jejichž kořeny nachází právě ve vztahu hudby a tělesnosti resp. emocionality, jsou pro něj klíčem, umožňujícím proniknout až k samé "děloze dějin" jakožto "vtělené historii". Právě (a možná pouze) na základě tělesného vnímání světa lze klást odpor proti dehumanizaci, počínaje "emocionalismem" v rovině holého žití a konče rovinou socializace. Dochází zde k demystifikaci neosobních, protože netělesných dějin, jejichž hybnou silou je spojení moci a vědy.

Autor je nejen analytikem, nýbrž i aktérem dějin, a proto má jeho kniha rovněž ráz osobního svědectví, velmi odlišného od standardních historiografických prací, o to však potřebnějšího.