Kniha vrchních písařů (Š’-ťi) je základním dílem čínské historiografie. Hovoří o Číně od mytických prvopočátků až po stabilizaci sjednocené říše za císaře Wua dynastie Chan (vládl 140–87 př. n. l) a utváří obraz čínské civilizace, který dodnes určuje pohled Číňanů na vlastní minulost. Její autor S’-ma Čchien (asi 145–86 př. n. l.) prostřednictvím zaznamenaných událostí a osobních poznámek promýšlí otázky běhu dějin, vyšší spravedlnosti i toho, jak se má člověk správně rozhodovat v těžkých situacích.
Český překlad je pátým překladem do evropského jazyka srovnatelného rozsahu, komplexnosti pojetí a bohatství doprovodného aparátu. Obsahuje zhruba jednu čtvrtinu monumentálního díla a výběrem i řazením kapitol se snaží ukázat osobitou kompozici čínského historického spisu, v níž se promítají dobové představy o hierarchicky uspořádaném světě; nalezneme v něm také nejznámější příběhy čínského starověku, z nichž mnohé zlidověly a dodnes slouží jako předloha pro literární a filmová zpracování.
Překladatelka navázala na dílo význačného českého sinologa Timotea Pokory (1928–1985) a do výboru zahrnula čtyři jeho překlady zachované v rukopise. Překlad doprovázejí poznámky a podrobné komentáře, které mají za cíl zprostředkovat pohled čínského čtenáře, utvářený odlišnou tradicí a vlastním filosofickým zázemím. Kniha se tak stává i praktickou ukázkou tradičního čínského přístupu k textu, studiu historie a ke světu. Rozsáhlá úvodní studie o počátcích čínské historiografie navazuje na nejnovější sinologické bádání a uvádí toto téma vůbec poprvé do českého prostředí. Dílo je doplněno rejstříky, mapami a obrazovými přílohami. K vydání připravila Olga Lomová.
Rozsáhlá monografická studie o starověkém čínském historiku S´-ma Čchienovi (?140-790 př.n.l.) a jeho díle, které autorka překládá jako Kniha vrchních písařů přináší do kontextu české sinologie téma čínské historiografie, jejího postavení v čínské kultuře a vlivu na další tvůrčí oblasti. Autorčiny soudy jsou opřeny o hlubokou znalost starověkého kulturního pozadí a důkladnou práci s jazykem originálu. Poznání této oblasti čínské kultury nepochybně může obohatit diskuse o různých pohledech na podobu a funkci historie v kontextu globálním i v diskusi o národních identitách.
Teoretická část práce je rozdělena na úvodní kapitolu (116 stran), v níž se autorka zabývá vznikem a charakteristikou čínské historiografické činnosti, otcem S´-ma Čchiena i jeho vlastním životním osudem. Velkou pozornost věnuje analýze vlastní tvorby S´-ma Čchiena i následnému působení díla zejména narativní literatuře. Práce s jazykem originálu a znalost kontextu ji mimochodem vedla i k volbě překladu názvu díla- Kniha vrchních písařů na rozdíl od dosud běžného Zápisky historika. Úvodní část pak v obecném teoretickém významu doplňují komentáře a úvodní a závěrečné texty k jednotlivým kapitolám, které čtenáře uvádějí do širšího dobového kontextu, popřípadě odkazují jednak na obecnější principy nebo proměny v následujících staletích.
Přínosem práce je snaha o uvedení čtenáře do "čínského chápání dějin", tj. do čínského společenského a kulturního kontextu. Vzhledem k základnímu oboru autorky, věnuje pozornost rozborům literárním, zejména narativních postupů, na něž navazuje pozdější rozsáhlá narativní literatura. Při interpretaci S´-ma Čchienova textu nezapomíná ani na poukázání na dobové čtenářské zvyklosti apod.
Studie o této světově významné osobnosti se opírá o překlad signifikantních ukázek díla. Český čtenář se v takovém rozsahu seznamuje s dílem poprvé naše společnost se tak zařazuje mezi ty společnosti západní kultury, které překlad již mají (Vyšly překlady anglicky, francouzsky, německy a rusky).
Z celkových 130 kapitol vybrala a přeložila autorka více než jednu čtvrtinu. Její výběr je promyšlený tak, aby poskytl spolehlivou představu o celém díle. Patří sem základní příběhy historizované mytologie, dějinné události, které určovaly pozdější vývoj, příběhy ukazující základní morální hodnoty, životopisy významných filosofů atp. Autorka ve výběru zachovala charakteristiku práce S´-ma Čchiena- pohled na tutéž situaci očima různých protagonistů. Čtenář má tak možnost podívat se hlouběji na problematiku odlišnosti či podobnosti čínské kultury. Vzhledem k tomu vystupuje ještě více důležitost úvodních a závěrečných textů k jednotlivým kapitolám.
Do výběru zařadila autorka i několik kapitol a komentářů zesnulého sinologa Timotea Pokory, který se v 70. létech začal zabývat problematikou S´-ma Čchiena. Použité materiály jsou vždy jasně označené. Chápu zařazení Pokorových textů jako projev úcty k práci českého sinologa, jemuž normalizace zabránila v další odborné práci a který se nedočkal nové doby. Připomenutí jeho práce ho tak zařazuje zpět do české sinologie.
Z recenzního posudku: Zlata Černá
Kniha vrchních písařů je ovšem svou stavbou i obsahem značně vzdálena tomu, co si pod pojmem „historický spis“ představujeme dnes. „S'-ma Čchien dal svému pojetí historie tvar pomocí různých postupů, jež v dnešní době máme tendenci označovat spíše jako literární; činil tak ovšem v době, která k veškerému písemnictví přistupovala synkreticky a neznala moderní dělení na ‚historiografii‘ a ‚beletrii‘,“ píše Olga Lomová.
S'-ma Čchien tak vedle sebe v „orientálním stylu“ staví mytologii, reálné a zásadní dějinné události, příběhy ukazující základní morální hodnoty či životopisy významných osobností. „Přínosem práce je snaha o uvedení čtenáře do čínského chápání dějin,“ napsala sinoložka Zlata Černá, jež knihu vítá jako velký příspěvek české historii i literatuře.
Ondřej Bezr (
iDnes.cz , 22. března 2013 9:53)
Kapitola šedesátá třetí
Lao-c' a Chan Fej
Lao-c' pocházel z osady Čchu-žen, z obce Li v okrese Kchu ve státě Čchu. Jeho příjmení bylo Li, osobní jméno Er a druhé, zdvořilostní jméno Tan. Byl historikem v archivu Čouů.
Konfucius přišel k Čouům, aby se poučil o společenských pravidlech u Lao-c'a. Lao-c' mu řekl: "To, o čem mluvíš, pane, se týká lidí a jejich kostí, které již dávno zpráchnivěly, zachovaly se jen jejich výroky.
A dále, natrefí-li ušlechtilý muž na správný čas, pak vyjíždí v úředním voze; není-li mu však doba nakloněna, pak se pohybuje, jako by jím cloumal vítr. Slyšel jsem, že dobrý obchodník hluboko skrývá své zboží a vypadá, jako kdyby nic neměl; ušlechtilý muž nadaný velikou ctností se vyznačuje tváří prosťáčka.
Zbav se svého domýšlivého postoje a četných přání, lichotnických mravů a nadměrných nároků. Nic z toho všeho nemá jakýkoliv užitek pro tvoji osobu. Tak je tomu, pane, a víc ti již nepovím."
Když opustil Lao-c'a, Konfucius řekl svým žákům: "Vím, že pták umí létat, ryba umí plavat a zvíře umí běhat. To, co běhá, lze polapit do sítě, to, co plave, lze chytit na rybářskou šňůru a to, co létá, lze ulovit šípem. Co se však draka týče, s tím si nevím rady, ten létá na větru a mracích a vznáší se nahoru na nebesa. Dnes jsem se setkal s Lao-c'em a ten se nejspíš podobá drakovi."
Lao-c' pěstoval Cestu a ctnost, úkolem jeho učení bylo skrýt se v ústraní a nezískávat slávu. Žil dlouho u Čouů, a když viděl, že upadají, odešel od nich. Když dorazil k průsmyku, řekl mu Jin Si, náčelník vojenské posádky, která tam byla na stráži: "Pane, vy se chystáte odejít do ústraní, prosím, napište pro mne knihu."
Lao-c' pak napsal knihu ve dvou dílech, vysvětlující smysl Cesty a ctnosti, o více než pěti tisících slovech. Pak odešel a nikdo neví, kde skončil.
Jiná tradice tvrdí: Lao Laj-c' také pocházel z Čchu, napsal knihu v patnácti dílech pojednávající o použití taoistických nauk a byl Konfuciovým současníkem.
Lao-c' se nejspíš dožil věku více než sto šedesáti let, někteří říkají, že dokonce více než dvou set let. Vysokého stáří dosáhl proto, že pěstoval Cestu a dodržoval správnou životosprávu.
Sto dvacet devět let po Konfuciově smrti zaznamenal historik, že Tan, veliký historik dynastie Čou, se setkal v audienci s vévodou Sienem z Čchin,922 jemuž řekl: "Zpočátku byli Čchinové s Čouy ve shodě. Po pěti stech letech se rozdělili. Po dalším sedmdesátiletém rozdělení se objeví diktátorský král (pa-wang)."
Existuje názor, že tento Tan byl totožný s Lao-c'em. Také se však tvrdí, že tomu tak nebylo. Sotva kdo ví, jak se věci mají, vždyť přece Lao-c' byl ušlechtilým mužem žijícím v ústraní.
Lao-c'ův syn se jmenoval Cung. Cung se stal generálem státu Wej a lénem dostal Tuan-kan. Cungovým synem byl Ču, Čuovým synem Kung a Kungovým prapravnukem byl Tia. Tia sloužil jako úředník za chanského císaře Siao-wena a jeho syn Tie byl vychovatelem [Liou] Anga, krále v Ti-ao-si. Proto se s rodinou usadil v Čchi.
Ti, kteří dnes studují Lao-c'a, haní konfuciánská studia a stejně tak studenti konfuciánství haní Lao-c'a. To je asi přesně to, čemu se říká: "Nemají-li lidé stejné zásady, neshodnou se na stejných plánech."
Li Er nezasahoval, a lid se měnil; byl jasný a tichý a sám se uvedl v pořádek.
První svrchovaný císař dospíval, a chlípnost jeho matky neustávala. Lü Pu-wej se bál, aby jej nestihlo neštěstí, a tak si nenápadně opatřil služebníka s mimořádně velkým přirozením, jmenoval se Lao Aj. Často pak pořádal nevázané večírky se zpěvem a hudbou a na nich nechával Lao Aje stavět na odiv přirození provlečené kulatou destičkou ze dřeva paulovnie. Zařídil, aby se o tom královna matka dozvěděla a aby vzbudil její zvědavost. Když se královna matka dověděla o Lao Ajovi, skutečně zatoužila získat jej pro sebe. Lü Pu-wej jí ho věnoval a zařídil, aby byl Lao Aj odsouzen k trestu kastrace. Královně matce tajně vzkázal: "Můžeš ho nechat vykastrovat jen naoko, a pak si ho vzít ke službě v paláci."
Královna matka potají uplatila soudního úředníka, který měl na starosti kastrace, a ten předstíral, že vykonal trest, a vytrhal Lao Ajovi vousy a obočí, aby vypadal jako eunuch. Tak se mohl stát osobním služebníkem královny. Královna s ním tajně souložila a bezmezně si ho zamilovala. Po čase otěhotněla, a protože se bála, aby se to nerozkřiklo, předstírala, že jí věštba radí změnit místo pobytu, aby se vyhnula nepříznivým silám. Opustila palác a přestěhovala se do Jung. Lao Aj byl stále u ní. Velmi bohatě jej obdarovávala a všechna rozhodnutí činil on. V Lao Ajově domácnosti sloužilo několik tisíc otroků a více než tisíc znamenitých mužů, kteří se ucházeli o úřad u dvora, vstoupilo do jeho družiny.
...
V devátém roce vlády Prvního císaře (238) kdosi oznámil, že Lao Aj ve skutečnosti není eunuch, že se často oddává nemravným stykům s královnou a má s ní dva syny, které ukrývá. Prý se s královnou dohodl a řekl: "Až král zesne, na jeho místo nastoupí náš syn."
Král dal záležitost k soudnímu prošetření a dozvěděl se vše. Do věci byl zapleten i kancléř Lü Pu-wej. V devátém měsíci [toho roku] byl Lao Aj popraven a s ním byli vyhlazeni jeho příbuzní tří stupňů. Také oba synové, které Lao Aj zplodil s královnou, byli zabiti a ona sama byla vypovězena do Jung. Všem mužům z Lao Ajovy družiny byl zabaven majetek a byli vypovězeni do Šu. Král chtěl dát popravit i kancléře, ale protože měl velké zásluhy z dob vlády předchozího krále a také kvůli tomu, kolik zdatných mužů a obratných řečníků hovořilo v jeho prospěch, nemohl se odhodlat naložit s ním podle zákona.
Kapitola devátá
Císařovna vdova Lü
Císařovna vdova Lü se stala ženou Vznešeného praotce v době, kdy byl zcela neznámý. Porodila [budoucího] císaře Siao-chueje a dceru, královnu matku Jüan z Lu. Když se Vznešený praotec stal králem v Chan, vzal si druhou ženu, krásnou paní Čchi z Ting-tchao, a velice ji miloval. Ta porodila Žu-iho, krále Jina z Čao.
...
Císařovna vdova Lü nejvíce ze všech nenáviděla paní Čchi a jejího syna, krále v Čao. Přikázala tedy, aby paní Čchi uvěznili v dlouhých chodbách vnitřního paláce, a poslala do Čao pro krále. Posel se třikrát vrátil [s nepořízenou]. Čou Čchang, kníže z Tien-pchingu a rádce u krále v Čao, poslům říkal: "Vznešený praotec mi krále svěřil do péče, on sám je ještě mladý. Zaslechl jsem, že císařovna Lü nenávidí paní Čchi a krále povolala, aby je oba společně zabila, proto se neodvažuji za ní krále poslat. A kromě toho, král je nemocen, nemůže přijímat rozkazy."
Císařovna Lü se strašně rozlítila a pak povolala ke dvoru rádce [z Čao]. Když přišel do Čchang-anu, znovu poslala do Čao pro krále. Král přijížděl, ale ještě byl na cestě. Císař byl laskavý a soucitný a věděl, že císařovna Lü krále z Čao nenávidí, a tak mu osobně vyjel v ústrety a setkal se s ním nad řekou Pa. Společně vešli do paláce, císař bydlel s ním a osobně mu podával všechno jídlo a pití. Císařovna chtěla krále z Čao zavraždit, ale neměla příležitost.
Ve dvanáctém měsíci prvního roku (195/194) si císař Siao-chuej před svítáním vyjel na lov. Král z Čao byl příliš mladý a nemohl tak brzy vstávat. Jakmile se císařovna dověděla, že zůstal sám, poslala člověka, aby ho napojil otráveným vínem. Když se s východem Slunce císař vrátil z lovu, král z Čao byl již mrtev.
Králem v Čao byl jmenován Jou, král v Chuaj-jangu.
V létě byl otec knížete z Li (tj. bratr císařovny padlý ve válce) posmrtně povýšen a dostal titul kníže Ling-wu.
Potom císařovna vdova nechala paní Čchi useknout ruce i nohy, vyloupat jí oči a uřezat uši, napojila ji dryákem, po kterém paní oněměla, a nechala ji žít v jímce záchodu. Dala jí jméno Lidská svině.
Po několika dnech k sobě pozvala císaře Siao-chueje, aby mu Lidskou svini ukázala. Císař ji spatřil a zeptal se, kdo to je. Když se dověděl, že je to paní Čchi, velice se rozplakal, onemocněl z toho a více než rok nevstal z lůžka. Poslal za císařovnou služebníka, aby jí vyřídil: "To není lidské chování. Jsem tvým synem, ale takto nemohu řádně vládnout říši."
Od té doby se císař Siao-chuej přestal věnovat vládě, propadl alkoholu a oddával se prostopášnostem, až z toho onemocněl.
O něco víc než sedmdesát let později (440?) se v Tin stala ta věc s Jü Žangem.
Jü Žang pocházel ze státu Tin. Nejprve sloužil Fanovi a pak Čung-changovi, ale ničím se neproslavil. Opustil je a dal se do služeb hraběte Č'a (Č'-po), který si jej velmi vážil a zahrnoval jej přízní. Později hrabě Č' napadl barona Sianga z Čao. Baron Siang se smluvil s Han a Wej, úkladně zavraždili hraběte Č'a (453) a jeho léno si mezi sebou rozdělili na tři díly. Nejvíce choval hraběte Č'a v nenávisti baron Siang z Čao, jeho lebku nechal pokrýt lakem a užíval ji jako pohár.
Jü Žang uprchl do hor. Řekl si: "Ach běda! Zdatný muž umírá pro toho, kdo ocenil jeho schopnosti, tak jako krásná žena se líčí pro toho, kdo v ní našel zalíbení. Protože hrabě Č' ocenil moje schopnosti, musím zemřít, abych jej pomstil a tím mu prokázal svůj vděk, jinak by se [jednou] moje duše [v záhrobí] musely stydět."
Změnil si pak jméno i příjmení a předstíral, že je trestanec odsouzený na nucené práce, dostal se do paláce a natíral zde záchody. V záňadří měl ukrytou dýku, kterou chtěl zabít barona Sianga.
Baron Siang vstoupil do záchodu a zmocnil se ho divný pocit. Nechal si předvést k výslechu trestance, který natíral záchod, a zjistil, že je to Jü Žang a má u sebe dýku. [Jü Žang] řekl: "Chtěl jsem pomstít hraběte Ča!"
Služebníci jej chtěli na místě zabít, avšak baron řekl: "Je to člověk se smyslem pro to, co je správné. Musím si na něj pouze dávat pozor, [ale nezabiji ho]. Vždyť on chtěl vykonat pomstu za svého pána, který zemřel bez potomků! Je to vzácně ušlechtilý člověk!"
Nakonec dal [ Jü Žangovi] milost a poslal ho pryč.
Jü Žang si krátce nato natřel tělo šťávou lakového stromu, aby se mu udělaly vředy, polkl louh, aby získal chraplavý hlas, a k nepoznání změněný žebral na tržišti. Jeho žena jej nepoznala, ale když pak šel navštívit přítele, ten jej poznal a zeptal se: "Nejsi ty snad Jü Žang?"
Jü Žang odpověděl: "Ano, jsem to já."
Jeho přítel se rozplakal a řekl: "Ty se svými schopnostmi, kdyby ses nabídl baronovi a vstoupil do jeho služeb, jistě bys získal důvěru a přízeň a pak bys mohl provést, o co usiluješ. Cožpak by to nebylo jednodušší? Proč sis zmrzačil vlastní tělo? Copak dosáhnout pomsty na baronovi tímto způsobem není těžší?!"
Jü Žang odpověděl: "Kdybych se nabídl a vstoupil do služby k baronovi s cílem zabít ho, znamenalo by to, že bych vstoupil do služby jako zrádce. To, co dělám, je skutečně krajně obtížné! Avšak já to dělám proto, aby se jednou všichni, kteří by svému pánu sloužili se zrádnými úmysly, museli stydět!"
Krátce poté se baron Siang chystal ven [z paláce]. Jü Žang se ukryl pod mostem, po kterém musel baron projet. Když přijel k mostu, začal se mu plašit kůň a baron řekl: "To je určitě Jü Žang!"
Poslal své muže, aby to vyzvěděli, a vskutku, byl to on.
Baron Jü Žanga káral: "Cožpak jsi nesloužil Fanovi i Čung-changovi? Když je zavraždil hrabě Č', nejen že jsi je nemstil, ale dokonce jsi vstoupil k hraběti do služby! Teď je po smrti i hrabě, proč zrovna kvůli němu máš tak silnou potřebu se pomstít?"
Jü Žang odpověděl: "Ano, sloužil jsem Fanovi a Čuang-changovi, ale oni mě zaměstnávali jako obyčejného člověka a já jsem se jim stejně tak odvděčil po způsobu obyčejných lidí. Hrabě Č' však se mnou nakládal jako s nejskvělejším z mužů, a tak i já mu oplácím po způsobu nejskvělejších z mužů."
Baron Siang začal hluboce vzdychat, rozplakal se a řekl: "Ach běda, pane Jü! Již sis vysloužil slávu [oddaností] hraběti Č'ovi a já jsem to také již dostatečně [ocenil], když jsem ti prve dal milost. Jistě se, pane, můžeš sám domyslet, že podruhé tě neušetřím."
A přikázal svým vojákům, aby Jü Žanga obklíčili. Jü Žang řekl: "Říká se, že osvícený vládce nezabraňuje druhým v projevení ušlechtilých vlastností a že věrný poddaný má za svou povinnost zemřít pro čest svého pána. Ty jsi mi již jednou velkoryse odpustil a všude pod nebem tě za to chválí jako mudrce. Kvůli tomu, co jsem dnes chtěl spáchat, si samozřejmě zasluhuji smrt. Prosím tě však, pane, dej mi [předtím] kus svého oděvu, abych na něm vykonal svou pomstu a mohl pak zemřít bez lítosti. Neodvažuji se doufat, že moji prosbu splníš, jen před tebou musím odhalit své nejniternější přání!"
Baron obdivoval Jü Žangův smysl pro povinnost, a tak přikázal služebníkovi, aby mu přinesl kus jeho oděvu. Jü Žang tasil meč a třikrát prudce vyrazil proti [šatům] a probodával je se slovy: "[Teď] mohu podat v záhrobí zprávu hraběti Č'ovi, [že pomsta byla vykonána]!" Nakonec nalehl na meč a sám se sebou skoncoval.
Když se toho dne o jeho smrti dověděli čestní bojovníci ve státě Čao, všichni zaplakali.
