Dnes neexistuje obecná shoda nad tím, za jakých okolností je možné odůvodněně použít ozbrojené síly. Ve skutečnosti hrozí, že použití ozbrojené síly nebude založeno na právu a spravedlnosti, ale na síle samotné. V tomto kontextu je vytvoření nového mezinárodněprávního režimu upravujícího použití ozbrojené síly více než politickou nutností. To se týká i případu použití ozbrojené síly z humanitárních důvodů ve formě tzv. humanitární intervence. Tato kniha byla napsána s cílem přispět k formulaci nového mezinárodněprávního režimu upravujícího použití ozbrojené síly v mezinárodních vztazích. Kniha poskytuje rozbor významů legitimní, legální a spravedlivé války a integruje jejich společné principy do nového paradigmatu legálního a odůvodněného použití ozbrojené síly včetně případu humanitární intervence. Model založený na principech autorita, cíle, prostředky a důsledky pak poskytuje vodítko pro vytvoření nového mezinárodněprávního režimu. Kniha je první ucelenou publikací vydanou v České republice, která přispívá k tomuto mezinárodně velmi diskutovanému tématu a nabízí nové pohledy. Publikace je hodnotným příspěvkem i do domácí debaty, jež se k otázkám použití ozbrojené síly v mezinárodních vztazích postupně rozvíjí. Kniha je primárně určena odborné veřejnosti v oblasti mezinárodních vztahů a mezinárodního práva, ale lze ji využít i jako referenční materiál v řadě souvisejících studijních programů.
Abbreviations and Acronyms
I Introduction
The Collapse of the International Legal Regime Prohibiting the Use of Force in International Relations
Objective
Methodology
II The Meaning of A Legitimate War
Classical Antiquity
Thucydides
Aristotle
Cicero Late Antiquity
Augustine
Christendom from the High Middle Ages to the Early Modern Era
Luther
Aquinas
Erasmus
Vitoria
The Renaissance and the European System of States
Machiavelli
Bodin
Fénelon
Burke
Gentz
International Law in the Modern Era
Grotius
Hobbes
Pufendorf
Rachel
Wolff
Vattel
The Enlightenment
Abbé de Saint-Pierre
Montesquieu
Rousseau
Kant
State and Nation in the pre-War Period
Hegel
Mill
Treitschke
Bosanquet
The Era of Industrial Society
Cobden
List
Hilferding
Schumpeter
III The Meaning of a Legal War
The Sources of International Law
The Legalist Paradigm
The Prohibition on the Use of Force
Article 2(4) of the UN Charter
Collective Measures Article 39 of the UN Charter
Articles 41 and 42 of the UN Charter
The Right of Self-Defense
Article 51 of the UN Charter
The Revision of the Legalist Paradigm
IV The Meaning of A Just War
The Structure of the Just War Tradition
Just Cause
Legitimate Authority
Rightful Intention
Last Resort
Reasonable Prospect of Success
Discrimination Proportionality Ius post Bellum
V Conclusion
The Roots of the Problem
The Role of the United Nations
Towards a New Paradigm of the Lawful and Justified Use of Force in International Relations
Authority
Ends
Means
Consequences
Concluding Thoughts
Bibliography
Documents
Books
Articles
Links
Vilém Kolín si pro svou práci vybral důležité a velice aktuální téma: použití síly a jeho právní regulaci v současném mezinárodním systému, který se od pádu bipolární architektury počal velice dynamicky proměňovat. Zatímco v předcházejícím období hrál rozhodující úlohu při jeho formování ideologicky definovaný vztah mezi Východem a Západem (rozdělující Evropu do dvou antagonistických táborů, jejichž hegemoni, Sovětský svaz a Spojené státy, soupeřili o světovou moc v podmínkách po desetiletí trvající studené války), v situaci, která doprovází přechod lidstva z 20. do 21. století, nabývá na důležitosti vztah mezi rozvinutým Severem a rozvojovým Jihem. I tento vztah má pochopitelně svou historii sahající hluboko do minulosti, avšak až nyní naplno vystoupil z dřívějšího stínu a dostal se do centra světového dění. Vedle mocností rekrutujících se z prostoru evropské civilizace, se tak na scéně světových dějin objevují další hráči.
Kolín si v souvislosti s postupným vznikáním nové světové konstelace klade zásadní otázku: Jaký to má vliv na klíčový stabilizační prvek současného mezinárodního systému, systém kolektivní bezpečnosti, jehož základy byly položeny v roce 1945 a jehož institucionálním výrazem se stala Organizace spojených národů - zřízená, aby budoucí pokolení byla uchráněna "metly války, která dvakrát za našeho života přinesla lidstvu nevýslovné strasti"? Jak se skutečnost, že se světová moc počala nově přerozdělovat, projevuje v praxi států, které mají Chartou OSN uloženu mezinárodní povinnost - s výjimkou "přirozeného práva na individuální nebo kolektivní sebeobranu" a "opatření" k odstranění hrozeb mezinárodnímu míru a bezpečnosti s mandátem Rady Bezpečnosti - "vystříhat se ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly" a řešit "své mezinárodní spory pokojnými prostředky"!
Jak je patrné již z toho, že hned na úvod práce se objevuje citace z Carrovy slavné práce "The Twenty Years 'Crisis' 1918-1938", její autor je svým založením spíše politický realista. V návaznosti na Carra pak počíná konstatováním, že i přes veškeré vznešené úmysly mezinárodního společenství postavit válku mimo zákon, zůstává právo použít sílu základním atributem státní suverenity; že bez ohledu na odhodlání lidu Spojených národů zařídit budoucím pokolením šťastnější zítřky lze v prostoru mezinárodních vztahů stále pozorovat "disonanci mezi ideálním světem, reprezentovaným imperativy mezinárodního práva, které útočnou válku zapovídají, a reálným světem, pro který je používání násilí, ať už skutečného či ve formě hrozby, charakteristické" (Kolín, str. 4). Dvě události, o které Kolín především hodlá opírat svoji argumentaci - vojenská akce NATO proti Jugoslávii v roce 1999 vyvolaná humanitární krizí v Kosovu a Spojenými státy vedená invaze do Iráku v roce 2003 - jej dokonce vedou k poměrně odvážnému tvrzení: Nedostatek mezinárodního konsensu ohledně použití síly v mezinárodních vztazích, který tyto dvě mezinárodní ozbrojené akce doprovázel, nelze vnímat jako pouhý spor o to, zda zde došlo či nedošlo k porušení platného mezinárodního práva, ale jako symptom čehosi daleko širšího a mnohem závažnějšího: kolapsu stávajícího mezinárodněprávního režimu, který použití síly v mezinárodních vztazích upravuje.
Jak se však s takovýmto kolapsem vyrovnat? Znamená to, že systém kolektivní bezpečnosti zbudovaný na cílech a zásadách Charty OSN je nyní v troskách? Takto negativistickou odpověď - která by ovšem byla úplně mimo realitu - Kolín naštěstí nedává a navrhuje pokusit se situaci, ve které lidstvo na počátku nové epochy nachází, hlouběji porozumět. Na místo toho, aby se omezil na skeptické konstatování, že to, co nám dnes díky mezinárodněprávnímu kolapsu stále více hrozí, je konflikt civilizací (Huntington) či příchod anarchie (Kaplan), spatřuje zde výzvu k přemýšlení. Jeho práce - jež naštěstí nemá úmysl naznačený problém definitivně vyřešit, ale udělat aspoň malý krůček vpřed v jeho analýze - si pak v kapitole první klade za úkol analyzovat, jak bylo a stále je užití síly v mezinárodních vztazích - včetně toho, které sleduje čistě humanitární cíle - zdůvodňováno, to jest zkoumat pojem legitimní, legální a spravedlivé války a načrtnout takové paradigma pro zákonné a ospravedlnitelné použití síly v mezinárodních vztazích, které by se mohlo stát základem nového mezinárodněprávního režimu, upravujícího mezistátní vztahy způsobem lépe odpovídajícím situaci lidstva na počátku 21. století.
Kapitola druhá podává exkurz do dějin politického myšlení, od antického Řecka až po současnost a sleduje, jak se pojem legitimní války vyvíjel historicky. Na ní navazuje kapitola třetí, která se zabývá otázkou agrese a války jakožto předmětu mezinárodněprávní úpravy. Kolín zde významným způsobem čerpá z Michaela Waltzera a mapuje přesvědčivě a srozumitelně debatu, která se na téma války a jejího morálního a právního zdůvodňování odehrávala ve 20. století. V čtvrté kapitole se Kolín obrací na důležité téma spravedlivé války, které se do značné míry vymyká paradigmatu moderního politického myšlení a které se právě v souvislosti s krizemi dokreslujícími kolaps dosavadního mezinárodněprávního myšlení, pokud jde o použití síly, navrací do současného diskurzu. Tato kapitola je asi z celé práce nejzajímavější. Je dobře vyargumentovaná, srozumitelně napsaná a dostatečně kompaktní. Poslední sedmá kapitola přináší závěr a pokouší se o shrnutí.
Z recenzního posudku: doc. RNDr. Martin Palouš, Ph.D.
