V roce 1936, kdy byla v aukci v Sotheby’s vydražena převážná část Newtonových nikdy nevydaných rukopisů, celý vědecký svět takřka zkameněl úžasem. Ukázalo se totiž, že Newtonovy spisy z oblasti fyziky a matematiky, dosud považované za základ moderní vědy, tvoří vlastně jen malý zlomek toho, co Newton za svého života napsal. Naprostá většina jeho díla se zaobírala teologií a alchymií.
Jeden z hlavních vydražitelů Newtonových rukopisů John Maynard Keynes se vyjádřil, že Newton nebyl ani tak zakladatelem věku rozumu, ale naopak posledním výhonkem starověké moudrosti. Nepochybně: Newtonovou celoživotní intencí bylo totiž zkoumat Boha, a to ve dvou základních aspektech: v oblasti Božího slova (Bible) a Božího díla (stvořený svět). A Newton sám sebe pokládal za kněze-vědce, za pouhého obnovitele pozapomenuté starověké moudrosti prisca sapientia.
Novodobá evropská věda je podle našich zjištění umožněna Newtonovým pojetím Boha, to je pro ni conditio sine qua non. Podle Isaaca Newtona je to Bůh sám, který se zjevuje ve všem a který v konkrétních jevech tohoto světa nabývá vždy jen určitých hodnot ze všech hodnot možných, skrytých v jeho duchovní dimenzi.
Toto pojetí Boha však nevychází z křesťanství, ale ze staroegyptského kosmoteismu, zprostředkovaného spisy hermetického korpusu.
Za velmi zdařilou považuji II. kapitolu o Newtonových inspiračních zdrojích, v níž autorka dokazuje svou tezi, že Newton sám sebe považoval za obnovitele pozapomenuté antické moudrosti spíše než za objevitele nových myšlenkových postupů, tj. že Newtonův myšlenkový svět byl skutečně a doslova starověký, ovlivněný významně řeckými hermetickými spisy souhrnně označovanými jako Corpus hermeticum.
V následující III. kapitole se autorka zabývá Newtonovými historickými a teologickými úvahami, jímž se Newton zabýval na sklonku svého dlouhého života, tedy v době, kdy se jeho přírodovědecké dílo již uzavřelo. O těchto úvahách se veřejnost dozvěděla až po r. 1936, kdy se v dražbě objevily Newtonem nikdy nepublikované rukopisy. Autorka upozorňuje na zajímavý paradox, že ač Newtonovo přírodovědecké dílo předcházelo jeho úvahám o historii lidského myšlení i o křesťanské teologii, nemohlo by patrně vzniknout v oné grandiózní přísné logické podobě, kdyby nebylo motivováno Newtonovým pojetím Boha. Autorka ukazuje, jak se Newton snažil o vytvoření zcela racionální teologie, což je ostatně dodnes silné teologické téma.
IV. kapitola je věnována Newtonově celoživotnímu zájmu o alchymii. Z dnešního hlediska se může zdát, že šlo o vrtoch nebo úlitbu tehdejšímu zájmu o lacinou transmutaci prvků, ale autorka správně poukazuje, že alchymie jako po výtce experimentální metoda zkoumání světa mohla Newtona oslovit a vytvářet předmostí pro rozvinutí racionální vědecké metody, která pak pochopitelně alchymii překonala.
Teprve v V. kapitole se I. Štěpánová věnuje nejdůležitější části Newtonova díla, tj. jeho přínosu pro rozvoj přírodovědy, zvláště pak fyziky a astronomie. Autorka se soustřeďuje jen na filosofické aspekty Newtonova vědeckého přínosu, tj. na jeho pevné přesvědčení, že vesmír funguje jako jediný celek, protože Bůh je jen jeden, dále pak, že svět je v principu poznatelný, že k tomuto poznání nám slouží matematika a konečně že prostor a čas jsou absolutní veličiny. V tomto posledním výroku dnes už víme, že se Newton mýlil, jak ukázal Albert Einstein v obecné teorii relativity.
Podle mého názoru nejzajímavější kapitolou celé studie je VI. kapitola o přídavku ke II. vydání Principií, který autor nazval Scholium generale.
Ačkoliv obsahuje jen necelých 1500 slov, jde o jakousi Newtonovu filosofickou závěť a autorka ji věnuje téměř třetinu celého rukopisu.
Souhrnně mohu konstatovat, že se autorka zdařile zhostila náročného úkolu odhalit skryté inspirační zdroje Newtonova geniálního
přírodovědeckého díla, které nesahají jen k obrům typům Keplera a Galilea, ale k mnohem starším kořenům předkřesťanského myšlení.
Z recenzního posudku: RNDr. Jiří Grygar, CSc.
Dnešní pozitivističtí přírodovědci, zvláště pak scientisté, tito příslušníci militantní odnože současného pozitivismu, by patrně s pobavením, spíše však s rozhořčením, nahlíželi na pojednání o teologovi Newtonovi, nebo dokonce o alchymistovi Newtonovi. Jenže teologem i alchymistou Newton vskutku byl, čímž nemíníme popírat, že byl také, a svým způsobem především, filosofem a zakladatelem té fyziky, která nese jeho jméno. Proto otevření soustavnějšího zasvěceného pohledu na tuto takříkajíc nevědeckou, u nás dosud zanedbanou, ne-li potlačovanou, stránku Newtonova bádání, navíc spolu se snahou opřít o ni i onu stránku přírodovědeckou, je nepochybně velkým přínosem předložené disertace.
Druhá kapitola této disertace (první obsahuje Newtonův životopis) mapuje myšlenkové prostředí, z něhož Newton čerpal kulturní, teologické a filosofické zdroje pro svá bádání. Výběr těchto zdrojů je proveden velmi uvážlivě a cílevědomě (Filón Alexandrijský, Maimonides, Henri More, John Spencer, Ralf Cudworth, ale též i Corpus hermeticum a podobně).
Třetí kapitola je věnována Newtonově teologii. Je zaměřena především na náboženskou věrouku. Newtonovy názory jsou shrnuty v jeho pojednání "Dvanáct otázek o Bohu a Kristu", které autorka disertace přeložila do češtiny. Příloha k této kapitole obsahuje seznam všech Newtonových teologických spisů.
Ke čtvrté kapitole věnované Newtonově alchymii se později vrátíme. Příloha k této kapitole obsahuje seznam všech Newtonových alchymistických spisů.
Pátá kapitola, Newton - přírodní filosof (vědec) - obsahuje několik výňatků z nepublikovaného Newtonova rukopisu "De Gravitatione et aequipondio fluidorum". Z uvedených úryvků lze usoudit, že v tomto rukopisu jsou obsaženy Newtonovy úvahy, od nichž se odrazilo jeho rozhodnutí uveřejnit slavné dílo "Philosophiae naturalis principia mathematica". Tak například v opozici vůči Descartovi se Newton pokouší zkoumat důsledky oddělení hmotného tělesa od místa, které v tom či onom okamžiku obsazuje, a otevřít si tak cestu k vyhlášení absolutního prostoru. Uvedený rukopis obsahuje kromě jiného též různé Newtonovy úvahy o gravitaci a bylo by tedy užitečné přeložit ho do češtiny. K tomu nad jiné povolaná je nepochybně právě autorka disertace.
Čtení předložené práce mi bylo potěšením. Nalezl jsem v ní řadu podnětů k úvahám, které pro osudem mi vyměřený čas již nebudu schopen realizovat. Již to samo svědčí o vysoké hodnotě předložené práce. Je v ní předveden originální pohled na klasickou problematiku. Autorka má velký rozhled i schopnost k samostatné badatelské práci.
Z recenzního posudku: Prof. RNDr. Petr Vopěnka, DrSc.
Štěpánová vychází z toho, že starší práce o Newtonovi jsou zcela překonány, stávají se muzeálním artefaktem; to, co bylo na školách (od základních po vysoké) vyučováno, se neslo v pozitivisticko- materialistickém duchu; když nahlédnete do Malé československé ENCYKLOPEDIE (Academia 1986), jste informováni o Newtonovi jako o britském matematikovi, fyzikovi a astronomovi, zakladateli klasické mechaniky atd. a jen na okraji jsme "informováni", že slavný Brit obhajoval své názory i náboženskými argumenty a že se též zabýval alchymií. Štěpánová proto navazuje na nové revidentní publikace o významném anglickém badateli a mysliteli, kterého si, jak se zdá, vskutku zamilovala; tuto skutečnost nepokládám za nedostatek, nýbrž za přednost předložené doktorské práce.
Již z Obsahu (s.1) je zájemci patrno, o jak široký okruh informací a interpretací tu jde: Newton je tu analyzován jako teolog, historik, alchymista, přírodní filosof. Mezi Newtonovy "inspirační zdroje" patří Bible (na to se při rozboru jeho osobnosti a díla zapomíná, zvláště v naší zateizované společnosti), židovská filozofie (Filón se snažil o syntézu filozofie a zjevení, což byl i problém Newtonův; Maimonides spojoval vědu s filosofií, a oboje s náboženstvím a vírou); jsou tu cambridgeští platonisté 17.st., John Spenser s objevem, že princip inverze "je skryt mezi Židy a Egyptem" (s. 19) a že židovské rituální zákony jsou založeny na náboženství starého Egypta: ne už Tóra, nýbrž inkuturace egyptskými rituály a normami. Pohled na starý Egypt radikálně upravil německý egyptolog Assmann. Obsah disertace ohlašuje rozbor (a nové posouzení) díla zvaného Corpus hermeticum I. V doktorské práci prokazuje Štěpánová extrémní dosah hermetických spisů na Newtonovo myšlení a bádání. Hermes byl za newtonské éry studován jako jakýsi "druhý Kristus" (můj výraz - mb); a přitom šlo o paralelu egyptského božstva Thovta. Tím se hermetici pokusili přeladit (můj výraz - mb) biblicko-křesťanské hledisko do notových partitur gnose, jež usilovala o konstituování vztahu skrytého a neskrytého. V této noetické záležitostí našla, jak se alespoň domnívá, autorka disertace oporu ve vývodech Neubauerových.
Zde, zdá se Štěpánové, pokud jí dobře rozumím, je to jen krůček k takzvanému nepředmetnému myšlení frekventovanému v moderní české filozofii především L. Hejdánkem.
Přínosem krásné, ale pracné disertační rozpravy Štěpánové je podle mého soudu průkaz, že objevitelská díla vynikajících myslitelů mají více pramenů a řečišť. S pozitivickým pojetím vědy se tu nevystačí. Stavět vědu proti náboženství (jak to do nás vtloukali tzv. marxisté, když ideologicky zaplavili české myšlení, cítění, metodiku i pedagogiku) je dnes anachronismus a svědčí o zakrnělé vzdělanosti. Jako přírodní filosof je Newton obecně uznáván, snad i v Kambodži. Nesnadnější je pochopit Newtonovo zaujetí alchymií, dnes bychom spíše řekli chemií. Ale alchymie, zesměšněná například v dosti bulvárním filmu s Werichem coby císařem a pekařem, má sotva co dělat s alchymií, kterou se spekulativně zabýval Newton. Alchymie, byla, historicky viděno, zakotvena nejen v exaktním bádání, nýbrž i v jisté hierofanií (jak to prezentuje Eliade a jiní badatelé zkoumající fenomén náboženství); nešlo jen o interakci prvků nějaké (nejen Mendělejevovy) stupnice, nýbrž o uctivý, a proto adekvátní, vstup do "posvátného procesu" (s.76). Alchymisté se vlastně, zkoumajíce dynamiku procesu a růstu, setkávali při své vědecké práci s Bohem, nebo, řekněme s božským, jejich exaktní práce nebyla uvězněna v exaktnosti, byl tu přesah a průnik odjinud.
Z recenzního posudku: Milan Balabán
Newton svou matematizovanou přírodovědou zavedl vlastně pohanský kult čísla, byť opřený o výrok z biblické knihy Moudrosti 11,20: „… podle míry, váhy a počtu Bůh uspořádal svět.“ Jedná se tedy (a nejen v moderní vědě, ale téměř ve všech oblastech života) o teokracii skrze číslo a tím dnes vševládnoucím bohem čísla je, v souladu s naším výzkumem, egyptský Thovt čili řecký bůh Hermés, římský Merkur…
Ač se Newton snažil vyhýbat se předpovídání budoucnosti, přece jen se toho zcela výjimečně odvážil. Ve svém díle Observations upon the Apocalypse se Newton zabýval druhým návratem Židů do Palestiny a obnovením jejich státu po jeho rozprášení Římany v roce 70 n. l. Na základě mystických čísel 3½, 1260, 1290, 70, obsažených v biblické knize Daniel, se Newton dopracoval k následujícím výsledkům: vyhlášení úmyslu, aby se Židé jako národ sjednotili znovu v Palestině, určil na rok 1895 a uskutečnění, tedy skutečný vznik židovského státu, na rok 1944. Přesnost tohoto Newtonova numerologického výpočtu je překvapující: v roce 1896 Theodor Herzl vydal svou knihu Der Judenstaat a novodobý stát Izrael vznikl v roce 1946…
