Druhý svazek Díla Karla Šiktance shrnuje tři soubory veršů a básnických próz, které vznikaly v letech 1966–1969 a jejichž jednotícím principem je jejich bibliofilský a obrazový charakter. Jedná se o sbírky Město jménem Praha, Horoskopy a Mariášky.
Jsem
celý
z prstu. Řekni si,
co chceš.
Prodávám vítr po hrstech
jak zrní
V levé mám vánek.
Chceš?
Jde po kůži,
jak by tě ústy celou svlékal
z peří.
V pravé mám
smršť. Té
bůh tě chraň!
Hlava je po ní těžší
než půl světa!
Ber Dávám
na dluh.
Jenom nechtěj nic,
co končí slibem,
co je víc než smrt.
Jsem rodem z Kejklic.
Hraju (sto snad let)
po štacích světa jeden boží kus --
veselej
smutnej --
jak se komu žádá.
Stačí pár vrb.
A vavřínek.
By poznalo se,
kdo je právě král
kdo se právě na milost mu vzdává.
(Neb
v žití vezdejším
se nikdy přesně neví) -- -- --
Snad
kdybys přišla
za tmy.
Kdy je po všem
Podrazím stan
a hmatám po návsích,
kdo z kohoutků utrousil paví pero.
A stará zvědavost --
jediná věrnost má -- sedí mi za krkem
jak oranžové kotě.
(BLÍŽENCI 21.5.-21.6.)
Jsem
otcův
a dědkův --
stůj,
ať uslyšíš,
jak ve mně oba drolí suchý list
a jak mi lýkem
vážou těžkou hlavu.
Stůj!
Slyšíš?Jakub,
povědomý zvon.
Večer co večer
ve třech
klekáme
k Nedělce studni, vrchovaté tmou,
a modlíme se za nedílnost rodu.
A v kruhu kolem
mlčí bílí psi
A v kruhu kolem
křičí černí pávi.
Proboha,
ticho! V domě prostřed vsi
na niti visí
matčin
křestní šperk
a v něm mé srdce,
plaché,
horoucí,
hrozí se utrhnout
jediným vzlykem světa.
Zvláště když Luna
skví se jako dneska.
Zvláště když noc je
zelená
a bíla
a déšť se krade
v leknínech a v lískách
a místo hostí
chodí jenom psaní... Že
už je pozdě...
Že snad přijdou zítra...
Stůj!
Slyšíš?
Otec. Klade na práh svíci
a dědkův klobouk, plný živé vody.
(RAK 21.6-23.7.)
