Slavný humoristický román Zdeňka Jirotky vyšel poprvé v roce 1942 a od té doby se dočkal 15 vydání v českém jazyce. Po více než 60 letech se s Jirotkovým románem budou moci seznámit i čtenáři hovořící anglicky. Knihu doprovázejí originální barevné ilustrace Adolfa Borna. Dotisk 1. vydání z roku 2003.
Neberu Čechům jejich poklad
Klasická díla české literatury si překlad zaslouží, tvrdí britský vysokoškolský pedagog, spisovatel a překladatel Mark Corner (53), jehož zásluhou se první anglické verze dočkal Saturnin Jiřího Jirotky i Rozmarné léto Vladislava Vančury. Od roku 1992 učí Corner na Ústavu anglistiky a amerikanistiky FF UK v Praze. V současné době žije v Bruselu a dokončuje překlad knihy Bylo nás pět Karla Poláčka.
HN: Do angličtiny jste převedl Jirotku a Vančuru, nyní dokončujete Poláčka. Proč jste se pouštěl do překladů právě těchto autorů?
Nejdřív nakladatelství Karolinum navrhlo, abych přeložil Jirotkova Saturnina, což mi připadalo logické. V Česku jde o jednu z nejpopulárnějších knih, která se měla dostat i ke čtenářům v cizině. Rozmarné léto mě zaujalo trochu jinak. Je velice poetické a zároveň má téměř filmovou atmosféru, protože jde o sled asi padesáti krátkých kapitol a každá popisuje určitou scénu. Přesto jej nikdo dosud nepřeložil. Také jsem se chtěl poprat s překladem, kde by zcela zásadní roli hrál jazyk a nešlo by jen o převyprávění příběhu.
HN: O Rozmarném létu se tvrdí, že je nepřeložitelné. Proč si to někteří lidé myslí?
Vančuru nelze přeložit, aniž by ho překladatel nepozměnil. Obecně lze říct, že nelze přeložit nic, ale zároveň lze přeložit všechno. Záleží na úhlu pohledu. Nevidím ale důvod, proč se o překlad nepokusit. A myslím, že většina Čechů ocení, když nejvýznamnější dlla jejich literatury budou moci obdivovat i čtenáři v cizině. Na druhou stranu někdy mezi Čechy panuje dojem, že překládat Vančuru a podobné autory je tak trochu svatokrádež nebo zlodějna. Jako bych byl Maxmilián Bavorský a odvážel z českých zemí Rudolfovy poklady.
HN: Proč tak někdy Češi uvažují?
Jde o úzké propojení jazyka a národní identity. Jako Angličan víte, že angličtinaje mateřským jazykem mnohajiných národů. Pojítko mezi jazykem a zemí není tak silné. Pro českou národní identitu je ale český jazyk zcela zásadní. Když někdo hrozí, že přeloží českou knihu, je to, jako kdyby ohrožoval samu českou identitu.
HN: Co je na Vančurovi pro překladatele nejtěžší?
Používá velice spletitý styl. Někdy hovoří téměř biblickým jazykem, ale zároveň bývá velice zemitý. A někdy staví starosvětský a hovorový jazyk přímo proti sobě, což je pro překladatele zvlášť obtížné. V tomto směru někdy připomíná Shakespeara.
HN: Právě v případě překladů Shakespeara se v Česku vede debata mezi zastánci absolutní věrnosti textu na jedné straně a inovace i současnosti jazyka na straně druhé. Řešil jste něco podobného při překladu Vančury?
Velké dilema jsem měl například s názvem knihy. Chtěl jsem Rozmarné léto přeložit jako Summer of Discontent, mimo jiné proto, že každý Angličan by si automaticky vzpomněl na začátek Shakespearova Richarda III. a slova o "zimě chmur", ale také na "zimu nepokojů" plné stávek z roku 1978. Ale nakonec jsem musel použít doslovný překlad Summer of Caprice, protože "discontent" prostě není "rozmar".
Ale na podobné problémy jsem narážel během překladu celé knihy. Snažil jsem se vždy najít střední cestu.
Radek Honzák, MF Dnes, 9. 8.2006