Soubor studií přibližuje vybrané historické reálie katolické teologické reflexe v českých zemích druhé poloviny 20. století. Po epistemologickém úvodu, který objasňuje podtitul knihy "Prolegomena k dějinám české katolické teologie druhé poloviny 20. století", prezentuje autor dějiny utajovaného studia teologie, oficiálních, samizdatových a exilových teologických periodik, styk se zahraniční literaturou, dějiny katolických nakladatelství, práci teologické komise, liturgické komise, vznik biblických překladů, dějiny českého katolického exilu a literaturu, která byla dosud historii teologie v daném období věnována. Knihu uzavírá studie věnovaná teologiím umírající církve, jíž autor dokládá a ilustruje své předchozí teze.

Úvod.
1 EPISTEMOLOGICKÉ ÚVAHY
K DĚJINÁM ČESKÉ KATOLICKÉ TEOLOGIE
DRUHÉ POLOVINY 20. STOLETÍ
1.1 Dějiny teologie a jejich prolegomena.
1.1.1 Dějiny teologie jako součást teologie
1.1.2 Dějiny teologie jako součást církevních dějin
1.1.3 Historická prolegomena a teologická hermeneutika
1.2 Česká katolická teologie
1.2.1 Program spojený s interpretací přítomnosti.
1.2.2 Program spojený s interpretací národní povahy
1.2.3 Reflexe místní církve
1.3 Důvody pro studium dějin české teologie
1.4 Periodizace a vnitřní členění české katolické teologie
1.4.1 Periodizace
1.4.2 Diferenciace
1.4.2.1 Kritérium vnitřní oborové specializace
1.4.2.2 Kritérium církevně-společenské příslušnosti
1.5 Závěr
2 UTAJOVANÉ STUDIUM TEOLOGIE V LETECH 1950-1989 2.1 Období let 1950-1968
2.1.1 Vznik utajovaného studia.
2.1.2 Centralizační, internační a přeškolovací tábory
2.1.3 Pomocné technické prapory
2.1.4 Věznice
2.1.5 Studium při zaměstnání.
2.1.5.1 Studium individuální
2.1.5.2 Studium organizované v diecézi
2.1.5.3 Studium organizované v řeholi
2.1.5.4 Studium dálkové v zahraničí.
2.2 Období let 1968-1989.
2.2.1 Roky 1968-1970
2.2.2 Roky 1970-1989
2.2.2.1 Studium organizované františkány
2.2.2.2 Studium organizované dominikány
2.2.2.3 Studium organizované jezuity
2.2.2.4 Studium organizované salesiány.
2.2.2.5 Studium organizované Václavem Dvořákem
2.2.2.6 Studium organizované Janem Konzalem.
2.2.2.7 Studium organizované Josefem Zvěřinou
2.2.2.8 Studium organizované Otou Mádrem.
2.2.2.9 Studium organizované Felixem M. Davídkem
a Stanislavem Krátkým.
2.2.2.10 Menší formy utajovaného studia teologie.
2.3 Závěr.
3 KATOLICKÁ TEOLOGICKÁ PERIODIKA V LETECH 1948-1989
3.1 Duchovní pastýř (1950-1968)
3.2 Via (1968-1970)
3.3 Duchovní pastýř (1970-1990)
3.4 Teologický sborník, Teologické texty (1978-1989).
3.5 Domácí teologická periodika na konci roku 1989.
3.6 Excursus.
3.6.1 Katolické noviny (1949-1989)
3.6.2 Oběžník CMVKD (MHKD) (1965-1968)
3.6.3 Sborník teologických statí (1982-1988).
3.6.4 Oběžník Arcibiskupství pražského (1955-1990).
3.7 Exilová periodika
3.7.1 Nový život (1949/1950-2001)
3.7.2 Studie (1958-1990)
3.7.3 Další exilové časopisy
3.8 Závěr.
4 DALŠÍ POTŘEBNÁ PROLEGOMENA.
4.1 Přístup k zahraniční teologické literatuře.
4.2 Dějiny nakladatelství křesťanské literatury
4.3 Teologická komise
4.3.1 První Teologická komise (1970-73)
4.3.2 Druhá Teologická komise (1975-83)
4.4 Liturgická komise
4.5 Biblické překlady
4.6 Dějiny českého katolického exilu
4.7 Historie a historiografie posvátných věd
4.7.1 Práce přehledové
4.7.2 Práce tematické
4.7.3 Práce oborové.
4.7.4 Závěr
5 ČESKÉ TEOLOGIE UMÍRAJÍCÍ CÍRKVE.
5.1 Úvod.
5.2 Církev extrémně ohrožená (Oto Mádr)
5.3 Církev mrtvolně strnulá.
5.3.1 Jakub S. Trojan
5.3.2 František Tyralík
5.3.3 Josef Zvěřina
5.3.4 Zdeněk Bonaventura Bouše.
5.4 Církev jako eschatologická událost (Bouše - Zvěřina)
5.5 Závěr.
Seznam použitých zkratek.
Jmenný rejstřík

PhLic. Vojtěch Novotný, Th.D. předložil na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (Katedře systematické teologie) v akademickém roce 2005/2006 disertační práci s názvem Prolegomena k dějinám české katolické teologie druhé poloviny 20. století. Práce je zajímavá a přínosná nejen pro samotnou oblast teologie či církevních dějin, ale protože se dotýká dějinných a politických souvislostí, je přínosem i pro české dějepisectví. Vojtěchu Novotnému bylo proto doporučeno, aby práci upravil a připravil k publikování. Výsledkem je předkládaná kniha Teologie ve stínu.
V kapitole Epistemologické úvahy se autor zabývá vztahem dějin teologie k celku teologie, k církevním dějinám, teologickou hermeneutikou, důvody pro studium dějin české teologie, periodizací, kritérii vnitřní oborové specializace a metodou práce. Úvahy jsou opřeny o standardní teoretické práce naše i zahraniční. Nejsou opomenuty ani inspirace u Tomáše Špidlíka, v jeho hledání teologického pochopem národní specifické spirituality. Pro Vojtěcha Novotného se pak skrze historické danosti otevírá pohled na "dějinnou Boží pedagogii uplatňovanou vůči místní církvi v českých zemích", a to je již jasně viditelná teologická dimenze dějin.
K pochopení celé práce je nutné v těchto souvislostech připomenout autorova slova obsažená v disertaci (nikoli ve vydávaném textu): "Sama o sobě je to práce neteologická, je však vedena teologickou a - smím-li to tak říci - pastorální intencí: zprostředkovat teologickému poznání možnost, aby se poučilo" (s. 32)
Kapitola Utajované studium teologie v letech 1950 - 1989 poodkrývá zatím ne příliš známou kapitolu dějin české katolické církve. Dovídáme se o formách studia v centralizačních, internačních a přeškolovacích táborech, pomocných technických praporech, věznicích, při zaměstnání, a to jak diecézních tak i řeholních bohoslovců. Stručně je připomenuto i studium v zahraničí.
Zvláštní podkapitola je věnována Období let 1968 - 1970, kdy vzniklo a bylo při životě několik významných studijních aktivit: Ekumenické semináře v Jirchářích, Teologicko-pastorační kurz pro kněze v Praze, Katolický seminář pro filosofické a teologické diskuse a kurzy Malé teologie pro řeholní sestry. Neméně zajímavá a heuristicky přínosná je podkapitola sledující teologické vzdělávání v letech 1970 - 1989. Nahlížíme do studia organizovaného františkány, dominikány, jezuity, salesiány a dále studium organizované skupinami skryté církve (Dvořák, Konzal, Zvěřina, Mádr, Davídek, Krátký), opomenuty nejsou ani menší formy utajovaného studia.
V kapitole Katolická teologická periodika v letech 1948 - 1989 jsou shrnuty informace o důležitých předpokladech pro studium. Jsou tu všechna významná se svými slabinami i silami, a to jak oficiální, tak samizdatová (Duchovní pastýř, Via, Teologický sborník. Teologické texty. Katolické noviny a další jako Oběžník CMVKD/MHKD, Sborník teologických statí, Oběžník AP. Není zapomenuto ani na periodika exilová: Nový život. Studie a další exilové časopisy.
V kapitole Další potřebná prolegomena jsou budoucím badatelům připomenuty oblasti, které je nutno také vzít v potaz při studiu dějin české teologie: přístup k zahraniční literatuře, nakladatelství křesťanské literatury, působení liturgické a teologické komise, spolupráce na biblických překladech. Stručně je připomenuta také dosud nezpracovaná oblast českého katolického exilu.
Kniha Vojtěcha Novotného je výsledkem namáhavé a pečlivé práce. Je jakýmsi nezbytným vyklizením terénu a navozením potřebného materiálu k výstavbě dějin české katolické teologie. Bez těchto přípravných prací a položení "inženýrských sítí" by další bádání byla fragmentární a těžko by se dospělo k úspěšné "kolaudaci". Novotný pracoval především s materiály archivními, všemu dal patřičný řád a umožnil tak celkový pohled na dosavadní vývoj. Je to tedy práce heuristická a bez pochyby přínosná.
Z recenzního posudku: Doc. ThDr. Václav Ventura, Th.D.

---

Nemáme a zřejmě ještě dlouho mít nebudeme celkové vypsání dějin českého teologického myšlení. Chybí přípravné analytické práce, které by umožňovaly syntetické uchopení tématu. Obzvlášť některá období představují skutečná bílá místa, v nichž nebylo doposud přikročeno ani k předběžnému ohledání badatelského pole; množství pramenného materiálu teprve čeká na své utřídění a zpracování. Tento deficit je zřejmý pro 17. a 18. století, poněkud paradoxně však i pro dobu nedávno minulou. Právě na ni se soustřeďuje kniha Vojtěcha Novotného, která je prvním krokem ke zmapování vývoje české katolické teologie v čase komunistické diktatury.

Novotného práce, jak ostatně napovídá její podtitul, je povýtce přípravou a výzvou k dalšímu bádání. Dějiny teologie autor chápe jako disciplínu, která stojí na pomezí mezi církevními dějinami (tedy vědou neteologickou) a systematickou teologií. V posledku směřuje k postižení toho, jak bylo Zjevení reflektováno v dějinách církve. Tento úkol, který je věcí teologické hermeneutiky, však předpokládá poznání historických skutečností, v jejichž kontextu byly výpovědi víry v minulosti formulovány a které je spoluurčovaly (slovy autora: "Věcně i metodicky je zapotřebí, aby byla studována i témata, jež umožňují stanovit, kdo se teologii věnoval, jaká byla vnitřní chronologie jeho díla, jaké měl prameny, prostředky a podmínky v kontextu církve a společnosti své doby"). Tuto první část dějin teologie Novotný nazývá historickými prolegomeny a sem také (s výjimkou poslední kapitoly) spadá jeho monografie. Českou katolickou teologii přitom nechápe jako teologický program či školu vycházející ze specifických podmínek, s nimiž se církev musela vyrovnávat po nástupu totalitního režimu (Zvěřina), ani jako svébytný projev národní povahy (Špidlík), ale jako teologickou reflexi katolických křesťanů, "kteří se hlásí k místní církvi v českých zemích jako ke své a podílejí se svou prací na jejím bytí a poslání".

Na základě archivních i uveřejněných pramenů autor sleduje rozvoj utajovaného studia teologie po roce 1950 (studium v internačních táborech, při jednotkách PTP, ve věznicích; studium organizované diecézí, řády i jednotlivci), registruje a charakterizuje česká oficiální i neoficiální katolická periodika a (teologicky) nejvýznamnější periodika exilová (Duchovní pastýř, Via, Teologické texty, Katolické noviny, Nový život, Studie), všímá si přístupnosti zahraniční teologické literatury (Pokoncilní knihovna při Arcibiskupství pražském), nakladatelského působení České katolické charity, práce teologické a liturgické komise i katolického podílu na českých biblických překladech (Heger, Škrabal a Petrů, Col, účast na českém ekumenickém překladu). Novotný rovněž podává bilanci dosavadního bádání, v níž se zřetelně odráží velikost dluhu, který naše věda vůči dějinám české katolické teologie druhé poloviny 20. století má.

Poslední kapitola se z celku práce vymyká ve dvou ohledech: narozdíl od předchozích částí knihy, které vycházejí z autorovy disertace, je přepracováním již uveřejněných časopiseckých studií a svou povahou překračuje rámec historických prolegomen směrem k jejich završení v teologické hermeneutice. Je věnována rozdílnému pojetí "teologie umírající církve" v českém katolickém (Mádr, Zvěřina, Bouše) i evangelickém (Trojan, Tyralík) prostředí. Jednotlivé koncepty přitom nejen představuje a rozebírá, ale i vykládá a v případě prvních tří teologů odhaluje christologické pozadí jejich výpovědí.

Novotného kniha je cenná nejen bohatstvím sneseného empirického materiálu, ale ? vzhledem k nahodilosti, nekoncepčnosti a roztříštěnosti dosavadního výzkumu dějin české teologie ? i svou úvodní teoretickou studií, kterou lze chápat jako program a vybídnutí k další soustavné práci na tomto poli.

Josef Táborský, Dějiny a současnost č. 6/2007, str. 46-7

---

Ve své knize se Vojtěch Novotný zabývá především intelektuálním životem katolické církev pod vládou komunistické strany, kdy navzdory omezování a perzekuci vznikly různé formy utajované duchovní formace a vzdělávání. V prvních dvou desetiletích (1948-1968) se staly učebnami především různá perze-kuční zařízení (věznice, pracovní tábory, atd.). Z věřících a bohoslovců, kteří zůstali na svobodě a nechtěli se přihlásit na oficiální bohosloveckou fakultu, se někteří (alespoň na nějaký čas) dostali k všelijak utajovanému studiu, zajišťovanému pod vedením vzdělaných diecézních nebo řeholních kněží, a to vesměs při zaměstnání. Po roce 1970 bylo skryté studium teologie postupně obnoveno, vznikalo již cíleně a ve větším rozsahu, a organizovalyje především některé řehole (salesiáni, františkáni, dominikáni, jezuité). Jednotlivé kurzy vedly významné osobnosti (Josef Zvěřina, Oto Mádr, Jan Bapt. Bárta, Metoděj Habáň, Václav Dvořák, Jan Konzal, Felix Maria Davídek, Stanislav Krátký a další).
Velmi přínosné jsou rovněž pasáže pojednávající o katolických teologických periodikách v celém jejich spektru - od oficiálně povolených a kolaborujících přes samizdaty až po časopisy svobodně vydávané v exilu. Je upozorněno i na oficiálně působící Teologickou a Liturgickou komisi, vzniklé biblické překlady i historii a historiografii posvátných věd.
Toto jádro práce je rámováno úvodní kapitolou, v níž se autor zabývá vztahem dějin teologie k celému korpusu teologie, speciálně pak k církevním dějinám, dále teologickou hermeneutikou a metodologií, a nabízí periodizaci a vnitřní členění české katolické teologie. V závěrečné části se pak věnuje reflexi českých teologií "umírající církve", jakje formulovali ve druhé polovině sedmdesátých let minulého století v situaci ohrožení Oto Mádr, Josef Zvěřina, Jakub S. Trojan, František Tyralík a Zdeněk Bonaventura Bouše.
Tento precizně zpracovaný text přináší mnoho cenných poznatků o historii a okolnostech, ve kterých byla česká katolická teologie nucena existovat v druhé polovině 20. století.
Jan Stříbrný, Universum: Revue České křesťanské akademie 2007, vol. 17, no. 3, p. 49

---

Vyrovnání se s vlastní minulostí a schopnost integrovat dobré i špatné zkušenosti do současného i budoucího rozhodování patří k základním rysům dospělé osoby. Stejná charakteristika se dá vztáhnout nejen na osoby, ale i na některé typy společenství, jako jsou národy, státy a v neposlední řadě i církve. Reflexe jejích dějin je katolické teologii vlastní a bez ní si dost dobře teologii a život církve nejde ani představit. Netýká se to však pouze církve univerzální, ale také církví místních (na různé úrovni par-tikularity). A naše česká církev má před sebou velký úkol vyrovnat se s dějinami posledních padesáti let, které jsou díky několika desetiletím totalitního režimu opředené řadou nejasností, mýtů. Pramenná základna je omezená a řada nedorozumění té doby je stále živá. Kniha Vojtěcha Novotného Teologie ve stínu je reakcí na tuto situaci a snaží se zahájit systematické mapování teologie posledního půlstoletí sine ira et studio pohledem historickým a teologickým. Autor již patří k nové generaci badatelů, kteří nemají se situací církve v komunistickém režimu dlouholetou osobní zkušenost dospělého člověka, což mu usnadňuje kritický odstup od problémů a přitom mu to nijak neubírá na zápalu a zaujetí pro úkol, který si vytyčil.
Kniha je rozdělena do pěti kapitol: (1) Epistemologické úvahy k dějinám české katolické teologie druhé poloviny 20. století, (2) Utajované studium teologie v letech 1950-1989, (3) Katolická teologická periodika v letech 1948-1989, (4) Další potřebná prolegomena a (5) České teologie umírající církve.
Za velmi cennou pokládám první kapitolu, která se přímo nezabývá konkrétními dějinami teologie, ale není ani pouhým literárním úvodem. Je to jakýsi nástin teologického přístupu k poznání svých vlastních dějin. Autor zde zdůvodňuje potřebu studia historie teologie, a speciálně historie "místní teologie" (analogicky k dějinám místní církve). Uvádí čtenáře do problematiky místa dějin teologie v celku teologických a historických studií. Tato kapitola tak velmi dobře pomáhá vyjasnit autorovu pozici a jeho vymezení teologie, dějin teologie a církevních dějin.
Druhá kapitola se zabývá utajovaným studiem teologie. Zatímco v první polovině komunistické éry šlo především o tajné studium ve vězeních, v následujícím období se jednalo hlavně o studium pořádané v rámci některých řeholí nebo studium soustředěné kolem určitých významných vůdčích osob katolického disentu. Takové studium mělo své počátky již v 50. a 60. letech, ale plně se mohlo rozvinout z pochopitelných důvodů až později.
Ve třetí kapitole jsou představena periodika s teologickou tematikou, která se v době komunismu objevila jak veřejně, tak ve formě samizdatu. V této souvislosti lze přivítat, že se na pražské teologické fakultě (která je mimochodem domovským pracovištěm autora recenzované práce) intenzivně pracuje na převádění těchto časopisů do elektronické podoby, která výrazně zvyšuje přístupnost těchto publikací pro odbornou i laickou veřejnost.
Čtvrtá kapitola je poněkud tematicky roztříštěná, neboť shrnuje některé drobnější oblasti, které jsou pro studium daného tématu také významné. Z pochopitelných důvodů se jedná pouze o krátké nástiny dané problematiky nebo shrnutí základních informací. Z řady témat bych zmínil především problematiku liturgických překladů vznikajících po liturgické reformě. Tato tematika je aktuální i dnes, zvláště v kontextu diskusí o "za všechny" versus "za mnohé" apod., neboť liturgie je jako vrchol činnosti církve jednou z nejdůležitějších oblastí kultivace víry jednotlivců (lex orandi lex credendi). Jak upozorňuje sám autor, tato tematika nebyla dosud odpovídajícím způsobem zpracována a některé publikované texty (např. Bonaventury Boušeho, který byl sám členem překladatelské komise) přímo vybízejí k důkladné reflexi jak z hlediska historického, tak systematického.
Pátá a poslední kapitola je věnována pravděpodobně nejvýraznějšímu teologickému konceptu české poválečné teologie, kterým je teologie umírající církve. Impulzem k promýšlení tohoto konceptu byl Mádrův článek Modus moriendi der Kirche z roku 1977, který představuje hlubokou teologickou reflexi. Církev v situaci komunistického Československa, kdy pro mnoho lidí nebylo snadné ani doufat, vystihuje označení "umírající církev" (termín použitý kard. Casarolim, odrážející situaci jednání Vatikánu s tehdejší československou vládou) velmi přiléhavě. Mnohý věřící se zde může cítit dotčen a může poukázat na Kristův příslib, že církev nebude přemožena pekelnými branami. Mádrův text i jeho následné teologické rozvíjení však dobře chápou, že se daná slova vztahují na církev univerzální a že církev místní není proti zániku nijak chráněna (jak to ostatně známe z dějin velmi dobře, například v případě severoafrických místních církví po nástupu islámu). V této souvislosti lze připomenout výrok Timothyho Radcliffa, který na povzdech jedné řeholnice "Že Pán nenechá zemřít naši kongregaci?" odpověděl s drsným realismem: "Bůh nechal zemřít i vlastního Syna."
Je tedy nanejvýš vhodné, že Novotného kniha končí právě touto reflexí. Ne kvůli pesimismu, ale naopak. Kdo byl blízko smrti a přešel ze smrti opět do života, dokáže nejlépe ocenit život sám. Pro českou teologii je to v následujících obdobích jeden z největších, ale velmi krásných a odpovědných úkolů.
Tomáš Machula, Teologické texty 4/2007, str. 223

---

Přes své mládí již dlouholetý akademický pracovník Katolické teologické fakulty UK v Praze Vojtěch Novotný předkládá v této publikaci první část své obsáhlé dizertace. Množství práce, kterou zde odvedl, bude přínosem pro každého budoucího zájemce o dané téma. Kniha právem nese podtitul "prolegomena", skutečně se jedná o vymezení a zmapování pole, na němž se budeme při četbě pohybovat. První část nazvaná "Epistemologické úvahy", která se snaží definovat předmět studia - tedy moderní dějiny české katolické teologie -, přináší řadu zajímavých postřehů a úvah a poslouží nejen jako východisko pro další diskuze. Zřejmě díky autorově filozofické formaci pozorujeme snahu o systematizaci látky a vytváření různých typologií. Na filozofa, zvláště na katolického filozofa, Novotný projevuje nečekaně velkorysou otevřenost pro dějinný charakter církve a její teologie, aniž by zakrýval problémy, které to může působit (viz s. 16nn).

Osudy a vývoj české katolické teologie ve 2. polovině 20. století v mnohém zásadně předurčily dvě události. Na prvním místě stojí převzetí moci komunistickou stranou a vybudování radikálně ateistického a proticírkevního režimu, který systematicky potlačoval a omezoval všechny formy náboženského života. Slibné náběhy 30. let, které naznačovaly, že by se české teologické myšlení mohlo začít blížit evropské úrovni, byly brutálně přerušeny. Teologie se přestěhovala do podzemí a autor podává výčet řady ohnisek, kde se teologicky myslelo a pracovalo všemu navzdory. Právě v prostředí naprosté oproštěnosti od "normálního chodu" církevních institucí se rodí odvážné, originální a hluboce evangelijní koncepty obnovy církve a svébytné teologie osobností jako Zvěřina, Mádr, Davídek či Bouše. Jejich myšlenky v řadě bodů předjímají výsledky II. vatikánského koncilu či francouzskou "Novou teologii". Právě koncil představuje onu druhou klíčovou výzvu české katolické teologie. Autor podává výčet snah o koncilní obnovu na přelomu 60. a 70. let, které si vyžádají další studium, a to včetně tak zásadních otázek života místní církve, jako je relativně "hladké" provedení liturgické reformy. Protagonisty českého teologického myšlení na rozdíl od polské či východoněmecké církve výrazně omezovala izolace od západoevropské církve i od římského centra, která byla ze strany komunistického aparátu nesrovnatelně striktnější a urputnější než v případě českých nekatolických církví.

Přesto nejen výše zmiňované osobnosti, ale celá řada dalších, dokázaly odvést obrovský kus práce při teologickém vzdělávání v církvi. Velkolepé dílo při předávání teologického poznání odvedly tajné kroužky v 70. a 80. letech, které se zaměřily především na laiky. Nacházely se na hraně zákona a jejich protagonisté riskovali mnoho. Česká katolická teologie má tehdy originální myslitele tzv. "živé teologie", má nadšení a étos, ale pro striktně vzato vědeckou a akademickou práci neexistují vhodné podmínky.

Ono nadšení ze strany laiků, řeholnic a některých kněží kontrastuje s letargií a nezájmem o teologii ze strany mnoha lidí v církvi nyní, dvacet let po revoluci (srov. konstatování na s. 148-149). Jako by teologická reflexe víry nebyla životně důležitá pro zdravý rozvoj místní církve, ale byla jakýmsi luxusem, který může počkat. Dokonce i personálně se situace např. počátku 70. let jeví lepší než dnes, pokud jde o výrazné, lidsky zralé a solidně vzdělané osobnosti schopné teologicky samostatně myslet.

Autor dále podává přehled teologických periodik, jednotlivých teologických pracovišť této doby, neopomíjí ani prostředí církve kolaborující včetně předáků kněžského sdružení Pacem in terris, a zabývá se nakladatelstvími křesťanské literatury. Přínosné a podnětné jsou další pasáže o české teologii v exilu, které si jako většina ostatních otázek vyžádají další dílčí studie a samostatné monografie. Právě pro vznik těchto dalších prací připravila Novotného kniha vhodnou půdu. Celkově viděno, i díky autorovi víme o české katolické teologii 2. poloviny 20. století poměrně dost, což zvláště vynikne ve srovnání s velmi kusým poznáním českého teologického myšlení předcházejících dvou set let. Doufejme, že Vojtěch Novotný, Centrum pro dějiny české teologie při KTF UK a další badatelé a pracoviště záhy přinesou další podobné práce na tomto - jak autor prokázal - velmi důležitém a vzhledem k dějinným zvratům i nesmírně dramatickém, zajímavém a originálním poli.

Tomáš Petráček, Salve 1/2008