Kniha se na vybraných tématech myšlení 10. a 11. století věnuje důležitosti peripatetické tradice v rámci tehdejšího (nejen) filosofického dialogu. Postupně se věnuje konceptu sedmi svobodných umění a snaze o začlenění filosofie do tohoto konceptu, otázce dělení věd (filosofie), rozvoji dialektiky (logiky) a užívání dialektických postupů v nejrůznějších oblastech lidských teoretických aktivit této doby, filosofii jazyka (sémantice), opětovně především se zřetelem na nepřehlédnutelnou roli Aristotelových spisů (především Kategorií, ale také důležitost díla O vyjadřování), sporu o univerzálie, především pak tzv. vokalismu, ovšem stranou pozornosti nezůstávají ani teologické přesahy raně nominalistických koncepcí, které vedly např. ke sporu o výklad trojjedinosti Boha. Na závěr je řešen problém, který je na jedné straně inspirován Aristotelovým pojednáním O vyjadřování, zároveň je v něm bytostně přítomná rovněž náboženská pravda - výklad omnipotence boží. S tímto tématem úzce souvisí úvahy o determinaci a svobody lidské vůle, budoucích náhodných a svobodných událostech, předvědění a předurčení, spravedlnosti a neměnnosti Boha atp.