Textasis. Anagogie interpretačního vztahu je zápisem jistého existenciálního pohybu, jenž se děje v překryvu literárněkritické, psychoanalytické a pedagogické zkušenosti, které v autorčině pojetí spojuje jejich vztahová, dialogicko-hermeneutická, a tedy v jistém smyslu textová podstata. Autorka (1968), která studovala na Filozofické fakultě UK v Praze, na univerzitě Paříž VII-Jussieu a na École normale supérieure, působí na Pedagogické fakultě UK, věnuje se souběžně románové a literárněvědné tvorbě a v blízkosti k fenomenologickým východiskům promýšlí příbuznost výše uvedených sfér zkušenosti vzhledem k jejich iniciačně-transformační hodnotě, díky které se i vztah s textem, který zčásti usouvztažňuje se vztahem terapeutickým, vřazuje mezi činnosti, jimiž lze čelit úpadku vysokého školství a jimiž pečujeme o sebe, o druhého a o svět.

I.
1. Vyznání
2. Odemykání
3. Rozměry interpretačního vztahu Autenticita
Intimita
Procesualita
Přesahovost
Posvátnost
Libidinálnost
Ludicita
Vícerozměrovost

II.
Chvála na erasmovské téma
Auctor certus, catharsis incerta
Decentrace textu a subjektu: tragika hranic či štěstí transcendence?
Kognice, interpretace, integrace: cestou k Druhému, k sobě a k pravdě
Na hraně konce a počátku
Hermeneutův Hermes

Bibliografe
Jmenný rejstřík

Svých deset klíčových metodologických termínů uvádí autorka ve třetí kapitole Rozměry interpretačního vztahu: jde o autenticitu, intimitu, procesualitu, přesahovost, sakralitu (kam zahrnuje libidinálnost a ludicitu) a konečně o vícerozměrovost. Těm věnuje následujících sedm kapitol. Zde autorka sice rozlišuje mezi symbolickým výkladem klasické psychoanalýzy, lacanovským symbolickým registrem, interpretací v analytické psychologii, a daseinsanalýze, ale přechody od jednoho přístupu k druhému budí dojem, že je zde určitá plynulost a analogie. To se týká hlavně zanedbání významu ontologické diference při uvádění analogie redutivních postupů s daseinsanalýzou.
Při odkazech k literárním teoriím vycházejícím z freudovské psychoanalýzy postrádáme zmínku o psyhokritice Charlese Maurona, v odkazech na archetypální kritiku na Northropa Frye.
Dalších šest kapitol je věnováno praktické aplikaci naznačených metodologických postupů na vybraná díla reprezentativních francouzských autorů od 30. let 20. století dodnes: Raymonda Queneaua, Alberta Camuse, Juliena Gracqa, Andrého Pieyra de Mandiargues, Frédéricka Tristana a Emanuely Bernheimové. Zde se podařilo autorce živě ukázat možnosti její metody na konkétním materiálu, jako by dosáhla skutečné extáze ve své interpretaci.
Poslední dvě kapitoly, v nichž odkazje na kritiky Noela Bellemina a Francois Migeota, mají charakter jakési resumace a závěru. Poslední uváděná analogie mezi Hermem a hermeneutikou vyznívá velmi zdařile.

Z recenzního posudku: Prof. PhDr. Vladimír Borecký, CSc.