Příručka hláskosloví a tvarosloví je určena posluchačům slavistických oborů filozofických fakult, jakož i dalším zájemcům o hlubší poznání lužické srbštiny v její severní variantě, jíž se hovoří ve spolkové zemi Braniborsko na území bývalého markrabství Dolní Lužice. Po Mukově Laut- und Formenlehre (novotisk 1965) jde o nejzevrubnější dílo svého druhu, jež se po dvou německých vydáních (1976, 1981) dostává též do rukou slovanského čtenáře jako první dolnolužická gramatika v neněmeckém jazyce. Lužickosrbský autor výklad rozhojnil o lingvistické poznatky minulého dvacetiletí.
Předmluva k českému vydání
Soustava hlásek
1 Fonetika a fonologie
2 Soustava samohlásek
3 Soustava souhlásek
4 Foném a grafém
5 Hlásková spojení
6 Přízvuk
Tvarosloví
1 Podstatné jméno
2 Přídavné jméno
3 Příslovce a příslovečný tvar
4 Predikativum
5 Číslovka
6 Zájmeno
7 Předložky
8 Spojky
9 Částice, modální slova, slůvko nic a morfémy zvané „částice“
10 Citoslovce
11 Sloveso
Tento titul zaplňuje pro českého, ale i pro slovanského čtenáře, jakož i pro širokou slavistickou obec mezeru, která se již od minulého století citelně projevovala mezi lingvisty, jinými odborníky, ale též v širší veřejností, zajímající se o problematiku sorabistickou i obecně evropeistickou. Přitom přesahuje i do širšího kontextu mimogramatického a dokonce i mimojazykového. Její česká verze zdaleka přesahuje význam standardního překladu, na nějž jsme u takovýchto překladů zvyklí (viz závěr).
A konečně k významu tohoto počinu lze přidat ještě jeden moderní prvek, které si přivlastňuje Evropa dneška a především zítřka -je to význam lingvo-ekologický. Stejně tak jako v přírodním či obecně lidském prostředí platí i v jazykovém prostředí ekologický paradox: věci nejdůležitější, bez nichž nemůžeme žít, si uvědomujeme, až když je máme ztratit, až když je namnoze ohrozíme svou nedbalostí, (uvádí se čistota ovzduší, ale i zdraví, mateřská láska atd.).
Český mluvčí si takovéhoto paradoxu češtiny ještě není vědom (i když se může vynořit již po dvou-třech generacích), tím naléhavěji zní slova našeho autora, upozorňujícího v úvodním oslovení českého čtenáře na mladého Lužičana, "který svého jazyka už nezdědil jako mateřského a z všedního domácího užívání se k němu donášejí pouze jeho vzácné a konzervované zbytky." Obrací-li se autor s výzvou (či dokonce s voláním o pomoc) k českému čtenáři (ke "Slovanovi ze sousední země"), pak mu u dolnolužičtiny nejde o její rovinu komunikační (lehce pomíjitelnou a nahraditelnou vhodnějšími komunikačními prostředky), nýbrž o "hloubi její povahy", o její duši.
Už pro tuto výzvu, platící celé lingvo-Evropě, ale především euro-češtině a jejím mluvčím, toto dílo k vydání vřele doporučuji..
Z recenzního posudku: Prof. Jiří (Georgie J.) Marvan
Když roku 1976 vyšla mluvnice dolnolužické srbštiny z péra Pětse Janaše, jednalo se o epochální záležitost. Byla to první mluvnice tohoto ohroženého západoslovanského jazyka po desetiletích. Přes svůj německý podtitul neplnila pouze funkce školní mluvnice pro potřebu dolnolužického gymnázia v Chotěbuzi. Jednalo se od začátku o reprezentativní mluvnici dolnolužické srbštiny na úrovni tehdejší sorabistické jazykovědy, orientovanou na vědeckou morfologii hornolužické srbštiny Helmuta Fasky, která vyšla r. 1981. Toto zaměření se potvrdilo i při druhém vydání "Dolnolužickosrbské mluvnice" 1984. Od té doby žádná mluvnice dolnolužické srbštiny tohoto rozsahu nevyšla a s ohledem na celkovou situaci dolnolužické srbštiny lze mít právem obavy, zda podobný vydavatelský čin v bližší době v Německu nastane. V této situaci nelze pečlivý překlad dr. Bígla vidět jen jako překlad: nejde pouze o to, že dolnolužická srbština je poprvé v podrobném popisu dostupná slovanským čtenářům neznalým němčiny. Nejdůležitější aspekt předloženého překladu je fakt, že autor svou mluvnici velmi obětavě přepracoval a doplnil. Vzhledem k tomu, že se tak stane poprvé po roce 1990, kdy odpadla různá dogmata i v jazykovědě a obzvlášť v kodifikaci dolnolužické srbštiny, lze bez váhání říci, že předložená mluvnice bude jediným adekvátním popisem dolnolužické srbštiny, který v současné době existuje. Přitom autor nebral v úvahu pouze změny nastalé po roce 1990, ale ilustruje ze své bohaté editorské praxe podrobně i úzus 19. stol. a první poloviny 20. stol., který byl v NDR zanedbán nebo s puristickým odůvodněním odsuzován. Příklady lze najít v oblasti slovesného rodu, systému časů, tzv. odlučitelných préverbií a jinde. Tím je předložená Janašova mluvnice první a jediná mluvnice dolnolužické srbštiny, která překonává meze puristických kodifikací a snaží se podat ucelený obraz tohoto jazyka. Jejím vydáním se zasluhuje nakl. Karolinum nejenom o českého a jinoslovanského čtenáře - včetně lužickosrbského -, ale i o mezinárodní slavistiku.
Z recenzního posudku: Markus Giger
