Výbor z textů předního českého historika moderního umění Petra Wittlicha poskytuje čtenáři bohaté panorama výtvarné tvorby spojené s procesy proměn moderního obrazu a sochy. Texty vznikaly během posledních padesáti let jako příspěvky a recenze a jako studie v souvislosti s významnými výstavami. Z rozmanitých úhlů pohledu sledují vývoj moderního umění. Jejich odborným těžištěm je zejména situace umění na přelomu 19. a 20. století, doba secese a vzniku klasického modernismu. Hlavní pozornost je přitom věnována českému umění v jeho živých kontaktech s uměním evropským i v otázkách jeho specifik, souvisejících s utvářením světově orientované národní kultury.

---

O autorovi
Petr Wittlich
Narodil se 23. května 1932 v Českých Budějovicích. Na přelomu 40. a 50. let studoval dějiny umění na Filozofické fakultě UK, absolvoval prací o Janu Štursovi.
V letech 1956-1959 působil jako asistent na Katedra dějin umění FF UK, pak až do roku 1990 byl tamtéž odborným asistentem. V roce 1990 získal docenturu a v roce 1992 profesuru. V letech 1992-2000 byl ředitelem Ústavu pro dějiny umění FF UK.
V roce 1996 byl hostujícím profesorem na École pratique des Hautes Études na pařížské Sorbonně. Přednášel i ve Vídni či v Montpellier. Člen Mezinárodní asociace výtvarných kritiků AICA.

Znalec české secese Petr Wittlich je muž pozitivních požitků
Do jakých horizontů Petr Wittlich umění zasadil? Jeho specializací je především moderní umění - zásadní místo v řadě jeho knižních počinů mají České sochařství ve XX. století (Státní pedagogické nakladatelství, 1978), Česká secese (Odeon, 1982) a Sochařství české secese (Karolinum, 2000). Přelomovým dobám v umění, dynamizujícím etapám s jejich neklidem, z něhož vyrůstá něco nového, nejednoznačného, se autor zřejmě věnuje nejraději. To lze vysledovat i ze svazku Horizonty umění.
Napovídá to už prolistování obsáhlé bibliografie z let 1953-2009. Déle než půlstoletí práce "v moderně" totiž nabízí i v pouhém soupisu jistou výpověď.
Co je nutné si při pročítání jednotlivých statí v knize Horizonty umění uvědomit, je fakt, že zde promlouvá historik umění, a nikoliv teoretik; že jsme zde konfrontováni s badatelem, jehož odborností je především mapování a interpretace konkrétních materiálních projevů i myšlenkových posunů a přesmyček, které jsou do nich komponovány. V tomto zarámování je Wittlichova práce plně spolehlivá. Tam, kde přesahuje k obecnějším závěrům, jako například ve studii z roku 1971 věnované Maxu Dvořákovi, přechází k jisté stručnosti, která ale není neinspirativní. Je tak zřejmé, že historikova práce nezahrnuje pouhou sumarizaci a strukturalizaci, ale nutně též citlivost pro proudy kulturotvorné.
V neposlední řadě, při studiu této publikace bez problémů porozumíme, že Petr Wittlich vnímá svůj životní obor a specializaci podobně jako právě kunsthistorik Max Dvořák, který v roce 1896 psal z Vídně do Čech historikovi Josefu Šustovi: "Rozhodl jsem se, že se věnuji úplně dějinám umění, není snad druhé vědy, jež by poskytovala tolik positivních požitků."

Milena M. Marešová, MF DNES, 2. června 2010

Text v plném znění najdete zde.