Kniha na základě hebrejské cestopisné literatury 12.-16. století a dalších hebrejských nebo arabských pramenů pojednává o vývoji židovské pouti do Svaté země a o postavení poutních míst na Blízkém východě a především ve Svaté zemi v náboženském životě Židů v Evropě a v islámských zemích. Židovská poutní literatura a seznamy svatých míst, jež vznikaly od druhé poloviny 12. století, nepopisují pouze tradiční pouť do Jeruzaléma, nýbrž i v judaismu doposud nový fenomén - návštěvu hrobů světců (zijara). Počínaje přibližně tímto obdobím, začínají na mapě Blízkého východu vznikat židovská svatá místa, která se z lokálních svatých míst, sloužících místním "uživatelům", proměnila na místa s přesně stanoveným kalendářem a poutním rituálem, jež k sobě přitahovala poutníky i ze širšího okolí. Kniha si všímá historie nejvýznamnějších z nich: Mojžíšovy synagogy Dammuhu v Egyptě, Ezechielova hrobu v Iráku, Elijášovy synagogy u Damašku, Hilelova a Šamajova hrobu v Meronu a Samuelova hrobu v Rámě. Cestopisy evropských židovských poutníků dávají nahlédnout do rozličných aspektů spojených s projevy uctívání svatých míst, jako jsou úkazy ohně nebo kouře nad hroby anebo léčebná a ochranná funkce svatého místa.

ÚVOD

I. SEZNAMY SVATÝCH MÍST A HEBREJSKÁ CESTOPISNÁ LITERATURA
1. Seznamy svatých míst
Simanej kitvej ha-qvarot - komplexní palestinský seznam
Qabalat sadiqej Eres Jisra'el a Qivrej avot
Poutníkův průvodce - Ele ha-masa'ot a Tosa'ot Eres Jisra'el
Ele ha-mesa'ot
Itinerář Tosa'ot Eres Jisra'el
Jitgadelův seznam
Jihus ha-avot a Jihus ha-sadiqim
2. Cestopisná literatura
Cestopisná literatura křižáckého období
Itinerář Ja'qova bar Natan'el Kohena (1153-1187)
Benjamin z Tudely (1165-1173)
Petahja z Řezna (70. léta 12. století)
Cestopisná literatura ajjúbovského období
Šmu'el ben Šimšon (1210)
Menahem ha-Hevroni (1215)
Jehuda al-Harïzï (1216-1217)
Hebrejské cestopisy v mamlúckém období
Dopis rabiho Eliji z La Massy (1437)
Dopis rabiho Jishaqa bar Me'ir Latifa (1455)
Seznam hrobů od poutníka z Kréty (1473)
Dopis rabiho Josefa da Montagna z Jeruzaléma (1481)
Cestopis Mešulama ben Menahema z Volterry (1481)
Rabi 'Ovadja z Bertinora (1488-89)
Dopis 'Ovadjova žáka (1495)
Cestopis rabiho Moše Basoly (1521-1523)

II. POUŤ DO ZEMĚ IZRAELE
1. Pouť v rané době muslimské (634-1099)
2. Pouť v křižáckém období (1099-1291)
3. Postoj francouzských a aškenázských akademií k pouti do země Izraele a pouť v ajjúbovském období (1187-1229)
4. Jeruzalém ve 13. století a dohoda z roku 1236
5. Pouť východních Židů v mamlúckém období (1260-1516)
6. Pouť z Aškenázu v polovině 14. století
7. Pouť do země Izraele na konci mamlúckého a počátku osmanského období - Španělsko a Egypt
8. Poutní rituál v Jeruzalémě Rituál vstupu do Jeruzaléma Brána milosrdenství Olivová hora
Údolí Jóšafat a Zacharjášův hrob
Královské hroby Davidova domu na hoře Sijón
9. Zijara a pouť do Jeruzaléma
Vytvoření zijary v zemi Izraele ve 12. a 13. století
Západní poutník a svatá místa
Pravost tradice
Různé postoje k navštěvování a uctívání hrobů světců
Doba konání zijary
Safedští kabalisté a hroby světců
Příhodné místo a čas jihudů
Morální a duchovní kvality
Sjednocení s duší světce

III. HLAVNÍ ŽIDOVSKÁ POUTNÍ MÍSTA NA BLÍZKÉM VÝCHODĚ
1. Židovská poutní a svatá místa v Egyptě
Mojžíšova synagoga v Dammuhu
Některé další sakrální stavby v Egyptě
2. Hlavní židovská poutní a svatá místa v Iráku
Svatyně proroka Ezechiela
Ezdrášův hrob
Hrob Daniela, Chananjáše, Míšaela a Azarjáše
3. Elijášův kult a synagoga v Gawbaru - nejvýznamnější poutní místo v Sýrii
4. Hlavní poutní místa v zemi Izraele
Hrob proroka Samuela v Rámě
Hrob Hilela a Šamaje a Šim'ona bar Johaje v Meronu
Svatá místa v Hebronu a jeho okolí

IV. HROBY SVĚTCŮ V HEBREJSKÉ CESTOPISNÉ LITERATUŘE
1. Vývoj svatého místa
2. Židovské hroby světců uctívané křesťany a muslimy
3. Aspekty rituálu uctívání posvátných míst mezi Židy ve středověku
Zapalování světel a pálení kadidla na hrobech
Světlo, oheň a oblak nad hrobem
Vůně, hlasy a vítr vycházející z hrobů
Stromy a prameny u hrobů světců
Zvířatajako strážci hrobů
Uzdravení u hrobů světců
Zijara ke hrobům světců v časech sucha
Zanechání předmětů na hrobech
Předměty úcty - "relikvie"

V. ZÁVĚR

VI. PRAMENY A LITERATURA
Seznam zkratek
Prameny
Edice pramenů
Encyklopedie, slovníky
Literatura
Rejstřík

Daniel Boušek se v této práci ujal úkolu velmi nesnadného, avšak mimořádně závažného. Na základě hebrejské cestopisné literatury a dalších písemných pramenů podává obraz židovských putování ke svatým místům izraelitského náboženství v období středověku a raného novověku. Zatímco literatura o křesťanských poutích a poutních místech na Blízkém východě je dnes již takřka nepřehledná, uvědomujeme si dosud nedostatečně, že se ke svatým místům tří světových náboženství, ležícím v oblasti Palestiny, vydávala ve 12.-16. století i řada poutníků náboženství židovského včetně poddaných českých králů.
Autor přistupuje ke své práci neobyčejně svědomitě. Nejprve probírá údaje hebrejsky psané cestopisné literatury vytčeného období, velmi kvalifikovaně a s hlubokou znalostí tématu. Poté se věnuje popisu hlavních poutních míst a svatyní, kam v oné době směřovaly kroky poutníků izraelitského vyznání. V závěrečné části práce podává pak popis obřadních úkonů, prováděných poutníky na hrobech významných osobností judaismu, jakož i podání o úkazech s těmito místy spojovaných a všech náležitostí této podoby kultu. V přílohách se Daniel Boušek zabývá údaji o deseti ztracených izraelských kmenech a bájné řece Sambatjón. Text je doplněn bohatým seznamem pramenů a literatury; doufám, že v tištěné podobě bude práce obsahovat i příslušné rejstříky.
Daniel Boušek využívá vedle zdrojů literárních i údajů dokumentárních, zvláště textů z proslulé káhirské genízy, jakož i dat z děl spisovatelů muslimských i křesťanských.
Zvláště je třeba připomenout, že autor pečlivě odlišuje vlastní poutě, konané často příslušníky vzdělané židovské elity velmi uvědoměle a s jasnou představou o cíli a účelu takového putování, od zhusta folklórem zabarvených kultovních jednání na památných místech židovské víry, jimž se oddávali příslušníci širokých vrstev izraelitského obyvatelstva. Tento poznatek je nesmírně cenný, neboť jím často může být určena i pramenná hodnota svědectví o podobných poutích, jichž se nám dostává nejen v podobě pramenů písemných, ale, jak lze doufat, v budoucnu i materiálu archeologického, případně uměnovědného. Po Bouškově práci nepochybně s prospěchem sáhnou odborníci zabývající se styky evropského obyvatelstva se zeměmi Blízkého Východu ve středověku a raném novověku z nejrůznějších hledisek - historikové, filologové, ale i archeologové či historici umění, antropologové, etnologové, religionisté i folkloristé.

Z recenzního posudku: doc. PhDr. Petr Charvát, DrSc.

---

Hebraista Daniel Boušek si ve své rozsáhlé a oje dinělé disertační práci dal za cíl analyzovat "pro měny, vývoj a vzájemné ovlivňování... tří jevů [jed norázové pouti do Jeruzaléma, pouti za účelem usazení ve Svaté zemi a vytváření kultu svatých míst], při nichž se stýkaly tradice Židů ze Západu i z Východu, a jejich odraz v hebrejské cestopisné li teratuře". Ačkoli se soustřeďuje především na heb rejské prameny, využívá také zdroje pocházející od "jinověrců": křesťanských poutníků do Svaté země a muslimů (např. v českém prostředí již známé cestopisy Oldřicha Prefáta z Vlkanova a Martina Kabátníka). Neopomíjí ani prameny jiné povahy, např. korespondenci či účetní prameny. Autor v mnoha ohledech navazuje na práci vyni kající české hebraistky a znalkyně historických hebrejských rukopisů Jiřiny Šedinové. Už v úvodní kapitole upozorňuje na její kvalitní české překlady patrně nejznámějších středověkých hebrejských cestopisů Benjamina z Tudely a Petahji z Řezná. Boušek ve vydávání (resp. překladech) hebrej ských cestopisných zpráv pokračoval sám edicí Dopis rabi Ovadji otci a další hebrejské renesanční cestopisy (2004).
Předkládaná kniha shrnuje rozsáhlé množství zpráv o svatých židovských místech a zároveň shromažďuje rozsáhlý soubor dat o topografii těchto míst, přičemž se neomezuje pouze na území Palestiny, ale zahrnuje také Egypt a širší oblast středního Východu (zejména území dnešního Iráku). Stranou nezůstává ani analýza pramenů tý kajících se vlastních rituálů židovské pouti, kterým se Boušek věnuje zejména ve druhé polovině své práce. Nejvýznamnější byly pouti do Jeruzaléma; židovský poutník, který vstupoval do Svatého města, musel podstoupit poměrně komplikované rituály. Zde se projevuje význam autorovy kompa race a syntézy velkého množství cestovních zpráv, na jejichž základě se podařilo vytvořit plastický obraz žité středověké a raně novověké pouti. Vedle Jeruzaléma byly častým cílem židovských poutníků také významné synagogy a hroby proroků, světců a dalších význačných osobností na jiných místech. Autorovi se podařilo představit historický vývoj filozoficko-teologického podtextu náboženských židovských poutí, zejména rozsáhlé diskuse židovských autorit o významu, resp. přípustnosti poutí na hroby a hřbitovy. Za velmi zdařilou považuji devátou kapitolu věnovanou odlišení zijary (cesty na svatá místa s prvky lidové zbožnosti) a skutečné náboženské pouti (zejména do Jeruzaléma) a jejich vzájemnému vztahu v dějinách. Bouškovi se rovněž podařilo zachytit rituály lidových kultů, kterých se účastnili i muslimové a křesťané.
Velmi zajímavé jsou momenty, kdy se heb rejské relace prolínají se zprávami poutníků (či zpravodajů) jinověrců nebo vyprávějí přímo o běžném soužití všech tří komunit, ať již na sva tých místech, nebo při cestách do Svaté země. Takové jsou např. zprávy z cestopisu Mešulama z Volterry z druhé poloviny 15. století. Českého čtenáře zaujmou také zajímavé zprávy židovských poutníků z Čech, jako je např. zpráva pražského rabína Jesa'ja ben Avrahama ha-Levi Horowitze ze Svaté země z r. 1621, z níž Boušek použil popis kultu proroka Elijáše.
Přehledně členěné publikaci, opatřené se znamem literatury a pramenů i rejstříkem, bych doporučila pouze doplnění o výkladový termino logický slovníček. I když autor všechny termíny při prvním výskytu osvětluje, přece jen by pro zájemce-nehebraistu bylo ulehčením, kdyby mohl výklady příslušných hebrejských či arabských slov dohledat na jediném místě. Zajímavé by bylo také sledovat rozšířenost rukopisů hebrejských cesto pisů, tj. do jaké míry mohl středověký poutník využívat znalostí a zkušeností sepsaných jeho předchůdci tak, jak je např. autorem naznačeno v souvislosti s rozšířením rukopisů Benjamina z Tudely a Petahji z Řezná.
Inspirativní Bouškova kniha vyvolává četné otázky směřující k pochopení mentality středo věkých židovských poutníků. Přínosná pro další bádání by byla zejména socioantropologická kom parace vnímání a prožívání poutí u židů, křesťanů a muslimů, to by však vyžadovalo další a výrazně ší-řeji založené studium, které již ovšem nebylo před mětem zdařilé a podnětné práce Daniela Bouška.

Eva Doležalová, Studia Mediaevalia Bohemica, str. 151

---

Hebraista Daniel Boušek si ve své rozsáhlé a ojedinělé disertační práci dal za cíl analyzovat "proměny, vývoj a vzájemné ovlivňování... tří jevů [jednorázové pouti do Jeruzaléma, pouti za účelem usazení ve Svaté zemi a vytváření kultu svatých míst], při nichž se stýkaly tradice Židů ze Západu i z Východu, a jejich odraz v hebrejské cestopisné literatuře". Ačkoli se soustřeďuje především na hebrejské prameny, využívá také zdroje pocházející od "jinověrců": křesťanských poutníků do Svaté země a muslimů (např. v českém prostředí již známé cestopisy Oldřicha Prefáta z Vlkanova a Martina Kabátníka). Neopomíjí ani prameny jiné povahy, např. korespondenci či účetní prameny. Autor v mnoha ohledech navazuje na práci vynikající české hebraistky a znalkyně historických hebrejských rukopisů Jiřiny Šedinové. Už v úvodní kapitole upozorňuje na její kvalitní české překlady patrně nejznámějších středověkých hebrejských cestopisů Benjamina z Tudely a Petahji z Řezna. Boušek ve vydávání (resp. překladech) hebrejských cestopisných zpráv pokračoval sám edicí Dopis rabi Ovadji otci a další hebrejské renesanční cestopisy (2004).
Předkládaná kniha shrnuje rozsáhlé množství zpráv o svatých židovských místech a zároveň shromažďuje rozsáhlý soubor dat o topografii těchto míst, přičemž se neomezuje pouze na území Palestiny, ale zahrnuje také Egypt a širší oblast středního Východu (zejména území dnešního Iráku). Stranou nezůstává ani analýza pramenů týkajících se vlastních rituálů židovské pouti, kterým se Boušek věnuje zejména ve druhé polovině své práce. Nejvýznamnější byly pouti do Jeruzaléma; židovský poutník, který vstupoval do Svatého města, musel podstoupit poměrně komplikované rituály. Zde se projevuje význam autorovy komparace a syntézy velkého množství cestovních zpráv, na jejichž základě se podařilo vytvořit plastický obraz žité středověké a raně novověké pouti. Vedle Jeruzaléma byly častým cílem židovských poutníků také významné synagogy a hroby proroků, světců a dalších význačných osobností na jiných místech. Autorovi se podařilo představit historický vývoj filozoficko-teologického podtextu náboženských židovských poutí, zejména rozsáhlé diskuse židovských autorit o významu, resp. přípustnosti poutí na hroby a hřbitovy. Za velmi zdařilou považuji devátou kapitolu věnovanou odlišení zijáry (cesty na svatá místa s prvky lidové zbožnosti) a skutečné náboženské pouti (zejména do Jeruzaléma) a jejich vzájemnému vztahu v dějinách. Bouškovi se rovněž podařilo zachytit rituály lidových kultů, kterých se účastnili i muslimové a křesťané.
Velmi zajímavé jsou momenty, kdy se hebrejské relace prolínají se zprávami poutníků (či zpravodajů) jinověrců nebo vyprávějí přímo o běžném soužití všech tří komunit, ať již na svatých místech, nebo při cestách do Svaté země. Takové jsou např. zprávy z cestopisu Mešulama z Volterry z druhé poloviny 15. století. Českého čtenáře zaujmou také zajímavé zprávy židovských poutníků z Čech, jako je např. zpráva pražského rabína Jesa'ja ben Avrahama ha-Levi Horowitze ze Svaté země z r. 1621, z níž Boušek použil popis kultu proroka Elijáše.
Přehledně členěné publikaci, opatřené seznamem literatury a pramenů i rejstříkem, bych doporučila pouze doplnění o výkladový terminologický slovníček. I když autor všechny termíny při prvním výskytu osvětluje, přece jen by pro zájemce-nehebraistu bylo ulehčením, kdyby mohl výklady příslušných hebrejských či arabských slov dohledat na jediném místě. Zajímavé by bylo také sledovat rozšířenost rukopisů hebrejských cestopisů, tj. do jaké míry mohl středověký poutník využívat znalostí a zkušeností sepsaných jeho předchůdci tak, jak je např. autorem naznačeno v souvislosti s rozšířením rukopisů Benjamina z Tudely a Petahji z Řezna.
Inspirativní Bouškova kniha vyvolává četné otázky směřující k pochopení mentality středověkých židovských poutníků. Přínosná pro další bádání by byla zejména socioantropologická komparace vnímání a prožívání poutí u židů, křesťanů a muslimů, to by však vyžadovalo další a výrazně siřeji založené studium, které již ovšem nebylo předmětem zdařilé a podnětné práce Daniela Bouška.

Eva Doležalová, Studia Mediaevalia Bohemica, 1/2009, č. 1, str. 151