Kniha renomovaného cambridgeského historika, předního představitele vlny „nové historie“, se zabývá změnami statusu vědění a poznání v raně moderní době. Vychází nejen ze sociologických tendencí v americké historii vědy, ale především z přístupů ovlivněných podstatnými změnami v teorii a historii vědeckého poznání v průběhu 60. let 20. století (Claude Lévi-Strauss, Thomas Kuhn, Michel Foucault, Peter Berger a Thomas Luckmann) – objev „konkrétního myšlení“, diskursivní a institucionální povaha vědění, struktura vědeckých „revolucí“, realita jako „sociální konstrukt“, dále ze sociální antropologie Émile Durkheima, ze sociologie Karla Mannheima. Navazuje též na novější teorie („kulturní kapitál“ aj. Pierra Bourdieua) nebo dějiny pravdy jako společenského konstruktu (Steven Shapin). Burke si všímá proměn tradičních kategorií vědění – „umění“ (ars) a věda (scientia) – a ukazuje, že v moderní době nešlo jednoduše o kumulativní růst poznání a vědění, nýbrž o spojení pokroku a regresu v jednotlivých sférách vědění. Zabývá se vztahy alternativního a oficiálního vědění, zkoumá vztahy nového vědeckého poznání k démonologii, čarodějnictví a podobně. Všímá si také interakce mezi teoretickým poznáním učenců a praktickými znalostmi řemeslníků. Obraz „plurality vědění“ v knize dotvářejí odkazy k ústně tradovaným vědomostem, teoreticky nezpracovaným oblastem vědění (vaření, lov atd.), muzejním sbírkám, encyklopedickým projektům atd. Jednotlivé kapitoly se soustřeďují na sociologii, geografii a antropologii vědění, dále na jeho politické a ekonomické aspekty, úlohu čtenáře a otázky důvěryhodnosti vědeckého poznání.
PŘEDMLUVA A PODĚKOVÁNÍ
1. ÚVOD: POZNÁNÍ Z POHLEDU SOCIOLOGIE A HISTORIE
Rozmach sociologie poznání
Nová vlna sociologie poznání
Sociální dějiny poznání
Co je poznání?
Pluralita poznání
2. VĚDĚNÍ JAKOŽTO PROFESE: UČENCI A EVROPA
Návaznosti a zlomy
Středověk
Vliv knihtisku
Uplatnění v církvi a ve státě
Strukturní diferenciace
Skupinová identita
Islám a Čína
3. VĚDĚNÍ ETABLOVANÉ A INSTITUCIONÁLNÍ
Renesance
Vědecká revoluce
Osvícenství
Závěry a srovnání
4. MÍSTA VĚDĚNÍ: CENTRA A PERIFERIE
Společenství vzdělanců
Nagasaki a Dedžima
Zkoumaný terén a zájmová perspektiva
Import poznání
Metropole vědění
Geografie knihoven
Město jako zdroj informací o sobě samém
Zpracování poznatků
Distribuce poznání
Objevování světa
5. UTŘÍDĚNÉ POZNÁNÍ: UČEBNÍ PLÁNY, KNIHOVNY A ENCYKLOPEDIE
Antropologie poznání
Rozmanitost poznání
Disciplína a výuka
Uspořádání učebních plánů
Uspořádání knihoven
Uspořádání encyklopedií
Loci communes
Restrukturace systému
Nové uspořádání výuky
Nový řád knihoven
Metodika muzeí
Alfabetizace encyklopedií
Pokrok poznání
Závěr
6. POZNÁNÍ POD KONTROLOU: CÍRKVE A STÁTY
Rozmach úřednictva
Církev jako vzor
Zahraniční věci
Informace a impérium
Vnitřní organizace
Mapování státu
Rozmach statistiky
Ukládání a vyhledávání
Cenzura
Šíření informací
7. POZNÁNÍ NA PRODEJ: TRH A TISK
Rozmach intelektuálního vlastnictví
Průmyslová špionáž
Informace v obchodním styku
Informovanost Východoindické společnosti
Rozmach burz
Knihtisk a obchod s poznatky
Benátky v 16. století
Amsterodam v 17. století
Londýn v 18. století
Zpravodaje, noviny a časopisy
Rozmach příruček
Encyklopedie
Srovnání a závěr
8. ZÍSKÁVÁNÍ POZNATKŮ: AŤ SI ČTENÁŘ PŘIJDE NA SVÉ
Čtení textů, osvojování názorů
Příručky
Abecední uspořádání
Pomůcky pro historický výzkum
Individuální přístupy
Od Montaigne k Montesquieuovi
Získávání poznatků o jiných kulturách
9. ZÁVĚREM: POZNÁNÍ PŘIJÍMANÉ S DŮVĚROU I SKEPSÍ
Pyrrhónská renesance
Pragmatická skepse
Geometrická metoda
Rozmach empirismu
Éra poznámek
Důvěřivost, nedůvěra a sociologie poznání
DOSLOV
Vědění jako kulturní fakt (Miroslav Petříček)
VÝBĚROVÁ BIBLIOGRAFIE
REJSTŘÍK
Nový svazek karolinské edice Limes přináší text z oboru, který se u nás prozatím přílišné pozornosti netěšil: historicko-sociologické zkoumání vědění. Peter Burke, sociolog a historik raně moderní Evropy, v monografii z roku 2000 v sociologické rovině rozkrývá mechanismy vzniku vědění, jeho fungování a institucionalizace. Škála problémů, jíž se Burke zabývá, je dosti široká, přitom však zcela konzistentní. Výchozí je představa vědění jako kulturního faktu; takto nastavená perspektiva rozvádí tezi, že vědění není jen jednoduše samo o sobě – jakýsi apriorní intelektuální obsah –, ale že vždy nutně existuje a je používáno určitým způsobem (jak říká v doslovu Miroslav Petříček, vědecký fakt není daný, ale je součástí určitého stylu nebo kontextu). Konkrétní smysl těchto tvrzení a způsoby jejich domýšlení dobře pochopíme i ze samotných názvů kapitol: Vědění jako profese, Utřídění poznání či Poznání a trh. Vědění se tedy představuje jako fakt ekonomický, objekt taxonomie a klasifikace, jako zájem meta-vědění (vědění o vědění); jako takové může být samozřejmě sledováno i například ve vztahu k mocenským praktikám (role církve, aristokracie, státních a politických institucí či libovolné cenzury). Tématu se Burke věnuje v historické perspektivě, již vymezuje podtitul; není to však práce čistě historická: s užitkem bude čtena spíše jako zkoumání problematiky ryze aktuální.
Pavel Šidák (A2 kulturní týdeník 1/2008, str. 28)
Peter Burke Výsledkem mimo jiné čtyř desetiletí studií raně novověkých textů je tato kniha anglického historika Petera Burkeho (1937), která v originále vyšla roku 2000 a nese podtitul od Gutenberga k Diderotovi. Autor zkoumal, co se dělo s věděním od vynálezu knihtisku, jak se v novověku formovala centra vědění, knihovny, muzea, kterak a proč vznikaly encyklopedie, jak se s poznatky začalo obchodovat, kdo vykonával cenzuru, jaká byla úloha tisku atd. Burke zde předkládá práci, která vlastně přibližuje mnohé z těch institucí nebo postupů, jichž my dnes samozřejmě užíváme. Od Burkeho předtím česky vyšly již čtyři knihy, naposledy předloni Variety kulturních dějin.
Mladá fronta Dnes, Kavárna (5. 1. 2008, str. 28)
Je asi příznačné, že knihu o „sociální historii vědění“, jak zní překlad původního anglického názvu, vydalo univerzitní nakladatelství, protože právě způsob, jakým se vědění na počátku novověku, i prostřednictvím sítě univerzit a nakladatelství, po Evropě šířilo, je jedním z předmětů Burkeho zájmu. Burkeho záběr je i v této knize široký: píše o obchodu s informacemi i o špionáži; o vztahu vzdělanostních center a periferie (třeba o vlivu, jaký na vznik botaniky měli lidoví léčitelé a zahradníci); o vlivu knihtisku a o proměnách způsobu čtení, ale i o lasturách, mincích či vycpaných aligátorech z kabinetů kuriozit a muzeí; o kumulaci poznání i o jeho fragmentarizaci; o rozmachu empirismu a poznatků o nových zemích, ale i o cenzuře a o státem podporovaném slídilství. Burke narušuje obvyklé chápání pojmu „informační společnost“: společně se sociologem Giddensem soudí, že každý stát v dějinách představoval informační společnost, protože zrod státní moci předpokládá regulovaný sběr, schraňování a kontrolu informací.
Jan Lukavec (Český rozhlas Vltava, Mozaika Spektrum, 9. 1. 2008)
Městská centra vědění vytvořila pevné základy pro vědecky ukotvené poznávání a popisování společnosti. Burke při této příležitosti klade zásadní otázku: mohla vůbec moderní doba devatenáctého a dvacátého století přinést něco jiného, než pomocí nových nástrojů rozpracovávat a zpřesňovat principy vědění, jehož cenu rozpoznali již učenci a byrokraté raně novověkého a osvícenského státu? Otázka je to značně provokativní a stejně provokativní je i Burkeho odpověď. Podle něj totiž moderní doba v tomto směru nic podstatně nového nepřinesla.
Nápaditou a tematicky bohatou knihu Petera Burkeho je tedy možné považovat za jeden z dalších významných příspěvků do diskuse o velmi omezené originalitě doby, v níž žijeme. Vědecká revoluce raného novověku, jež podle jeho názoru vyvolala zemětřesení stávajícího způsobu poznávání světa a společnosti jako takové, není překonána, a přes rozvoj moderních technologií a zrychlení přenosu informací dnes v principech uvažujeme stejně jako lidé novověku a osvícenství.
Martin Nodl (Respekt 7, ročník XIX, str. 48-9)
