Kniha analyzuje jedno ze závažných témat z nedávné historie středoevropské vzdělanosti, příběh "univerzit za mřížemi" ve státech bývalého sovětského bloku. Práce amerického historika Johna Connellyho, profesora na univerzitě v Berkeley, je založena na dlouholetém výzkumu evropských archivů a využití tzv. "oral history": Connelly v letech 1989 až 1998 získal řadu cenných osobních svědectví od československých, polských a německých účastníků socializace a sovětizace školství padesátých let, ať to byli politici, pracovníci aparátu politických stran, univerzitní pedagogové či bývalí studenti. Díky autorovým znalostem systému totalitního školství a důsledně komparativnímu přístupu je kniha, která vyšla v originále v roce 2000, zajímavým příspěvkem k dějinám středoevropské společnosti.
Předmluva
Úvod
ČÁST I. SOVĚTIZACE
Kapitola 1. Sovětský a středoevropský systém vysokého školství
Kapitola 2. Dynamika a cesty sovětizace
Kapitola 3. Sovětské modely ve východoevropském
vysokoškolském vzdělávání
ČÁST II. DĚDICTVÍ PŮVODNÍHO PROFESORSKÉHO SBORU
Kapitola 4. Zdroje legitimity a soudržnosti v meziválečném období a za druhé světové války
Kapitola 5. Základy prvních poválečných let
Kapitola 6. Boj za univerzitu
Kapitola 7. Rozložení profesorského sboru
Kapitola 8. Síla společnosti a síla milieu
Kapitola 9. Význam milieu
Kapitola 10. Milieu komunistické strany
ČÁST III. NOVÝ STUDENT
Kapitola 11. Těžkosti při vytváření marxisticko-leninského vědomí
Kapitola 12. Přijímání studentů v Polsku a ve východním Německu .. .
Kapitola 13. České a východoněmecké zvláštnosti
ZÁVĚR
Seznam zkratek
Seznam tabulek
Seznam pramenů a literatury
Rejstřík
Posuzovaná práce Johna Connellyho, která vyšla v roce 2000 v nakladatelství University of North Carolina Press (432 stran), je bezesporu zajímavým a podnětným pohledem na vývoj systémů vysokoškolského vzdělávání ve třech státech vznikajícího sovětského bloku - Československu, Polsku a Německé demokratické republice (respektive původně v sovětské okupační zóně). Podle mého názoru by rozhodne měla být přeložena a vydána v univerzitním nakladatelství Karolinum. Jedná se o kvalitní práci, která je založena na studiu nejen rozsáhlé literatury (a to jak literatury vzniklé v Polsku, Československu či Německu, tak i na západě), ale i archivních dokumentů všech tří analyzovaných států, tisku a dalších pramenů. Její předností je pokus o objektivní, analytický pohled zvenčí a komparativní přístup. Autor se totiž snaží nejprve o vymezení samotného pojmu sovětizace a sovětského typu univerzitního vzdělání (respektive jeho ovládnutí marxisticko-leninskou ideologií a komunistickou stranou) a poté o srovnání tohoto fenoménu se situací v poválečném Československu, Polsku a Východním Německu. Autor se zabýval proměnou profesorského sboru univerzit a zejména tím, do jaké míry byly z univerzit odstraněni reprezentanti předválečné generace vysokoškolských učitelů. Poté srovnal, do jaké míry se na univerzity skutečně uplatněním třídního přístupu dostali studenti z dělnických a rolnických rodin. Právě užitím komparativního přístupu dochází k jistě podnětným závěrům o rozdílných postupech a výsledcích "sovětizace" ve sledovaných státech. V poslední části své práce (jakkoli by podle mého názoru mohla být rozsáhlejší) se poté John Connely pokusil nejen o shrnutí závěrů předchozích částí, ale i o formulaci závěrů ve vztahu k následujícímu vývoji komunistických režimů ve sledovaných státech.
Z recenzního posudku: prof. JUDr. Jan Kuklík, DrSc.
Předkládaná kniha o "zajatých univerzitách", či snad ve volném překladu pro lepší představivost o "univerzitách za mřížemi", měla dvacetiletou genezi. Profesor historie univerzity v Berkeley John Connelly se o tematiku komunistické společnosti začal zajímat již v semináři s tímto zaměřením na University of Michigan, a v roce 1994 získal Ph.D. na Harvard University disertační prací, jež měla těžiště ve srovnávací historii dějin východní Evropy let 1945 až 1956. Sledovaná problematika jej natolik zaujala, že po prostudováníjemu dostupné literatury a tištěných pramenů v amerických univerzitních knihovnách se vydal na studijní cestu do Evropy k podrobnému studiu archivních pramenů, literatury a tištěných pramenů, které nemohl mít dříve k dispozici. V centrujeho zájmu byl nejen dobový novinový a časopisecký tisk sledovaných zemí - České republiky, bývalé Německé demokratické republiky a Polska, ale byl schopen svým příjemným a pozorným jednáním získat řadu informací od historiků, archivářů a novinářů těchto tří zemí. Dokonale ovládá metodiku oral history, a tak v letech 1989 až 1998 vyzpovídal a získal celou řadu dnesjiž nedostupných svědectví od 46 československých, německých a polských účastníků oné socializace vysokého školství padesátých let, aťjiž to byli politici či pracovníci aparátu politických stran, univerzitní pedagogové, nebo "jen" bývalí studenti.
Pro profesora Connellyho bylo samozřejmostí, že prostudoval nejen základní archivní fondy centrálních archivů zmíněných zemí k danému tématu (fondy ÚV KSČ deponované v Národním archivu v Praze, fondy KC PZPR v Archiwum Akt Nowych, Warszawa, Zentrales Parteiarchiv des ZK der SE, Bundesarchiv Berlin - Potsdam), ale podrobně se věnoval archivům nejdůležitějších čs. a polských vysokých škol, jakož i vysokých škol bývalé NDR (Archiv Univerzity Karlovy v Praze, Archiwum Uniwersytetu Jagiellońskiego, Kraków, Uniwersytet Mikolaja Kopernika. Toruń, Universitätsarchiv Greifswald, Leipzig a Rostock ). Těžko bychom hledali archiv, který by prof. Connelly pro studium problému opominul. Prostudoval archivní materiály archivů akademií věd příslušných zemí, dále pak archivy ruské i americké.
Podstatným přínosem Connellyho knihy, kromě dokonalé znalosti sovětského politického systému, systému sovětského vysokého školství a pochopení uplatňování sovětského modelu v jednotlivých zemích je způsob zpracování. Pro správné pochopení sledovaného tématu byl jistě důležitý Connellyho studijní pobyt v Polsku (v roce 1982 díky Fulbrightově nadaci, a následně v letech 1983 až 1985 mu studium v Krakově umožnilo polské státní stipendium). Píše objektivně, bez osobních či skupinových zaujetí. Přínosná je komparativní metoda pohledu na společenské dění a vysokoškolskou politiku tří socialistických zemí sovětského bloku. Právě Connellyho nadhled a možnosti srovnání vývoje v jednotlivých zemích jsou zárukou myšlenkového přínosu i pro vlastní bádání u nás.
Je to výborná práce, které se dostalo mezinárodního uznání a ocenění. (Z řady příznivých recenzí a zpráv uvádím alespoň následující: Nancy M. Whigfield in: The American Historical Review, sv. 107, č.2. s. 611; Matthias Uhl in: Archiv für Sozialgeschichte, November 2001; Konrad H. Jarausch in: Sehepunkte sv. 2, červen 2002; Ivan T. Berend in: Slavic Review, 61, 2002,s. 132.)
Z recenzního posudku: PhDr. Zdeněk Pousta
UNIVERZITY VE VÝHNI STALINISMU
Málokterý fenomén přitahuje v posledních letech pozornost historiků více než stalinismus. První housle zde hrají především americké univerzity, jejichž výzkumy patří mezi ty, které určují horizont celého oboru. Studie Johna Connellyho o sovětizaci středoevropských univerzit přitom vychází právě z tohoto prostředí a vysokému standardu americké historiografie stalinismu ostudu rozhodně nedělá.
Základní osou Connellyho práce je teze, podle které je dosavadní pohled na stalini-zaci střední Evropy, postulující totální sovětizaci Československa, NDR a Polska příliš zjednodušený. Středoevropské země byly sice mezi lety 1945-1956 donuceny přijmout vnější fasádu sovětizace, při bližším ohledání se však ukazuje, že řada vzájemných rozdílů mezi střední Evropou a Sovětským svazem i mezi středoevropskými státy samotnými zůstala i ve 40. a 50. letech 20. století zachována. Stalinizace střední Evropy tak neznamenala šablonovité klono-vání sovětského modelu na středoevropský kontext, který by všude vedl ke stejným výsledkům, nýbrž složité prolínání domácích a sovětských vlivů, které v každém státě vyústilo ve specificky národní variantu "sta-linizovaných" společností.
Connelly vidí univerzity a proces jejich sovětizace jako základní kámen komplexního společenského přerodu, který si jednotlivé komunistické strany dávaly za cíl. Univerzitní prostředí nesloužilo jen ke kultivaci marxisticko-leninské filozofie nebo přepisování dějin, nýbrž bylo rovněž i centrem pro vytváření vedoucích elit nově se rodících komunistických společností, které měly udávat tempo ve všech sférách ekonomického a kulturního života. Výchozím bodem pro novou úlohu univerzit v komunistických společnostech střední Evropy se tak stalo striktní oddělení výuky a výzkumu, který byl koncentrován v nově zakládaných akademiích věd. Univerzitní vyučující poté byli stále více zaměstnáváni výukou narůstajícího počtu studentů.
Ve všech třech případech Connelly identifikuje základní příčiny, proč se sovětizace univerzit ubírala v řadě ohledů rozdílnými cestami. Zdecimování východoněmeckého profesorského sboru poválečnou denacifi-kací a jejich snadná kompromitovatelnost nacistickou minulostí usnadnila stalinizaci vysokého školství ve východním Německu, zatímco v Polsku stál vysoký morální kredit univerzitních profesorů, kteří tvořili jádro protinacistického odboje, naopakstalinizaci v cestě. Vysoká míra kolektivní soudržnosti polských akademiků komplikovala zavádění jednotných sovětských modelů stejně tak jako vyhraněně katolická tradice. Československo Connelly umisťuje mezi tyto dva póly. Odpor českých univerzitních elit nebyl ani tak omezován předchozí kolaborací s nacistickým režimem jako spíše všeobecnou netečností a neschopností kolektivní organizace za účelem obhajoby univerzitních samospráv. Zatímco v polském případě tvořil princip univerzitní samosprávy centrální bod odporu proti komunistickým reformám, v Československu byly univerzitní kompetence odevzdávány centrálním vládním a stranickým orgánům bez většího protestu.
Skutečně průlomové jsou pak Connellyho poznatky ohledně pozice sovětských poradců v jednotlivých středoevropských zemích, jejichž absolutní moc a vliv tvořily doposud základní předpoklad, ze kterého všechny výzkumy stalinismu ve střední Evropě vycházely. Connelly přesvědčivě dokazuje, že vliv sovětských poradců na sovětizaci střední Evropy zdaleka nebyl tak významný, jak se obecně soudí, a že dynamika stalinizace byla velmi často určována spíše jednotlivými národními komunistickými stranami než Moskvou. Jazyková bariéra, kulturní vyčlenění i častý nezájem sovětských poradců o dění v satelitních státech nechával zejména v Československu a v Polsku velký prostor pro místní aktéry. V NDR naproti tomu byla sovětská dominance zvýrazněna existencí okupační správy a tím pádem i početnější přítomností sovětských odborníků, kteří v porovnání s Polskem a Československem uplatňovali svůj vliv v mnohem větší míře.
Vedle rozdílů v průběhu sovětizace a jejich příčin ukazuje Connelly rovněž i rozdíly mezi jejími výsledky. Nepodléhá přitom reduktivní perspektivě totalitarismu, ani se nesnaží programově hledat šokující osudy obětí stalinských reforem tak, jak se k tomu v některých případech uchyluje současná polská a česká historiografie. Naopak velmi pracnou a přesvědčivou sociálně-historic-kou analýzou odhaluje, jak rozdílné přístupy středoevropských komunistických stran vedly i k rozdílným výsledkům. Obecný nezájem československých komunistů o otázku vysokého školství tak zapříčinil, že stalinizace československých univerzit proběhla spíše ve formálně personální rovině, k proklamovanému zvýšení vertikální sociální mobility však v porovnání zejména s východoněmeckým případem nevedla. Elity vzdělávané na českých univerzitách (slovenské nechává Connelly stranou) se tak rekrutovaly i nadále zejména z prostředí středních vrstev. To vedlo ke stavu, kdy se většina československých univerzitních studentů necítila komunistickému režimu na rozdíl od svých kolegů z dělnických či rolnických rodin za svůj sociální vzestup příliš zavázána a tvořila tak následně jedno z ohnisek destabilizace československého komunistického režimu. Přísná stalinizace univerzitního školství v NDR, která naproti tomu k výraznému rozšíření vertikální sociální mobility vedla, měla naopak za následek loajalitu univerzitních studentů a odpor vůči politice SED se tak koncentroval spíše do jiných sfér.
Connellyho práce je obdivuhodná zejména mimořádným množstvím zvládnuté látky. Connelly se nesoustřeďuje pouze na etablované univerzity střední Evropy, nýbrž je schopen svou argumentaci podložit i rozsáhlou znalostí situace na menších či mladších univerzitách regionu. Cesty stalinizace pražské, berlínské či krakovské univerzity ukazuje stejně dobře jako případy univerzit v Brně, Greifswaldu nebo Varšavě. Celou knihou prostupuje impresivní erudice autora, který je schopen využívat prameny v němčině, češtině, polštině i ruštině, prostudoval desítky archivních fondů a vyzpovídal řadu pamětníků. Výsledkem je pečlivě napsaná komparativní studie, která výrazným způsobem posunuje dosavadní chápání stalinismu ve střední Evropě. V situaci, kdy se část úsilí místních historiografií soustředí spíše na prvoplánové skandalizování minulosti než na metodicky a empiricky ukotvený historický výzkum, si lze snad jen povzdechnout, že podobnou knihu musel napsat Američan.
Rudolf Kučera, Literární obtýdeník TVAR, č. 21/08, str. 21
Zotročená univerzita je přesně tou knihou, k jejímuž sepsání čeští historici ještě nenašli odvahu. Americký historik na základě svědectví vzdělanců i s univerzitami spjatých úředníků vypráví trpký příběh sovětizace východoněmeckých, polských a částečně i českých univerzit, jenž vedl k zániku univerzitní pestrosti a devastaci úrovně vzdělání. Na druhé straně však Connelly výstižně dokládá, že na rozdíl od úspěšné sovětizace univerzitních struktur byl především v Polsku pokus o vytvoření jednotného a schematického marxistického vědomí úspěšný jen zčásti a s vanutím svobodného ducha šedesátých let se toto vědomí zhroutilo jako domeček z karet.
(nod), Hospodářské noviny - Knihy, 3. 4. 2009
