Encyklopedie antického divadla se skládá ze tří částí. První obsahuje soupis divadelních staveb v oblasti někdejšího antického světa včetně jejich popisu. Součástí hesel je i zobrazení dnešního stavu antických divadel. V druhé, nejobsáhlejší části textu jsou abecedně řazená hesla, vysvětlující fakta týkající se antického divadla. V závěrečné části je úplný soupis dochovaných řeckých a latinských dramat. Jednotlivá hesla podávají vyčerpávající informace o obsahu a stavbě dramat, jejich provedení, českém překladu a českých inscenacích včetně inspirací. Bohatě doplněno pérovkami a obrazovou přílohou.
Pozdrav čtenářům a několik praktických poznámek
I. IN SITU (Divadla)
II. VADEMECUM (Malá encyklopedie)
III. FABULA DOCET (Hry) Odkazy
Ediční poznámka
Literatura
Rejstřík
Publikace je výsledkem celoživotního zájmu E. Stehlíkové o divadlo, specielně antické, a navazuje na dlouhou řadu detailních studií, překladů, recenzí i souborných prací, které tomuto tématu věnovala /Řecké divadlo klasické doby, 1991; Římské divadlo, 1993; Středověké latinské drama, 1992/.
Tentokrát autorka zvolila formu encyklopedie, skládající se ze tří částí: 1. fotografický oddíl, který umožňuje seznámit se především s dnešním stavem vybraných antických divadelních budov v oblasti zhruba někdejší římské říše, jejichž výklad je potřebný k pochopení některých hesel. 2. podbobná informace o dochovaných řeckých a latinských dramatech, jejich obsahu, době provedení apod. 3. abecedně řazená hesla, vysvětlující nejrůznější fakta týkající se antického divadle. Tato část, cca 250 stran rukopisu, tvoří vzácně bohatý výklad nejednoduchého fenoménu, který pro dnešního člověka představuje antické divadlo. Výběr hesel byl proveden velmi široce, tak jak to umožňuje autorčina specializace theatroložky a badatelky v oblasti antické kultury.
Tento dvojjediný přístup považuji za největší přednost knihy. Díky jemu se čtenáři na jedné straně dostává srozumitelného poučení o složité práci s antickými texty dramat; rekonstrukce a překlad řeckého a latinského textu je totiž jakousi předehrou práce a antickým dramatem a má svá specifika, srozumitelná pouze klasickému filologovi. Na druhé straně díky svému theatrologickému vzdělání mohla autorka koncipovat celý komplex hesel jako pomůcku k pochopení nejen antických dramatických textů, ale především jako informaci o vlastní podstatě divadla, té zvláštní neopakovatelné interakci mezi diváky a herci. Vysvětluje každou maličkost, která při tomto jevu spolupůsobila.
A protože se už léta zabývá i životem antického dramatu v pozdějších staletích, nechybí tu ani taková hesla, jako je např. film a antické drama, inscenace antického dramatu v moderní době nebo nástin moderního bádání o tomto tématu.
Šťastným spojením theatrologického, klasicko-f ilologického a historického přístupu vznikla vzácná práce, která nemá v české odborné literatuře obdoby. Výběr hesel je velmi promyšlený, nechybí nic, co by ještě potřebovalo být ozřejměno. A to ponecháván: stranou samozřejmou moderní teoretickou vybavenost autorky, kterou je celá práce prodchnuta.
Z recenzního posudku: PhDr. Alena Frolíková, CSc.
Problematikou antického divadla se Eva Stehlíková, profesorka teatrologie a klasická filoložka, intenzivně zabývá již celou řadu let. Jsou známy její publikace Řecké divadlo klasické doby (1991) a Římské divadlo (1993), jakož i četné studie a články o antickém divadle v odborných časopisech a sbornících. Autorčiny práce postupně doplňovaly chybějící mezeru v české odborné literatuře věnující se antickému divadlu a dramatu - po dlouhou dobu se museli čeští čtenáři a zájemci o divadlo období antiky spokojit s knihou Řecké divadlo klasické doby Františka Groha (1906) - a současně obohacovaly dominující klasicko-fi-lologický přístup k antickému divadlu o pohled teatrologický.
Obě knižní publikace z počátku 90. let, původně psané pro studenty, se staly impulzem k vydání rozsáhlé, téměř čtyř-setstránkové encyklopedie, jež je jistým završením autorčina usilovného celoživotního zájmu o řecké a římské divadlo. Jak Stehlíková sama v předmluvě ke své nové knize objasňuje, rozhodla se "pro encyklopedickou formu, která umožňuje "recyklovat" starší texty a obohatit je o novější poznatky tak, aby se čtenáři dostalo všech informací, které respektují současný vědecký diskurz" (s. 7).
Kniha je rozvržena do tří částí. První oddíl, příznačně nazvaný In situ, představuje čtenáři více než třicítku divadel z nejrůznějších oblastí antického světa. Vedle obvyklého názvu a lokality daného divadla je v každém hesle uvedena jeho přibližná fyzická podoba a stavební typ (součástí je schematický nákres stavby a její fotografie); nechybí ani stručná historie divadelní budovy, její současný stav a předpokládaná původní velikost a divácká kapacita.
Promyšlený výběr divadel vychází z několika stovek antických divadelních staveb rozesetých po celé Evropě, Malé Asii i severní Africe. Najdeme zde nejen proslulá divadla na území starověkého Řecka (např. Dionýsovo divadlo v Aténách, divadlo v Epidauru) a Itálie (např. divadla v Ostii, v Syrakusách, Pompejích), ale také divadelní stavby zbudované ve vzdálenějších oblastech helénistic-ké či římské říše. Z maloasijské skupiny jmenujme např. divadla Efesos a Pergamen v Turecku, syrskou Bosru a jordánskou Filadelfii; africkou oblast zde reprezentuje libyjská Sabratha a ze západoevropských divadel je zastoupeno např. divadlo Arlausio v jihofrancouz-ském Orange, Emerita ve španělské Merridě či jedno z nejseverněji položených římských divadel v Evropě - Veru-lamium v anglickém St. Alban.
Obsahově a tematicky nejrozsáhlejší část encyklopedie představuje druhý oddíl (Vademecum), jenž zahrnuje různorodé typy hesel vztahujících se k historii, teorii a praxi antického divadla. Nalezneme zde např. hesla pojednávající o jednotlivých dramatických žánrech a divadelních druzích a formách, hesla věnující se proslulým i méně známým antickým dramatikům, jakož i hercům, tanečníkům, hereckým souborům a nejrůznějším osobám podílejícím se na hrách a jejich provozování, i samotným divákům. Velkou skupinu představují dále hesla o scénografii, divadelních dekoracích, kostýmech, maskách, divadelní technice, prostoru a členění řeckého a římského divadla (součástí většiny z nich jsou doprovodné ilustrace a obrázky). Autorka pochopitelně nevynechává ani výkladová hesla o hudbě, hudebních nástrojích, zpěvu a tanci - nedílných součástech antického divadla.
Významná pozornost je v třetím díle soustředěna na četné teoretické pojmy řeckého a římského dramatu: nechybějí zde výkladová hesla zaměřená na jednotlivé části řecké tragédie (parodos, stasi-mon, epeizodion, exodos atd.) či římského dramatu (cantica, diverbia). Autorka se rovněž věnuje nejrůznějším termínům spojovaným s řeckou tragédií (např. ha-martia, até), včetně specifických dramatických prostředků (např. anagnorize), technik a forem (např. antilabai, sticho-mýtie, rhésis), a nevyhýbá se ani obecnějším teoretickým pojmům dramatu (např. dialog, scénická poznámka) ve vztahu k antickému divadlu a jiným souvisejícím fenoménům (např. hesla recepce, adaptace). Některé interpretačně komplikovanější pojmy, jako např. ka-tarze (katharsis), jsou obšírněji vyloženy s ohledem na dobové zdroje a výklady (Aristotela, Horatia atd.) a historické proměny v jejich chápání od starověku až do současnosti. Podobně i výklad mnoha dalších termínů zdaleka nekončí v antickém starověku, nýbrž reflektuje historický a soudobý kontext evropského divadla. Např. diskuzi o antickém chóru a jeho roli především v řecké tragédii uzavírá stručný přehled o pozdějších aktualizacích chóru v evropském dramatu a divadle, počínaje Racinem, přes Schil-lera, Goetha, Vrchlického, symbolisty, až po Brechta, dramatiky 20. století (Eli-ota, Anouilha, Wildera) a soudobé české autory (Kohouta, Kunderu, Topola).
Stehlíková v encyklopedii nezapře svůj neutuchající zájem jak o recepci, adaptaci a parafrázi antického dramatu v evropské světové i domácí tvorbě (shrnuté v případě domácí tvorby v heslech třetího oddílu pod hlavičkou Inspirace), tak o jeho inscenování a jevištní uvádění, jak vyplývá mj. z mnohastránkového hesla Inscenace antického dramatu v nové době. Svůj výklad zde začíná proslu-
lými průkopnickými inscenacemi v Římě (Plantova Komedie oslovská, Senekova Faidra, 1486) a v Teatro Olympico ve Vicenze (Sofoklův Oidipus, 1585), pokračuje inscenacemi antických her v českém školském prostředí univerzit a řádových kolejí doby humanismu a baroka (Plantův Chlubný vojín, Praha 1535; Senekova Medea, Jindřichův Hradec 1673 atd.) a dále se věnuje inscenačnímu "boomu" antických her v 19. století v Německu (Meiningenští), jenž odstartoval zájem o antické drama na evropských scénách včetně české (německá inscenace Sofoklovy Antigony v Opavě 1884, česká inscenace Antigony v Národním divadle v Praze 1889). Následuje diskuze o slavných produkcích antických her Maxe Rheinhardta (Král Oidipus, Mnichov 1911 atd.) a stručný přehled proslulých evropských inscenací antiky a jejich režisérů 2. poloviny 20. století (Tadashi Suzuki, Karolos Koun, Peter Hall, Peter Stein, Andrei Serban, Ariadne Mnouchkine a další). Druhá část hesla je již samostatně věnována uvádění antických her na českých scénách ve 20. století. V souvislosti s popisem nejvýznamnějších inscenací antiky v období od první republiky do současnosti nastiňuje Stehlíková vývojové trendy a fenomény specifické pro české prostředí, zejména otázku "substituční" politické funkce některých antických her na české scéně v obdobích represe a cenzury během nacismu a sovětské okupace.
Třetí oddíl Fabula docet je věnován jednotlivým dochovaným dramatickým textům, na něž bylo v předchozím oddíle pouze odkazováno. Součástí každého hesla je původní i český název hry, autor, datace, pravděpodobná předloha (u římských dramat), údaj, kde a kdy se hra odehrává ("čas a prostor"), rozsah dramatu ve verších, výčet postav a chóru, popis stavby hry a konečně stručný výklad jejího děje. Tím ovšem hesla o jednotlivých dramatických textech nekončí: autorka dále připojuje bibliografickou informaci o případných komentářích k dramatu a rovněž velmi důležitý, chronologicky řazený seznam existujících českých překladů dané hry (historii a tradici překladu antického dramatu v českém prostředí se věnuje samostatné heslo v druhém oddíle). Následuje soupis profesionálních i ochotnických inscenací hry v kontextu českého divadla (byla-li hra na českém jevišti uvedena), jenž vychází z databáze českých inscenací antického dramatu, kterou autorka dlouhá léta vytvářela a dosud spravuje a řídí. Jeho součástí je datum a místo uvedení, název divadla či hereckého spolku a jméno režiséra. Velmi cenná je rovněž závěrečná informace o ohlasu a recepci hry v české kultuře pod hlavičkou Inspirace, týkající se dramatu, prózy, rozhlasové hry, opery apod. Vlastní encyklopedii uzavírá bohatý seznam odborné české a zahraniční literatury a stručný rejstřík s výběrem hesel, usnadňující čtenáři orientovat se v jednotlivých tematických okruzích.
Závěrem si dovolím konstatovat, že autorčina vyčerpávající reflexe antického dramatu a jeho života a tradice v kontextu vývoje evropského dramatu a divadla spolu s objektivní analýzou soudobých vědeckých poznatků uplatněnou v rámci jednotlivých hesel činí z celé encyklopedie v domácím i světovém kontextu ojedinělou, mnohovrstev-natou monografii antického divadla, jež napravuje mnohé zjednodušené představy a klišé o antickém dramatu a jeho pojmech a především nás učí nahlížet na toto drama jako na živý předmět v pohybu a v širokých souvislostech.
Kateřina Kvízová, Listy filologické CXXIX, 2006, 3-4, str. 403-405
Svým způsobem encyklopedický slovník téže autorky je jako zdroj poučení velmi hezky připraven. První část In situ (na svém místě) přináší svébytné portréty 36 vybraných (ze stovek dodnes dochovaných) antických divadel, kdy každému je věnována jedna strana (s jedinou výjimkou - athénskému Dionýsovu divadlu byl poskytnut dvojnásobný prostor). Kromě lokalizace obsahuje každé takové "heslo" plán (kresbu divadla), stručnou historii a popis, ale také kapacitu (pro kolik diváků bylo stavěno - víte, že až pro 24 000?) a fotografi dnešní podoby. Následuje Vademecum (průvodce), heslář autorů, reálií, divadelních technik či pomůcek. Občas je heslo doplněno kresbou, občas informací o vydání či překladech, ale také citací literatury (shrnuté na závěr v referenčním seznamu). Chtěli byste vědět, co je to antikatakeleusmos? Nebo jaký vliv měl na divadlo flosof Aristotelés? Jak fungovala enkykléma nebo keraunoskopeion? Jestli půvabné hetéry ve druhé části symposia (hostiny) přidávaly k tanci částečný, nebo úplný striptýz? Snadno nalistujete (v rozmezí stran 51-241) a rychle se poučíte.
Poslední část, Fabula docet (ze hry plyne poučení), přináší informace o zachovaných hrách. Nejenom jejich názvy, autory či datace, ale také rozsah, postavy, stavbu a obsah hry, překlady do češtiny a inscenace na českých scénách. Často se jde do podrobností jen obtížně uvěřitelných - např. že Sofoklovu hru Aias hráli v jáchymovské škole řecky v roce 1549 (a od té doby u nás pravděpodobně nikdo), zatímco Oidipús král od téhož dramatika byl inscenován jen mezi lety 1889 a 2004 hned jednapadesátkrát. To je skutečně užitečná věc, taková pěkná kniha.
Ivo Jirásek, Gymnasion: časopis pro zážitkovou pedagogiku, str. 156-7
