Pedagogicko-výzkumná práce o české cestě privatizace, dílo tří ekonomů, přináší tři příspěvky, jež tematicky pojí institucionální pohled na vybrané problémy transformace české ekonomiky. První studie (Karel Kouba) se zabývá teoretickým zázemím transformačních programů. Druhý příspěvek (Ondřej Vychodil) zkoumá závislost restrukturalizace podniků na koncentraci vlastnictví a dopady postprivatizační koncentrace vlastnictví v rukách domácích investorů na výkonnost privatizovaných podniků. Třetí příspěvek (Jitka Roberts) se zabývá originálním popisem pozorovaných vzorců chování nových soukromých vlastníků k privatizovaným podnikům.

ÚVOD
1. TRANSFORMACE A PRIVATIZACE V PŮVODNÍCH PŘEDSTAVÁCH A TŘINÁCT LET POTÉ
1.1 Hrbolatá cesta přehodnocení ?naivních a zjednodušených" představ transformačních procesů
l. 2 Privatizace
Přílohy
Literatura
2. DOPADY POSTPRIVATIZAČNÍ KONCENTRACE VLASTNICTVÍ NA VÝKONNOST ČESKÝCH PODNIKŮ
2.1 Privatizace v českém zpracovatelském průmyslu
2.2 Vliv vlastnické koncentrace - Hypotéza
2.3 Empirické ověření
Závěr
Literatura
Zdroj dat
3. PRIVATIZAČNÍ A ÚVĚROVĚ HRY V PRŮBĚHU VELKÉ PRIVATIZACE
3.1 Finanční a vlastnické hry v souvislosti s privatizací - privatizační hry
3.2 Situace bank v souvislosti s velkou privatizací - úvěrové hry
3.3 Závěr
Literatura
Výroční zprávy, statistické ročenky a jiné odborné publikace Rozhovory a poskytnutá data
ZÁVĚR
ABSTRAKT
SUMMARY
VÝTAHY Z OPONENTSKÝCH POSUDKŮ

Karel Kouba se ve své části díla nazvané ?Transformace a privatizace v původních představách a třináct let poté" věnuje především teoretickým náhledům na transformační a privatizační proces. Cenné je už úvodní konstatování, že žádný z modelů privatizace nebyl derivátem jednoho směru ekonomického myšlení: "Hetrodoxní, jinověrný, eklektický vzorec počátečních transformačních přeměn není jednoznačně přiřaditelný žádnému směru soudobé značně diverzifikované ekonomické teorie. Nezapadá do často diskutovaného schématu liberálního versus neliberálního konceptu. Je příznačné, že v české ekonomické, sociologické, politologické i mediální obci tento eklektický vzorec počátečních systémových přeměn není reflektován a je zcela zastíněn značně ideologizovanou diskusí o (ne)selhání liberalismu."
Pokud jde o část II. ?Dopady postprivatizační koncentrace vlastnictví na výkonnost českých podniků" z pera Ondřeje Vychodila, oceňuji poctivou snahu autora doprovodit privatizační úvahy nějakými relevantními ?tvrdými" daty. Popis privatizace a privatizačních praktik je nesmírně složitý proto, že najít soubory spolehlivých dat na úrovni, které by umožnily širší ekonometrickou analýzu, je úkol téměř nadlidský.
Studie začíná přehledem privatizovaného majetku celkem, musím tento přehled značně ocenit, protože v této aktualizované a schematizované (tab. 1) podobě jsem ho dosud neviděl. Autor ovšem zároveň citlivě upozorňuje na problematičnost takového souhrnného vyjádření s ohledem na nesrovnatelnost a nedosažitelnost některých dat. Cenný je nepochybně i popis reálného chování podniků a jejich vlastnického, manažerského a regulačního rámce. To úvahy rozšiřuje a dává nepochybně plastičtější obraz reformní reality.
Část sepsaná Jitkou Roberts byla pro mne zajímavou také proto, že jsem se sám před léty pokusil popsat podobné procesy. Samozřejmě paní Roberts (a O. Vychodil v předchozí kapitole) stejně jako kdysi já můžeme popsat jen některé příklady podobných jednání, neboť vynalézavost českých privatizátorů byla jistě ohromující a naše poznávací schopnost je oproti tomu omezená. Není ovšem cílem podat vyčerpávající popis, je však důležité naznačit směry a způsoby takových jednání. Omezujícím faktorem takových analýz samozřejmě zůstává to, že nemáme nástroj na kvantifikaci podobných procesů. Ale to už je osudem ekonomického výzkumu, že právě ty nejzajímavější informace nám zůstávají přinejmenším zčásti skryty.
Jako celek pak považuji předložené dílo za jeden z nejzdařilejších pokusů o popis vybraných stránek českého privatizačního procesu. Z těchto důvodů doporučuji spis k urychlené publikaci, která nepochybně vyvolá ohlas a následnou diskusi české ekonomické obce.

Z recenzního posudku: Jiří Havel

---

Trpké privatizační hrátky
Realizátoři hospodářské transformace trpěli institucionální negramotností. Zapomněli na to, že svobodný trh předpokládá jasný a pevný řád.
Jaké byly ztráty, které doprovázely českou privatizaci? Byly nezbytné, bereme-li v potaz podmínky, za nichž probíhala - tedy bez domácího kapitálu? A zavinilo je to, že ekonomové a politici nedostatečně chápali problémy, které s sebou přinášela? Bylo možné se jim vyhnout? Rozumějí již dnes ekonomové procesům rozsáhlé změny a transformace hospodářských institucí lépe? Co byl Washingtonský konsenzus a jak se na něj díváme dnes? Jaké byly jeho nedostatky?
To jsou otázky, na které se snaží odpovědět kniha s názvem Privatizace bez kapitálu. Zvýšené transakční náklady české transformace. Podíleli se na ní tri ekonomové: profesor Karlovy univerzity Karel Kouba, odborný asistent Institutu ekonomických studií Karlovy univerzity Ondřej Vychodil a účetní auditorka společnosti Ernst and Young Jitka Robertsová.
Stejné cíle, různé cesty. Titul úvodní studie zní: Transformace a privatizace v původních představách a třináct let poté. Autor zkoumá klíčové období české postkomunistické transformace - privatizaci. Její autoři přikládali velký význam koncentraci vlastnictví a program navrhli tak, aby ji podporoval - byť s malým ohledem na práva akcionářů.
Profesor Kouba zahrnuje do analýzy kromě tehdejšího Československa i Maďarsko a Polsko a připomíná, že jak mezi ekonomy, tak i mezi politiky - nezávisle na jejich ideologické či politické orientaci - panovala zpočátku shoda o cílech a základních metodách transformace. I přesto, že pozdější polemiky by mohly svědčit spíše o opaku. V přípravných úvahách nebylo sporu o nezbytnosti liberalizace cen a jejich stabilizaci (jinými slovy snahy držet na uzdě inflaci) i o tom, že je třeba privatizovat socialistické podniky, chránit soukromé vlastnictví a vytvořit sociální ochranou síť.
Všechny cíle vyžadovaly kombinovat "standardní" monetární a fiskální přístupy se stabilizační, protiinflační administrativní regulací. Ekonomové tuto kombinaci označují jako "eklektické, heterodoxní transformační paradigma". Ani pozdější názorové rozdíly však zdaleka nelze zjednodušit jen na dva protipóly - "šokovou terapii" a "gra-dualistický přístup", jak se o nich dodnes mluví - týkaly se třeba míry důslednosti v zavádění účinných institucí kapitálového trhu, konkurzního řízení, atd.
Autor se zaměřuje na myšlenkové zázemí a "reformní paradigma", které z něj vykrystalizovalo a které pak bylo teoretickým zdrojem konkrétních reformních programů i reálné politiky. Vysvětluje tehdy vlivný Washingtonský konsenzus, což byl seznam nezbytných reformních kroků, sestavený Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem na konci osmdesátých let na základě kritiky dřívějších neúspěšných programů aktivního státního ekonomického řízení. V nejstručnější podobě zdůrazňoval Washingtonský konsenzus význam svobodného trhu a ve zjednodušené formulaci původní verze zahrnoval "stabilizaci, liberalizaci a privatizaci".
Stojí za to zmínit i podrobnou formulaci z roku 1996 (původního) konsenzu, která zahrnuje navíc nutnost udržovat disciplinu při sestavovaní veřejných rozpočtů a další požadavky, mezi nimiž figuruje hlavně přesměrování veřejných výdajů do infrastruktury (na rozvoj dopravy nebo ochrany životního prostředí, na rozdíl od subvencí ztrátovým podnikům), jednotná tržní úroková míra (odvozená od tržně smysluplné úrokové sazby centrální banky) či zabezpečení vlastnických práv. Kouba se snaží odhalit slabiny původní verze. Cituje předního kritika Washingtonského konsenzu, laureáta Nobelovy ceny za ekonomii Josepha Stig-litze, který za největší nedostatek považoval podcenění institucionálního rámce, především kapitálového trhu. Konkrétně v Rusku a České republice.
Washingtonský konsenzus svým dalším vývojem, podobně jako jeho kritik Joseph Stiglitz, dospěl - podotýká Kouba - k širšímu chápání transformační problematiky. Původní reformní program sice deklaroval budování tržní infrastruktury jako jeden z cílů, ale redukoval ji na privatizaci jakoukoliv cestou - třeba i rozkradením. Nedocenil ji jako ústřední problém transformace. V tomto smyslu zastánci i kritici však nedokážou vykročit z hlavního soudobého neoklasického proudu ekonomie, který se vznikem a vývojem institucí nezabývá a nedokáže je vysvětlit.
Je to institucionální ekonomie, která zkoumá ekonomické a společenské instituce, jejich vzájemné vazby, vznik a změny a důsledky pro fungování trhů a hospodářství jako celku. Jeden z jejích předních představitelů, Gerald Roland v učebnici Transition and economics (Transformace a ekonomie) z roku 2000 zhodnotil zkušenosti z transformace slovy: "Politika liberalizace, stabilizace a privatizace, pokud není podpořena odpovídajícími institucemi, nemusí přinést úspěch." V očích institucionálních ekonomů, mezi které patří i autoři recenzované knihy, opustila soudobá neo-klasická ekonomie pojetí politické ekonomie jejího zakladatele Adama Smithe. Ten tehdy novou vědu chápal jako studium pravidel chování, řádu a institucí, jako "vědu o zákonodárství". Představitelé institucionální ekonomie obviňují soudobý proud neoklasické ekonomie z "konstituční, tj. institucionální negramotnosti".
Křiklavým příkladem institucionální negramotnosti je např. představa, že k obnovení trhu stačí osvobodit hospodářství - zrušit plánování, zrušit regulaci cen a obnovit soukromé vlastnictví.
Soudobý trh je ale daleko více než výroba a prodej a nákup výrobků nebo služeb za hotové. Jeho dynamiku a vysokou efektivnost umožňuje hladký vznik a zánik podniků, úvěrové a kapitálové transakce, měnové operace. To vše musí probíhat podle jasných pravidel, která umožňují, aby si účastníci vytvářeli racionální očekávání - strategické varianty - a mohli se racionálně rozhodovat.
Smyslem institucí je vymezovat pravidla. Nezbytnou součástí obnovení trhu je vytvoření pravidel - tržních institucí. Zahrnuje to třeba i fungující soudy, schopné rychle přinutit dlužníka, aby dluh zaplatil. Svoboda trhu předpokládá jasný a pevný řád. Bez něho se zvrátí ve zvůli několika mocných hráčů.
Úskalí postsocialistické privatizace
charakterizuje Kouba ironickými slovy polského ekonoma Janusze Lewandowského: "Privatizace je, když někdo, kdo nezná skutečného vlastníka ani skutečnou hodnotu majetku, prodává něco někomu, o kom ví, že nemá kapitál." V českém případě se však neblaze projevily další okolnosti. Především to byla značně rozdílná, avšak málo průhledná výkonnost privatizovaných státních podniků. K ní přistoupila následná ekonomicky neracionální politická rozhodnutí: odklad platnosti zákona o konkurzu z roku 1991, odklad privatizace bank a odklad standardní regulace kapitálového trhu.
A konečně to byl mimořádně silný vliv ekonomických zájmových skupin - ve srovnání s ostatními visegrádskými zeměmi; ekonomové jej studují pod názvem "state capture", "zajetí" a zneužití státu ve prospěch nejsilnějších skupin. Tyto okolnosti, spolu s pomalým a málo účinným vynucováním práva, umožnily značný výskyt zcizování aktiv a jmění firem. Celkové ztráty jen v bankách odhaduje ČNB na 350 až 400 miliard korun (což představuje 15 až 20 % HDP).
Studie Ondřeje Vychodila, nazvaná Dopady postprivatizační koncentrace vlastnictví na výkonnost českých podniků, se zabývá přizpůsobováním podniků podmínkám konkurenčního trhu, tím jak bylo ovlivněno koncentrací vnějšího vlastnictví, tj. vlastnictví osob jiných než manažerů a zaměstnanců podniku. Vysvětluje fenomén tunelování a uvádí několik jeho forem. Jednu z nich můžeme nastínit následujícím příkladem.
Finanční skupina FS nakoupí poměrně malou část akcií podniku Alfa, které jí však umožní management Alfy výrazně ovlivňovat. Následně FS použije akcie Alfy k získání úvěru od banky, s nímž nakoupí akcie dalšího podniku Beta. Tento postup opakuje a tak vytvoří silné impérium, vše z původního poměrně malého kapitálu. V ovládaném impériu pak může manipulovat obchodní transakce mezi jednotlivými podniky (za mimořádně nevýhodné ceny apod.), podniky tunelovat a dovést až k bankrotu.
Vyrážení klínu klínem. Jitka Robertsová sborník uzavírá. Vtipným, ale zároveň výstižným způsobem pojmenovává a zkoumá typové postupy "privatizačních šikulů", kteří dokázali využít nevýkonného justičního systému, nedokonalé ochrany drobných akcionářů i politického tlaku na banky, aby úvěrovaly privatizační projekty a podporovaly velké ztrátové podniky oddalující restrukturalizaci. Např. hru "vyrážení klínu klínem" hrály velké privatizované podniky a management polostátních bank ve vzájemné souhře.
Privatizující společnost Alfa, s. r. o. získala v prvním kole dlouhodobý úvěr od banky na privatizaci velkého podniku P, který zároveň sloužil jako záruka pro banku. Ve druhém kole Alfa neměla prostředky na splácení úvěru a úroků. Bance hrozilo, že bude muset úvěr překlasifikovat a vytvořit pro něj rezervu. Pro ni i pro Alfu bylo nejvýhodnější poskytnout další, tentokrát střednědobý úvěr Alfě (např. "na nákup zásob") ve výši splátek úvěru z prvního kola plus úroků. Podnik P se opět použil jako záruka. Novým úvěrem byl splácen původní úvěr. V dalších kolech dluh narůstal, zkracovaly se splátkové lhůty, ale privatizovaný podnik nebyl restrukturalizován ani rozvíjen. Ztráty nakonec nesla státní pokladna. Nezbytnou podmínkou bylo i specifické postkomunistické morální klima, tolerující bezohledné obohacování na úkor státu či společnosti.
Většina událostí, které autoři v knize popisují, se odehrála před deseti až patnácti lety. Ačkoliv s důsledky těchto událostí žijeme dodnes, oprávněně se můžeme ptát, zda mají ještě jiný význam než historický. Domnívám se, že mají. Hlavně tehdy, jsme-li ochotni se z nich poučit. Kniha Privatizace bez kapitálu se snaží čtenářům sdělit, jakým způsobem.
Zájem o studium institucí se v ekonomické teorii zvýšil za poslední desetiletí. Podněty ke změně přicházejí ze střetu teorie s realitou. Investiční programy Světové Banky, které podle teorie měly rozběhnout hospodářský růst afrických zemí, nesplnily očekávání. Podobně transformace v postkomunistických zemích musela postupovat nákladnou cestou pokusů a omylů, neboť neoklasická ekonomická teorie nebyla schopna poskytnout návod jak privatizovat, zda a jak zavést kapitálový trh, zda přednostně posílit soudní systém apod.
Nový rozkvět institucionální ekonomie odpovídá na teoretickou i praktickou poptávku. Radikálně se změnilo chápání významu pevného řádu a výkonného státního aparátu. Světová banka nyní považuje podporu dobrého vládnutí a boje proti korupci za ústřední prvek svého úsilí o zmírnění bídy ve světě a organizuje programy s tímto cílem. Ředitel Institutu Světové Banky Daniel Kaufman nedávno na semináři zdůraznil potřebu rozšířit Washingtonský konsenzus o péči o instituce a obecně o dobré vládnutí (governance). Pokud chybí, možnosti hospodářského růstu jsou omezeny. Světová Banka zdůrazňuje zejména nezbytnost účinného boje proti korupci (viz http://www.worldbank.org/wbi/gover-nance/) a spolu s organizací Transparency International pravidelně hodnotí jeho účinnost. Podle nově vznikajícího konsenzu jsou poctivost, výkonnost a kvalita státní administrativy, policie a soudního systému rozhodujícími předpoklady dlouhodobě úspěšného rozvoje.
LUDĚK RYCHETNÍK, časopis Ekonom, č. 19, 2006, str. 50-51

---

Nijak strhující čtení nenabízí ani kniha Karla Kouby, Ondřeje Vychodila a Jitky Robertsové Privatizace bez kapitálu. Zvýšené transakční náklady české transformace (Karolinum, Praha 2004). Jedná se spíše o jakýsi minisborník, který je však maskován jako publikace. Karel Kouba se v něm zabývá ideovým zázemím transformace především v kontextu mezinárodní vědecké diskuse, Ondřej Vychodil pomocí ekonometrie analyzuje vliv koncentrace vlastnictví na výkonnost českých podniků a Jitka Robertsová seznamuje čtenáře s různými privatizačními a úvěrovými hrami, které probíhaly v rámci tzv. velké privatizace. Jedná se o práce z oboru ekonomické vědy a K. Kouba výslovně zdůrazňuje, že autoři nepovažovali za svůj úkol zabývat se historií privatizace nebo transformace. Přesto mohou některé myšlenky určitě sloužit jako zdroj inspirace při studiu nejnovějších dějin, podobně jako se dají využívat například práce sociologické. Bohužel řada historiků se dosud studiu ekonomických prací vyhýbá, a zejména při pohledu na ekonometricky pojatou část knihy, vytvořenou Ondřejem Vychodilem, se jim ani příliš nelze divit. Právě Vychodilův text také počítá se znalostí některých odborných pojmů, které většině historiků (včetně mě) zůstávají cizí. Trochu mě také zarazilo autorovo kategorické tvrzení, že restituce byly "logicky i morálně nejpřijatelnější částí privatizace", to by podle mého názoru bylo téma na dlouhou diskusi. U srozumitelnějších pasáží od K. Kouby patrně zalitujeme, že se autor rozhodl nezabývat se "dobovou rétorikou", ale hlavně, že neanalyzoval recepci zahraničních ekonomických diskusí v českých odborných kruzích a šíření zvulgarizovaných myšlenek do veřejnosti. Zdá se mi, že Kouba občas zůstává ve svých úvahách příliš uzavřen do akademického prostředí a nedostatečně reflektuje odlišnosti ve veřejném diskurzu, i když chápu, že právě o to ani neusiloval. Jeho závěry, že byl v transformaci podceněn institucionální rámec a nedostatečně se přihlíželo k mentalitě společnosti, odlišné od mentalit občanů z ekonomicky vyspělých západních států, považuji za trochu banální, stejně jako zjištění, že oddalování platnosti zákona o bankrotu uměle a nákladně udržovalo při životě řadu neperspektivních podniků. Část Jitky Robertsové, která je zejména ve srovnání s Vychodilovým oddílem napsána velmi přehledně, neudiví asi příliš originálními myšlenkami, ale plní velmi dobře svoji úlohu výkladového textu k problematice. Podle mého názoru by se mohla (a snad také i měla) stát jedním za základních textů, s nímž by se měli seznamovat studenti a další zájemci o vývoj v Československu a později v České republice 90. let, protože jeho souvislosti často nelze bez poznání těchto nejrůznějších "her" vůbec pochopit.
(fra), Kuděj 2/2006, str. 97