Dotisk poslední knížky dětského psychologa Zdeňka Matějčka seznamuje s jeho názory, postřehy a stanovisky. Profesor Matějček čtenářům především sděluje mnohé z toho, co se během své bohaté praxe dozvěděl o zákonitostech, s nimiž je spjata dětská výchova, o dětské psychologii či dětském myšlení. Zároveň se zasvěceně, ale i čtenářsky přístupně, vyjadřuje k různým otázkám, s nimiž se znova a znova setkáváme ve svém každodenním střetávání s dětským světem.
NA ÚVOD
ZKRÁCENÝ ČAS
ZKUŠENOSTI SDĚLITELNÉ A NESDĚLITELNÉ -ČÍM VÍC, TÍM LÍP?
BÍLÝ PLÁŠŤ
DOMÁCÍ DOUČOVÁNÍ
LÉČITELÉ A ZÁZRAČNÍCI
ŽIVÉ ZKUŠENOSTI
ŠŤASTNÁ UZDRAVENÍ - ALE POZOR NA NĚ! - -UŽ NIKDY
KDO JE VINEN?
O VDĚČNOSTI
DĚTI PROTI ZÁKONU I
JEŠTĚ JEDNOU DĚTI PROTI ZÁKONU
UDĚLALS MOC ŠPATNOU VĚC
ZRADA DÍTĚTE
CHVÁLA PŘÁTELSTVÍ
SPOLUŽÁCI
PROČ SE NESHODNEME
SILNÁ OSOBNOST
VELKÁ PĚTKA
DNES JE TAKOVÁ DOBA
O ZÁVISTI A KOMERČNÍM IMPERATIVU
NEBUDETE-LI JAKO DĚTI
IDENTITA A SÍLÁ TĚLESNÁ
INTELEKTUÁLNÍ RADOST V KOJENECKÉM VĚKU NEPRAKTICKÉ UČENI
PROČ NECHTĚJÍ DĚTI?
VOLNY SVAZEK - A CO DĚTI
RÁNA DO SRDCE
DIVADLO
O RADOSTI
NA ZÁVĚR
ZKRATKY
LITERATURA
Doputoval ke vzrušujícímu čtení o dětské duši, vztazích, rodičovství, hodnotách, lidské přirozenosti, Úmluvě o právech dítěte, bílém lékařském plášti, vině, přátelství, manželství. Matějček rozjímá nad svými zkušenostmi i poznáním a také nad příběhy, které ho poučily jako psychologa i člověka.
Marie Homolová (Lidové noviny, Orientace, 30. 10. 2004)
Detský psychológ pôsobiaci v odbore už od roku 1949 čitateľom odovzdáva predovšetkým mnoho z toho, čo sa počas svojej bohatej praxe dozvedel o zákonitostiach, s ktorými je spojená detská výchova, o detskej psychológii a či detskom myslení. Kniha rozhodne nie je zbierkou vedeckých štúdií so suchým odborným jazykom a terminológiou. Naopak, Matějček sa psychologicky zasvätene, ale pritom čitateľsky prístupne, vyjadruje k rôznym otázkam súvisiacim s detským svetom.
Mesačník Knihy a spoločnosť (10/2004)
NEBUDETE-LI JAKO DĚTI
Onehdy ráno, než jsem šel do práce, zaslechl jsem v Rozhlase, jak pan Robert Tamchyna (tuším, že to byl on), mluví o jedné anketě, v níž lidé vyjadřovali svá tajná přání. A vyšlo z toho, že nejčastěji se ozývá: ?Aby mě měl někdo doopravdy rád!" Nepostřehl jsem, o jakou skupinu respondentů to šlo a kde a jak byla tato anketa prováděna. Zaznamenal jsem ale, že pan redaktor se nad oním výrokem pozastavil a že jej velmi věcně a po mém soudu spravedlivě komentoval. A to tak, že je to dost jednostranné čekat, až láska odněkud přijde, a nevycházet jí vstříc. Že je to tak trochu sobecké a že by bylo na místě ptát se také, ?co ty doopravdy dáváš?" Jde přece o vzájemnost - pak to má nějaký základ, nějakou naději.
Je dost možné, že tahle poslední slova k tomu už dodávám sám za sebe, protože jsem onen pořad nestačil doposlouchat. Ale nedal mi celou dobu pokoj a já jej v mysli musel převracet horem dolem - dokud jsem to teď tady nedal na papír.
Přisadil bych si, že to byl spíše ženský výrok než mužský, protože ženy mají větší touhu být uctívány, zbožňovány, obletovány. Jim se láska vyznává. To muži, dobyvatelé, zrovna takovéto vnější projevy lásky ani tak moc nepotřebují. (Ty vnitřní, intimní, opravdové potřebují ovšem stejně naléhavě.)
Napadlo mne také, že z takového přání se může stát docela ostrá dvojsečná zbraň. Anebo, jako bychom se upsali ďáblu. Představme si, že se nám přání splní, někdo nás má doopravdy rád, ale není to ten pravý a vůbec se nám nelíbí a dělá to nešikovně, vlezle, odpudivě a my se ho nemůžeme zbavit. No, z toho může být přece pořádné trápení! To radši nic než tohle, řeknete si.
A je tam ještě to ošidné slovíčko ?doopravdy". Co to je, mít doopravdy rád? Znamená to zřejmě ne povrchně, ne falešně, ne jen tak pro vlastní požitek, nýbrž hluboce a rozhodně a vytrvale a věrně, no zkrátka doopravdy. Ta pravda v tom slově zní jako zvon.
Má pravdu i pan redaktor, mělo by to vypadat nějak jako ?abychom se měli s někým doopravdy rádi" nebo ?abych se šťastně zamiloval/a", ?aby má láska byla opětována". Když se totiž tak na svět dívám z výšky svého času, říkám si, že pravou (tj. i pravdivou) lásku zažíváme tehdy, když sami chceme se sebou něco udělat pro toho druhého. Když se chceme stát prostě ?lepšími", abychom byli hodní toho druhého. Když si chceme jeho lásku zasloužit. Když mobilizujeme to dobré, co snad v nás je, a na tom dál pracujeme, aby to, co sami v sobě tomu druhému odevzdáváme, za něco stálo. Jen ten, kdo hodně dává, zažívá velké obdarování. A tady dávám celého sebe.
Jen přijímat? Jen být milován? Všechno to zbožňování a klenoty a bohatství světa (a katedrály, jak se zpívá v jednom postarším hitu), to samozřejmě udělá příjemci radost - ale bohužel jenom na chvíli! Pak by to mělo přijít zas a znovu, či spíš něco většího a lepšího - a nakonec se to přejí a omrzí. Podívejte se na lásky všech těch hvězd a hvězdiček na nebi krásy, slávy a popularity - z čeho by žili všichni ti bulvární supi a mrchožrouti, kdyby ne z jejich afér. Je v tom spousta slávy a peněz, ale moc málo obyčejného lidského štěstí, natož opravdové lásky.
Řeknete, že jsem naivní. No, samozřejmě jsem. Nic nového - to já vím už dávno. Ale nemohu si pomoci. Jak tak sleduji život, řekl bych, že tento naivní postoj platí už od doby, kdy se člověk pozvedl nad úroveň pouze živočišnou. A platí tím víc, čím víc pak v běhu dějin své myšlení a cítění kultivoval. Nic na tom nemění dnešní důraz na sexuální ?vyžití", individuální požitky a povrchní (novinové a televizní) pojetí lásky. Ono to tu bylo také už nějaké to tisíciletí - jenomže spíše v tzv. vyšších kruzích, kdežto dnes to má jakési celoplošné pokrytí.
Mně v této spojitosti došlo, že když při psychologickém vyšetření mluvíme s dětmi o všem možném, a mnohdy jsou to věci dosti intimní, že od nich o lásce mnoho neslyšíme. Svou dětskou lásku prožívají, ale moc o ní nemluví. Nemají pro ni ani dost slov a našim otázkám ani dost nerozumějí. O dětech z dětských domovů, které jsou poznamenány citovou deprivací, to platí dvojnásobně.
Že mají někoho rádi a někoho neradi, to od dětí slyšíme dost často, ale samozřejmě není to ta láska, na kterou myslí účastníci oné rozhlasové (či jaké) ankety. Někdy nám rodiče svěřují, že si dítě stěžuje, že je nikdo nemá rád, a někdy dokonce vyhrožuje (ba i vydírá), že si proto něco udělá. Nedávno jeden chlapec v testu tří přání napsal na prvním místě, že by si přál, ?aby ho měli všichni rádi". Ale nevyjadřoval tím stesk nad osamělostí, nýbrž přání, aby jakožto dítě neklidné, nesoustředěné, zbrklé a prudké (čili LMD) ?nemusel tolik zlobit a nedostával tolik trestů" (jak mi pak řekl).
Zmínil jsem se o našem dotazníku. Pátrám v paměti a nemohu se dopátrat, že bych v něm (je pro děti tak od 3. třídy výš) našel nějaké vyjádření touhy po opravdové lásce, jak o ní je tu řeč. Samozřejmě, nebudeme čekat řeči o lásce milenecké (na to jsme připraveni u dětí až kolem puberty a po ní), ale co třeba touha po lásce mateřské tam, kde z našeho vnějšího pohledu očividně schází. Vždyť opravdovou lásku mateřskou (potažmo i otcovskou) u nás na rozdíl od té milenecké hodnotí podle zákona i soud, má-li rozhodnout o odebrání dítěte z rodiny. Jde tedy o životní otázku! A já jsem za celá ta léta slyšel stížnost dítěte na nedostatek lásky mateřské snad sotva tolikrát, že bych to na prstech jedné ruky spočítal (pokud to ovšem bylo spontánní a ne u starších dětí při rozvodových sporech a víceméně pod návodem). Kupodivu od dětí z dětských domovů, kterým mateřská láska opravdu schází, něco takového neslýcháme vůbec.
Podívejme se ale, jak to vypadá za normálních okolností, kdy dítě žije v určitém citovém blahobytu, tj. když zažívá to, co mu patří a co mu dělá dobře. Mám před očima takovýto obrázek. Malý klouček se schoulí mámě v náručí, pěkně se tam zavrtá a říká: ?Maminko, já tě mám rád. Máš mě taky ráda?" Všimněme si prosím že začíná od sebe ven, k mamince. ?Já tě mám rád," říká -a pak teprve přichází jeho otázka. Chce s maminkou sdílet svůj prožitek blaženosti - prožitek bezpečí, jistoty a vzájemnosti. Nezapomenutelné dobro, které se vtiskne do jeho osobnosti. A stvořitelem, dárcem, činitelem tohoto dobra je mateřská osoba. (Úmyslně neříkám vlastní matka, protože to může být kdokoliv jiný.) A tohle se děje dávno před tím, než v pubertě nastoupí schopnost introspekce a dítě se bude učit sledovat své city, rozumět jim a podle sebe soudit druhé. Tady je to něco spontánního, bezprostředního, neuvědomělého. Je to dětsky naivní, avšak vrcholně upřímné. Bez analýzy, bez rozboru, ale je to stav blaženosti, který - myslím si - je právě tím formativním prožitkem v pozadí či v základech všech lásek pozdějších.
Ne, dítě není jen sobecký parazit, jak si to představovali psychoanalytici kdysi před léty a jak to pak náležitě poopravili.
Na druhou stranu mám zato, že právě tady se děje to prapůvodní a základní a nejdůležitější, co někteří ?prenatální" psychologové hledají v jakési nirvánové blaženosti lidského plodu v mateřské děloze. Myslím, že nejsou na dobré stopě. Protože kdyby měli pravdu, byly by na tom později přibližně stejně děti narozené z nechtěného těhotenství (tj. ty, které v době prenatální prožívaly trvalou ne-blaženost protkanou navíc mnohými akutními stresy), ať jsou dál vychovány v kojeneckém ústavu a dětském domově, nebo ať dostanou svou novou adoptivní či pěstounskou mámu (byť náhradní a geneticky cizí). Jenomže mezi těmito dvěma skupinami je veliký rozdíl. To víme u nás už od let šedesátých. A výsledky dalších studií to vždy jen znovu dokládají.
Pokud adoptivní rodiče nebo pěstouni přijmou takové dítě bezvýhradně za své, stávají se pro ně psychologicky jeho pravými rodiči se vším všudy. V dětském domově však není, kdo by je za své přijímal, a ono nemá ke komu se schoulit do náruče. Právě v této situaci hledám základní příčinu, proč děti z dětských domovů tak málo dovedou lásku dávat a lásku přijímat. Sexuálně jsou v pořádku, ale vyjít lásce vstříc, to neumějí.
V televizi mladí lidé v dnešní době buď jdou z jednoho sexuálního aktu do druhého a neprožívají dohromady vůbec nic, anebo takzvaně ?řeší" nejrůznější milostné propletence, analyzují mužsko--ženské vztahy a pro samé hlubokomyslné úvahy ani nemají čas a chuť mít se vzájemně taky trochu rádi. Říká se tomu obraz dnešního světa a lidé se tím baví - a pak kupodivu (stokrát kupodivu!) se svěří tazatelům v anketě, že touží, aby je měl někdo doopravdy rád.
A na mysl mi přicházejí starobylá slova evangelia, jež praví, že ?kdož by koli nepřijal království Božího jako dítě, nikoli do něho nevejde". Dovolil bych si je parafrázovat asi takto: ?Nebude-li ve vás nadále kus dítěte, které kdysi naivně, upřímně a důvěřivě říkalo ?mami, mám tě rádla" a které dnes dovede se svou láskou vyjít vstříc tomu druhému, věru nevejdete do království Lásky." I kdybyste přebíhali z jednoho sexuálního dobrodružství do druhého a po opravdové lásce toužili sebevíc.
