Publikace si klade za cíl seznámit čtenáře s tím, jak by mohly biologické bojové prostředky fungovat v rukou teroristů a se skutečným rozsahem a riziky případného biologického ohrožení. Vedle základních informací o biologickém terorismu autore detailně charakterizuje příznaky a průběh neštovic, antraxu, moru, tularémie, brucelózy, vozhřivky, Q-horečky, alfavirové encefalitidy, vztekliny, transmisivních flavivirových nákaz (např. žluté zimnice), hemoragických horeček (např. horečky Eboly) a lymfocytární choriomeningitidy.

1. CO JE BIOTERORISMUS?
1.1 Různé formy užití biologických zbraní
1.2 Úvahy útočníkovy o volbě druhu mikrobů
1.3 Jací jsou to vůbec lidé?
1.4 Co je charakteristické pro účinky biologických prostředků?
1.5 Vstupní brány pro infekční zárodky
2. ČÁST SPECIÁLNÍ
2.1 Neštovice
2.2 Antrax - uhlák - sněť slezinná
2.3 Mor
2.4 Tularémie - zaječí nemoc
2.5 Brucelóza
2.6 Malleus - vozhřivka (vozher)
2.7 Q-horečka
2.8 Americké alfavirové encefalitidy
2.9 Vzteklina - rabies - lyssa
2.10 Skupina transmisivních flavivirových nákaz
2.11 Skupina hemoragických horeček a nebezpečných nákaz s mezilidským přenosem
2.12 Virus lymfocytární choriomeningitidy
3. IONIZUJÍCÍ ZÁŘENÍ A INFEKCE
4. OHROŽENÍ POŽIVATINAMI NAKONEC
ZÁVĚR
Jak se bránit proti strachu z bioteroru ?
LITERATURA
REJSTŘÍK

Předkládaná publikace se zařadí mezi několik aktuálně vydávaných publikací k dané problematice. V žádném případě se nejedná o duplicitu se stávajícím spektrem, neboť autor jako svého času renomovaný odborník zejména v otázkách aerosolů poskytuje řadu historických i jinak velmi zajímavých faktů.
Po formální stránce je práce sepsána na 65 stranách textu bez textových úprav včetně odkazového aparátu. Text není doplněn graficky ani schématy ani obrázky, což může být pro laickou veřejnost na škodu. Za uvážení stojí sjednocení názvů jednotlivých onemocnění (např. český název a v závorce alternativy či zahraniční synonyma). Autor rovněž používá frekventně pojem bioteror alternativně k bioterorismu, v současnosti se spíše preferuje bioterorismus, avšak výše uvedené vyjádření nemusí být na škodu věci.
Mezi nejzdařilejší části práce patří nepochybně speciální část popisující jednotlivé nosologické jednotky seřazené podle potenciálního rizika zneužití. Této části se prakticky dá vytknout jen velmi málo.

Z recenzního posudku: doc. MUDr. Roman Prymula, CSc. PhD.

---

Publikace vydaná v loňském roce nakladatelství Karolinum se zabývá fenoménem diskutovaným až neúměrně ku svému dosavadnímu rozsahu, nicméně zajímavým. Jde ovšem, jak již z názvu vyplývá, o bioterorismus. Jde o recenzovanou publikaci, která je zřejmě komplementární např. s textem "Je reálná hrozba bioteroru?" [Daneš: http://www.tigis.cz/prac/prac303/08.htm]. Zatímco o tomto výše zmíněném článku lze poznamenat, že jde o text dobrý, u publikace samotné již vyvstávají jisté pochyby.
Text samotný se skládá ze dvou částí, první je vědecko-popularizačně a medicky pojatý popis metod a obsahu teroristických útoků s použitím bakterií a virů, druhá část nám přináší originální vhled do vnitřního světa autora. Zvláště v případě druhé části si dosud nejsem jistý, zda se ze strany autora jednalo žert či sarkasmus, nebo zda to myslel vážně. Proto, v případě, že jsem nedovtipně nepochopil satiru obsaženou v této části publikace, předesílám svoji omluvu čtenářům recenze. Nadále i tuto druhou část budu recenzovat jako vážně myšlenou, byť se nevyhnu stylistice obdobné recezovanému textu. Relativně dosti času jsem věnoval úvaze, zda recenzi rozdělit do dvou sepáratních částí, kde bych nejprve mínil vědeckou část textu a poté se vyjádřil k normativnímu krédu. Myslím však, že recenzi prospěje, bude-li kopírovat strukturu práce samotné a k oběma částem se vyjádří paralelně.
První část textu (cca třetina celého rozsahu práce) je věnována samotnému fenoménu bioterorismu. Úvodem autor provádí členění způsobů bojového užití biologických látek. Případy bojového užití dělí na válku a terorimus. Okrajově zmiňuje i biokriminalitu. Zmiňuje i případ užití biologických bojových látek skupin Óm Šinrikjó. V této části se autor zabývá také charakteristikou účinků biologických prostředků a segment nazvaný "Vstupní brána pro infekční zárodky" [Daneš: 23] je věnován jednak specifikaci průběhu, způsobu a technikám aerogenních nákaz, v zásadně menším rozsahu alimentární infekci.
Text v této části není odborný, proto nereflektuje obecné definice války nebo terorismu a orientuje se spíše na ucelenější pojetí vycházející z laického úzu. Válku tedy autor chápe jako konflikt dvou států a biologickou válku jako bojové užití biologických látek jedním státem proti státu druhému. Možnosti státního terorismu zcela opomíjí a hovoří o terorismu pouze ve smyslu aktivit realizovaných nestátními aktéry. Hlavním vodítkem či kritériem mu při tomto rozlišení je rozsah bojových akcí, které podle autorova soudu jsou nesrovnatelně masivnější v případě aplikace biologických bojových látek jednotlivými státy. Co do rozsahu nejmenší je podle autora předpokládáné užití biologických bojových látek pachateli biokriminality. Zajímavým a s odbornou klasifikací terorismu již související je specifikace psychologického boje provázejícího útočné akce [Daneš: 14]: na rozdíl od vojenské aplikace biologických bojových látek, která preferuje efektivní účinek fyzický (tedy co možná nejrozsáhlejší skryté rozšíření nákazy), teroristické užití biologických látek preferuje efektivní účinek psychologický (moment co nejrozsáhlejšího skrytého rozšíření nákazy není primární a význam jeho realizace se odvíjí až sekundárně od volby teroristické strategie, která v primární rovině klade důraz na psychologický dopad akce).
Že nejde o bezproblémový text čtenáře upozorní už pluralis majestatikus na str. 10. Úvaha o dívkách vázajících popruhy na svá "nevinná těla" [Daneš: 11], která jaksi podvědomě souzní s perem sexuologa Luďka Daneše, který radíval nezletilým děvčatům v časopise Girl!, neblahý dojem čtenáře utvrdí. Autor není odborník v politických vědách, což sám uznává [Daneš: 89], proto mu nemůžeme vyčítat, že se domnívá, že společným rysem všech nedemokratických států je nahrazení demokracie ideologií "posvěcenou příslušným bohem nebo jinou posvátnou bytostí" [Daneš: 11]. Starost o to, jak jsou vychovávání občané televizními pořady [Daneš: 13] však ve vědecké práci působí nepatřičně, zvláště pokud autor sám ilustruje své vývody na seriálu Komisař Rex [Daneš: 17]. Pokud autor považuje za "pozoruhodné", že protiamerické a protižidovské postoje jsou běžné v Japonsku stejně jako v arabských zemích, je bohužel nutné podotknout, že na tom nic pozoruhodného není. Pozoruhodné možná je, že autor neví, že tyto postoje jsou běžné ve většině zemí světa. Pokud si z čtenářů autor přímo nedělá legraci, jsou značně nesmyslné jeho úvahy o tom, že návštěvy diskoték apod. jsou srovnatelné nebo horší bioterorismu [Daneš: 17]. Podobných problémů je v textu zarážející množství, vzhledem k tomu, že text nemá zodpovědného redaktora a editorem je prof. Klener, který je ovšem editorem patrně všech textů produkovaných nakladatelství Karolinum a může jít o funkci čistě formální, není možné určit konkrétní zodpovědnost. Zdá se, že autor svoje informace načerpal z velmi omezeného souboru zdrojů, patrně navíc propagandistického charakteru. Souhrnem lze o této části práce říct, že její přínos je minimální. Nejobsažnější se jeví analýza technických možností terorismu - tedy např. v případě aerorosolového útoku nenápadné a přesto účinného rozprášení biologické bojové látky aj.
Lépe vychází ze srovnání autorova snaha zabývat se jemu bližší problematikou, tedy charakteristikou biologických bojových prostředků. Té je věnována druhá část textu označená jako "Část speciální" [Daneš: 33]. Co do rozsahu je přibližně dvakrát delší než část první. Tato kapitola taxativně představuje čtenáři nejběžnější choroby použitelné pro bojové nasazení: neštovice, antrax, mor, tularémii, brucelózu, malleus, Q-horečku, vzteklinu, hemoragické horečky a další. Autor postupuje systematicky, od představení choroby, jejích projevů, způsobu přenosu, nákazy, až po rozšířenost a možná protiopatření. Zvláštním charakterem této kapitoly je strukturace textu, která nejprve nabídne odborné informace učebnicového charakteru, specifikující konkrétní nákazu, a k nim je přičleněna pasáž nabízející její spojititost s bioterorismem. Ne však vždy. Někdy se s úžasem dočteme u klíšťové encefalitidy: "...kdo dnes zpochybňuje úsilí USA a světové protiteroristické aliance, není ani dost vzdělaný občan hodný úcty, ani vlastenec." [Daneš: 73] Jindy u encefality alfavirové: "Někdo z těch, kteří se možná bojí, klidně dnes vykouří krabičku cigaret. To mu dává daleko větší jistotu, že zemře na rakovinu plic a přece se nebojí.?!" (interpunkce ponechána v původním tvaru) [Daneš: 64]. Tak či tak jde vskutku o poněkud bizarní charakteristiku encefalitid. Jako čtenáře by mne zajímalo, co by autor psal do návodu k použití vysavače.
Zdůraznění moru jako vhodné teroristické volby odpovídá současným analýzám, nicméně jsem jako čtenář očekával, že se autor vyjádří např. ke spekulacím o získání původce moru ze středověkých morových pohřebišť a jeho následnou kultivací, ať již jako k variantě možné či naopak spekulaci zavádějící. Zajímavou informací je pro laika např. přítomnost původce některých hemoragických horeček s ledvinovým syndromem na našem teritoriu aj. Přínosná jsou i data charakterizující konkrétní případy: např. případ dopisových útoků antraxem z USA roku 2001 nebo výskytu viru West Nile koncem 20. století v New Yorku a jeho následné šíření aj.
Jako zvláštní kapitolu autor zvolil zvolil případ kombinace jaderného a biologického terorismu. Tato volba snad souvisí s vojenským výzkumem v druhé polovině minulého století zaměřeného na konflikt bloků, případnou nukleární válku a její následky, respektive s množstvím materiálů dostupných k tomuto tématu. Tato kapitola je však úměrně krátká a hlavní informací v ní obsaženou je konstatování, že ozáření zvyšuje nebezpečnost infekce.
Přes všechna konstatování o obtížné realizaci bojové akce s použitím biologických látek autor dospívá k pesimistickému konstatování, že v případě, že by k útoku skutečně došlo, je možnost ochrany a obrany malá [např. Daneš: 66, 84]. Je otázkou, nakolik se tato skepse podepsala na závěrečné části práce, která je věnována zhodnocení možností a perspektiv bioterorismu a odpovědi na něj. Vzpomínku na časy Lidových milicí probudí např. pasáž: "Dnes je prevencí zodpovědný politik, letadlová loď, pumy, odvážný samopalník - výsadkář a armáda připravená zničit základny v těch státech, které pod vlivem náboženského fanatismu dosud nevědí, kam se přidat." [Daneš: 84]. Takováto vyhlášení jsme četli v letech Československé socialistické republiky, lidově demokratické vlasti oblíčené zeměmi po vlivem "zhoubného amerického imperialismu". Stateční samopalníci-výsadkáři mě zajímají málo, pramálo, když čtu práci o bioterorismu, leda by snad samopalníci-výsadkáři byli pachateli bioterorismu. V případě, že bych se chtěl něco dozvědět o samopalnících-výsadkářích, obrátil bych svoji pozornost ke knihám o samopalnících-výsadkářích, popř. bych se informoval u svých známých mezi výsadkáři nebo přímo Armády ČR, nikoliv u lékaře publikujícího na Univerzitě Karlově. Na poslední stránce kritické čtenáře autor naposledy uvede v pochyby o smyslu textu úvahou: "Zpochybňování potřeby a významu účasti českých ozbrojených sil na mezinárodním spojeneckém boji proti terorismu a na humanitárních akcí je jen ostudou, ať jde o politika nebo nestatečného občánka nebo ´svobodného´ člověka, obhajujího pacificmus nebo jiný -ismus." [Daneš: 91] Ani pokud by čtenář cítil sympatie k projektu re-konkvisty, což je ostatně do jisté míry i můj případ, nemyslím, že by bylo vhodné či metodologicky ospravedlnitelné mu předstírat, že rétorické útoky na ideové oponenty jakkoliv souvisejí s bioterorismem.
Po medicínské stránce, tedy zejména v případě prezentace jednotlivých biologických látek, je text zajímavý a doplňuje texty zaměřené obvykle více na analýzy politických a vojenských aspektů bojových akcí (ať již vojenských nebo teroristických). Naivní propagandistické výpady autora proti velkým (a patrně dokonce většinovým) segmentům společnosti, které text protkávají, ovšem devalvují jeho hodnotu. Zatímco by text mohl být dobrým přehledem biologických látek využitelných k bojovým účelům, stává se mozaikou encyklopedických informací, polemik s nezámým oponentem a pokynů pro politruky. Podprůměrná stylistika na čtivosti nepřidává. Jako samostatný zdroj informací o bioterorismu je tato publikace bohužel nedostatečná, jako zdroj doplňujících informací však text poslouží. Alternativní (a první) volbou je například kvalitní text R. Prymuly a kolektivu "Biologický a chemický terorismus", vydaný o více než rok dříve nakladatelstvím Grada.
Pokud by autor zaměřil svoji pozornost pouze na téma biologických bojový látek, které je mu bližší, a nepokoušel se o výpady na jemu cizí půdu (např. populárního tématu terorismu, propagandy, sociologie atd.), byl by výsledek jistě přesvědčivější.

Martin Bastl, Rexter 2/2003, http://www.rexter.cz/clanek.aspx?id=58