Mimořádně čtivá publikace představuje v českém prostředí doposud stále nezvyklý výklad dějin Evropy, jakožto dějin společně sdílených hodnot a postojů. Čtenář je tak místo událostních evropských dějin seznámen s dějinami lidí, kteří po více než 2000 let sdíleli týž úděl a prožívali stejné situace a události, jež vytvářeli jejich společnou minulost. První díl, nazvaný Mýty a základy, začíná hledáním archetypů v mytologii a dějinách tří historických zdrojů evropské civilizace, řeckém, římském a židovském, a končí 15. stoletím. Druhý díl, nazvaný Od renesance k renesanci?, začíná obdobím humanismu, renesance a náboženských válek a končí znovuzrozením Evropy po roce 1989. Autory dvoudílné publikace jsou především francouzští historici z Univerzity Paula Valéryho v Montpellieru. Ve struktuře, obsahu a stylu práce se nezapře vliv historické školy Annales.
Překlad z francouzského originálu Alena Lhotová a Věra Hrubanová.
I. díl:
Předmluva
PRVNÍ ČÁST
MÁ EVROPA DĚJINY?
DRUHA ČÁST
POČÁTKY
I. Mýtus a dějiny
II. Kořeny
Jeruzalém
III. Zapouštění kořenů
IV. Evropský prostor
TŘETÍ ČÁST
ZÁKLADY
EVROPA A KŘESŤANSKÁ SPOLEČNOST
I. Christianizace Evropy
II. Křesťanská civilizace
III. Říše na Východě a na Západě
IV. Pevnost a dynamika evropských středověkých společností
Poznámka autorů
Bibliografie
Místopisný rejstřík
Jmenný rejstřík
MAPY
II. díl:
PRVNÍ ČÁST
NOVOVĚK
VYMOŽENOSTI A PŘEKÁŽKY ROZVOJE 15.-18. STOLETÍ
I. Evropa a její potenciál
II. Síla Evropy
III. Stát se hledá
IV. Proměny kultury
DRUHÁ ČÁST
REVOLUCE
I. Tvořivost a moc
II. Od snižování úmrtnosti k příliš vysoké porodnosti
III. Směřování k současné evropské společnosti
IV. Revoluce v oblasti lidských práv
V. Evropa vlastenců a občanů
TŘETÍ ČÁST
ÚSTUP ZE SLÁVY
VELKÁ OBČANSKÁ VÁLKA 1914-1989
I. Válka. První
II. Neúspěšné hledání míru
III. Opětné vzplanutí evropské občanské války
IV. Neúplné vítězství a ústup Evropy ze slávy
Závěr
Renesance Evropy
Nové Čtení Evropy (Milena Lenderová)
Bibliografie
Bibliografický dodatek k českému vydání (Milena Lenderová)
Místopisný rejstřík
Jmenný rejstřík
MAPY
"Paměť rozděluje, dějiny spojují", tento výrok Pierra Nory vepsali autoři, učitelé Univerzity Paula Valéryho v Montpellieru (pod vedením emeritního profesora nejnovějších dějin Ch.-O.Carbonella se sešli historici Dominique Biloghi, Frederic Rousseau, Jacques Limouzin, geograf Joseph Schultz, kteří se opírali o spolupráci dalších francouzských, ale také polských, řeckých, bulharských, litevských, italských, maďarských a německých kolegů), na předsádku dvoudílné publikace, která představila dějiny Evropy z nového a stále poněkud neobvyklého úhlu pohledu. Práce, určená vzdělaným čtenářům (úvahy o tom, že by se mohla stát středoškolskou učebnicí nutno považovat za přehnaně optimistické), má tvořit protiváhu dosavadním pracím o dějinách Evropy, psaných z pohledu toho kterého evropského národa. Tedy nikoli Evropa jako množina "obrazu druhého", jako kronika kontinentu, či dokonce jako vize ekonomického společenství, ale Evropa - řečeno slovy Juliena Bendy - jako "dějinné bytí", jako "sdílená realita". Dějiny lidí, kteří žili osud kontinentu, sdíleli stejné podmínky, stejné situace, prožili stejné události tvořící jejich společnou minulost. Dějiny lidí založené na shodných postojích, na shodném způsobu "bytí ve světě". A to bez zastírání četných césur, krizí, antagonismů, nepřátelství a dlouhých epoch Evropy rozbité válkami či politicky rozdělené Stručně řečeno, práce je hledáním společného základu evropské paměti v paměti jednotlivých národů.
Nové "čtení Evropy" tak začíná hledáním archetypů v mytologiích a v dějinách tří "kolébek" Evropy: Atén, Říma a Jeruzaléma. Končí rozsáhlým nástinem vývoje Evropy v letech 1914 -1989; tato epocha je interpretována jako "konec Velké občanské války 3913 - 1989". První díl práce, nazvaný "Mythes et fondements" (Mýty a základy), zahrnuje období od historických počátků Evropy po 15. století, druhý."D'une Renaissance a l'autre" (Od jednoho znovuzrození k druhému), začíná obdobím humanismu, renesance a náboženských válek a končí znovuzrozením "sdílené" Evropy, k němuž daly impuls události roku 1989: "dějiny Evropy pokračují a tyto dějiny se mohou stát, budou-li Evropané chtít, jejich společnou budoucností."(II, s. 309.)
Ve struktuře, obsahu a stylu knihy se nezapře vliv školy Annales: rezervovaný postoj k událostním dějinám, vliv sociologie, etnologie, historické demografie i geografie, především však braudelovské longue durée, zřetelné nejen v poslední částí práce, ale i v pasážích o vznikání křesťanské civilizace, dynamice středověké společnosti či v pasáži o evropských revolucích.
Absenci klasického zeměpisného východiska, tableau géographique (neboť hranice takto pojaté Evropy byly vždy pohyblivé a de facto nezůstaly omezené na Evropu samotnou), vyvážilo množství map a mapek, které jediné tvoří obrazový doprovod publikace. Oživením mimořádně čtivého textu jsou i edice dokumentů (současné texty o Evropě a evropanství), tabulky, graťy a především rozšiřující bibliografie, která patří ke každé kapitole. A nejedná se jen o práce provenience francouzské, ale o práce historiků, filosofů a politiků evropských. O užitečnosti knihy nelze pochybovat - se sympatiemi se setkala na zasedání Evropského parlamentu v listopadu 1999; Ch.-O. Carbonell zde byl navíc pověřen kurátorstvím připravovaného Muzea evropských dějin (Musée de l'Histoire européenne) v Bruselu.
Z recenzního posudku: prof. PhDr. Milena Lenderová, CSc.
Evropské dějiny Evropy - diskurz, nebo realita?
Dějiny Evropy patří dnes k frekventovaným tématům historiografické tvorby ve "Starém světě", o čemž svědčí různé ediční řady, velké syntézy i specializovanější monografie, z nichž cela řada je překládána a vydávaná i v České republice. Nedávno přeložené francouzské syntetické pojednání, vzniklé na půdě Univerzity Paula Valéiyho v Montpellieru, se k Evropě hlásí už v názvu takříkajíc "tuplované" - Evropské dějiny Evropy. Tato na první pohled nesmyslná tautologie může působit jako snaha co nejvíce se zalíbit Radě Evropy, zadavateli výzkumných projektů, z nichž syntéza vznikla. Nicméně tvůrci této publikace tím chtěli vyjádřit svůj cíl - napsat nikoliv "klasickou" synchronní dějepisnou syntézu, která by shromažďovala reprezentativní "balíky" dat po jednotlivých státech či regionech, nýbrž postihnout společné dějiny evropské civilizace, zachytit to, co bylo Evropě v průběhu dějin "strukturálně" společné, resp. co ji určovalo jako společně sdílenou realitu. Toto redukcionistické pojetí pokládám za chvályhodné, neboť slibuje neotřelé pojetí. Bohužel při hlubším zakotvení tohoto metodického přístupu se autoři z tenat zavádějících tautologií nevymanili. Vymezují se proti prostému geografickému chápání Evropy jako prostoru od Portugalska po Ural a přijímají vymezení Evropy jako civilizace ("Evropské není to, co je na evropském kontinentu, nýbrž to, co je evropskou civilizací", I. sv., s. 24). Přitom ale nikde jasně nedefinují, co tuto civilizaci určuje. Jinak řečeno, předmět reflexe je tautologicky definován sám sebou. To ovšem v praxi samozřejmě nemůže fungovat, takže v jednotlivých částech knihy přicházejí ke slovu různé implicitní předpoklady (mj. i odmítané vymezení geografické). Ale k tomu se ještě vrátím.
Publikace má i specifickou chionologickou strukturu, což vysvítá už z rozdělení na dva svazkv - první (Mýty a základy) se zabývá obdobím do konce středověku a druhý (Od renesance k renesanci"), jen o málo silnější, je věnován období od počátku novověku do konce studené války. Tím se vymyká obvyklému uspořádání syntéz (jak je u nás zavedly např. dějiny států z Nakladatelství Lidové noviny), spočívajícímu v odbytí středověku a novověku na 50 stranách a následném mapování 19. a zvláště 20. století takřka den po dni na dalších 250 stranách. Zde je zakladatelské fázi Evropy věnovaná relativně velká pozornost.
První svazek otevírá jakési programové vymezení, v němž se vedoucí autorského kolektivu Charles-Olivier Carbonell hlásí k přesvědčení, že Evropa má dějiny. Zároveň proklamuje jako hlavní metodologické východisko této práce esej Charlese Seignobose (jednoho ze sorbonnských koryfejů, "předannalovské" éry) z roku 1938. Toto v podstatě jasně pozitivistické zakotvení podle mne významně determinuje pojetí celé syntézy. Jeho výrazem je už přijímání evropských dějin jako objektivně existující reality, dokazatelné studiem pramenů a literatury a nezávislé na naší současnosti ("Pro něj [tj. Seignobose] dějiny Evropy existují proto, že je vyvodil na základě celoživotní četby, studia, bádaní i pedagogické činnosti", I. sv., s. 22), které dnes po všech lingvistických a jiných obratech může znít opravdu poněkud naivně. Proto patrně, jakkoliv se autoři občas pokoušejí zachytit něco, co bychom mohli nazvat "diskurz Evropy", se většinou imaginace díla nepovznáší nad rovinu rekonstrukce objektivní skutečnosti.
Zaměňování diskurzu a "reality" mohu ilustrovat na jednom přikladu - jako jeden z argumentů pro objektivní existenci jednotky zvané "Evropa" je uváděn fakt, že ji takto vnímají "ti druzí" ("Zkuste se podívat na Evropu ze Samarkandu, Bagdádu nebo Manakeše a evropská civilizace se objeví v celé své nádherné osobitosti", I. sv., s. 25). Analogicky by se ale dalo argumentovat, že když Evropané nevnímají v rámci islámu rozdíly mezi Araby, Kurdy a Peršany, šíity a sunnity apod., žádné takové rozdíly v podstatě neexistují. Absurdnost takové argumentace si myslím nevyžaduje další komentáře. Vlastní jádro prvního svazku sestává ze dvou částí - "Počátky" a "Základy". V první časti je věnován prostor zakladatelským mýtům o Evropě (únos Europy v řecké mytologii, příběh Noemových synů, panovnické genealogie sahající zpět až do Troje, vědecké hledání praindoevropštiny). Pokus o semiologickou analýzu mýtů, jakkoliv je proklamován, není bohužel příliš hluboký. Následující rozbor "kořenů" evropské civilizace, ezotericky pojatých jako nějaké hlubinné archetypy (Řecko - svobodný jedinec, Řím - zodpovědný občan, židovství - osobnost), má povahu mělkého klišé. Autoři nám vůbec neprozrazují, jakými mechanismy tyto "kořeny" vlastně fungují jak naši realitu ovlivňují. A podobné evolucionisticko-organické metafory pokračují i nadále, když se období stěhování národů prezentuje jako "zapouštění kořenů". Zde se také prvně setkáváme s alespoň letmou definicí vznikajícího evropanství - skládá se ze tří struktur usedlého způsobu života, křestanství a feudalismu (I. sv., s. 83).
Za velmi problematické ovšem považuji stopy silně europocentrického pojetí v kapitolách z pera geografa Josepha Schultze. V pou žitem jazyce nacházíme klasické evropské stereotypy - např. německá kolonizace východní Evropy je líčena jako spontánní a klidná, vyskytují se zde spojení jako "zvelebování německo-polských a ruských nížin" apod., což kontrastuje s líčením hrozných poměrů na Balkáně ("nevlídné hory", "nezakořeněné obyvatelstvo", války a nestabilita jako specifika Balkánu v raném středověku, v době tureckých dobyvačných nájezdů pak "brutalita a teror", masakry a odsuny obyvatelstva v uherské nížině, následné osvobozování Balkánu, I. sv., s. 82-83). Naproti tomu Schultzův základní popis přírodních podmínek Evropy ve srovnání s jinými kontinenty je docela podnětný, jakkoliv i v něm paradoxně probleskují určité evropské stereotypní představy (příroda Evropy je příjemně pestrá, zatímco žádny další kontinent si nevysloužil takovou kladnou charakteristiku). Je naopak škoda, že práce s geografú končí na rovině uvedení do fyzické situace a nepokračuje do oblasti diskurzu (třeba formulováním otázky, jak diskurz Evropy pracoval s faktem, že z přísně fyzikálního hlediska Evropa žádným světadílem není).
Za relativně zdařilou pasáž v prvním svazku považuji část "Základy" z pera Jacquese Limouzina, kde jsou načrtnuty základní obrysy středověkého vytváření Evropy. Ve stručném přehledu je nastíněn proces christianizace (ač s přeceněním jeho intenzity mezi obyvatelstvem) a zdůrazněn konstitutivní význam křestanství pro evropskou identitu. Přesto postrádám hlubší rozbor vztahu identity Evropana a identity křestana (protože ta druhá je přece ze své podstaty univerzalizující, alespoň potenciálně). Slibně znějící proklamace "těch druhých" (židů, muslimů, kacířů) jako dalšího konstitutivního prvku pro identitu Evropana se bohužel omezuje na popis bojů proti nim a neponořuje se do hloubky studia stereotypů, přestože se to nabízí. Významnou roli hraje dále idea univerzalismu jako živého dědictví římského impéria, která vycházela ze tří ohnisek - papežsky Řím, Byzanc a západní císařství. Idea univerzalismu byla vlastně živá až do vrcholného středověku, kdy postupně narazila na proces vytváření národních monarchií. První svazek uzavírá kapitola o struktuře evropské společnosti (demografické poměry, agrární povaha Evropy, proces feudalizace, města), ta je ale tak stručná a schématická, že působí dojmem volně "přilepeného" apendixu.
Druhý svazek je oproti prvnímu ústupkem směrem ke klasické syntéze dějin. Chronologická kostra členění svazku je zřejmější - "Novověk" (15.–18. století) "Revoluce" (17.–20. století) a "Ústup ze slávy" (1914–1989). Pokud by čtenář čekal hned v první části, napsané Dommiquem Biloghim, analýzu toho, jak novověk konstruoval chronologii dějin a v jejím rám či sebe sama jako okamžik (znovu)zrození, musí byt nutně zklamán. Nachází totiž značně konvenční hutný přehled základních dat o demografickém, hospodářském, sociálním a konečně kulturním vývoji Evropy (skutečně v takto klasické stratigrafické podobě, která vlastně "staví na hlavu" závěry prvního svazku). Navíc snaha o postižení nejobecnější struktury je zde občas nahrazena snahou vyjmenovat co nejvíce příkladů z různých koutů Evropy, což ubírá textu na přehlednosti. Nicméně relativně příznivě bych si dovolil hodnotit kapitolu o vojenství, jemuž se připisuje formativní role při vytváření evropského systému národních států - včetně mezinárodního práva nebo různých projektů (kon)federalizované Evropy, jež se rodily pravě z potřeby regulovat války. Stopovány jsou poslední výhonky středověkého univerzalismu (u Habsburků 16. století). V kapitole o kultuře je sledován fenomén humanistické "res publica literraria", přičemž na samém začátku je naznačeno pojetí Evropy jako konceptu nove konstiuovaného v 15.–16. století (pojetí v dalším textu bohužel nevyužité, II. sv., s. 103). Naopak při líčení osvícenství autor zcela akceptuje osvícenecký diskurz jako svoji pozici, což podle mne nutně brání věcnému rozboru (např. přijímá ideu pokroku proti předchozímu tmářství, obraz 18. století jako věku objevitelské geniality apod.).
Kapitola "Revoluce" z pera Ch. O. Carbonella líčí séru transformací 17.–20. století, kterými se Evropa stala vládcem světa. Zvláště u této kapitoly asi nepřekvapí, že je pojata výrazné europocentricky - jako výčet úspěchů evropské vědy a techniky a zásluh Evropanů o dnešní svět (který je vlastně dědicem "Starého světa"). V této souvislosti zaznívá i uražená lítost Evropana nad pozdějším úpadkem ("připravila budoucnost ostatnímu světu, který ji časem obral o význam a slávu", II. sv., s. 169). Mimořádně velký význam připisuje autor demografickému vývoji (přechodu na tzv. nový demografický režim s nízkou porodností a nízkou úmrtností). Relativně podnětná je kapitolka o sociální struktuře Evropy 19. století, po ní je jen letmo nadhozena otázka vzniku konceptu lidských práv, přičemž se autor snaží ubrat na významu americké deklaraci z roku 1776 jakožto příliš stručné a navíc duchem evropské. Další témata už jsou však načrtnuta jen velmi tezovitě - národní hnutí a především vývoj "koncertu velmoci" mezi vídeňským a berlínským kongresem (tady se jedná téměř o "telefonní seznam" politických událostí). Evropa zde již vůbec není problémem, ale jen geografickým prostorem dějin.
A štafetu hutného výčtu událostí přebírá konečně poslední kapitola "Ústup ze slávy", napsaná Frédéricem Rousseauem. Autor sice přichází se zajímavou provokativní tezí o prakticky kontinuální "evropské občanské válce" v letech 1914–1989, jinak je ale tato kapitolka podle mého názoru poznamenána v daném kontextu nefunkčním patetickým slohem a svým rytmem připomíná "historický film" poháněný vlastní setrvačností. Naprostý nezájem o počátky evropské integrace po druhé světové válce je sice autorem proklamován, ale i přesto jej v kontextu celé syntézy postrádám (i když je zde kompenzován sérií čtyř mapek zachycujících postup integrace).
Celkový dojem z Evropských dějin Evropy bych tedy hodnotil jako spíše nepříznivý. Především pokládám za poněkud naivní předpoklad o úzkém vztahu mezi "objektivními" dějinami kontinentu a evropskou identitou. Podle mého názoru by měla být tato evropská identita zkoumána jako samostatné téma, a to s použitím konceptů a metod analogických výzkumům jiných typů identit (např. národních a regionálních). Každá identita je konstruována diskurzem (resp. celou řadou diskurzů). Předložená publikace se však až na výjimky tohoto diskurzů nedotýká (spíše by mohla posloužit jako pramen k jeho studiu, neboť je jím formována). Evropská identita, tato nesamozřejmě existující entita, by se měla zkoumat ve vztazích s jinými (konkurenčními, komplementárními") identitami, např. identitou náboženskou (křesťanskou) či národní. Měla by se studovat role jednotlivých diskurzů při konstrukci těchto identit (např. diskurz geograficko-kosmografický, diskurz mezistátní diplomacie, historiogiafický diskurz, beletrie apod.). Obrazy a stereotypy "těch druhých" by měly být studovány jako potenciální diskurzivní "zrcadla", resp. jako negativní matrice vlastních identit a obrazů. Na příkladu Turků, nástroje božího hněvu, lze například klást otázku, jak se obyvatelé zemí jimi ohrožovaných vymezovali (jako křestané", jako Evropané", jako civilizovaní či racionální lidé"). Tyto a mnoho dalších podstatných otázek na naše evropanství si Evropské dějiny Evropy víceméně nekladou.
Tomáš Rataj, Kuděj, 1-2/2005, str. 212-214
