Čtvrtý svazek Díla Karla Šiktance obsahuje dvě Šiktancovy básnické skladby z první poloviny sedmdesátých let Český orloj a Tanec smrti aneb Ještě pámbu neumřel. Zejména Český orloj je hodnocen jako jedno z nejvýznamnějších básnických děl nejen doby příkazů a zákazů, ale jako nové slovo v českém básnictví dvacátého století.

Český orloj
Tanec smrti
Ediční poznámka (Jiří Brabec)

Považuji za téměř nepochybné, že žádná antologie české poezie druhé poloviny dvacátého století nebude moci Šiktancovy skladby opomenout. Opojná hudebnost jeho veršů s hlubokým proniknutím do genia loci krajiny budou nepochybně okouzlovat milovníky poezie mnoha generací. Další svazky díla Karla Šiktance obsahující jeho básnické sbírky a skladby od druhé poloviny padesátých let nepochybně ještě pomohou zařadit autora do panteonu českých klasiků.
Kulturní klub. Měsíčník Čechů a Slováků v Rakousku

Smrt:
Pojď...

Básník:
Počkej.
Ještě o Čechách,
co naberou si do čepic
z tý krásný nepohody...

Smrt:
Psal jsi to stokrát.
Práší se tu dosud.

Básník:
Rozplakat vesmír -
starý, smutný osud.
Z něhož se vylhat
těžší než zbít matku...

Smrt:
Pojď... Ten tvůj liják
visí na špagátku!

Básník:
Ještě dát sbohem.
Jen pár stránek...

Smrt:
Komu, ty blázne?
Nech je prázdné...
Tví dávní brášci cpou se do čítanek!

Chór:
Pojď, kumštýřskej.
Blázni musí
na věčnost se krást
jak husy -
šeptem, šourem, podle plotu
u obecní šatlavy.

Kam jsi se to hnal
co ráno?
Cos to zpíval,
marjápanno! -
cos to křičel hluchejm koním,
hluchejm kočím u hlavy?

---

Sem tam slzy,
sem tam slova
bral ti vítr.
A ty znova!
Jak by se ti pomíchalo
pondělíčko se středou!

Snad tu někde
uložený
ty tvý písně,
to tvý klení...
Běda synům, co svý otce
ani proklít nesvedou!

Běda synům, co svý otce
ani proklít nesvedou!

Tady ta zem,
to je srdeční krajina světa.
Tady to bolí, jak by zamrzala krev.

Po bezrukých tu sem tam hůl.
Po němých sem tam holá věta.
A proto slavíci voláni
k výslechům,
kde peří k dostání
a kde se bere
zpěv.

Betlémy nezvěstné.
Jen občas spatřeno uprostřed oceánů
v proutěném košíku
jezule umrlec.
Tak umírá se na psí čas.
Anebo na marihuánu.
Dřímá svět u kamen, nohy má v peklíčku -
a mžourá skrz komín,
kde v nebi prázdná
klec.

Sníh prší do ohňů.
A stará planeta obchází katedrály
a zvídá na klíčných, kdo by jí
nepohrd.
Vsi, hluché z varhan, spí co hrob.
Tak zem jak v dětství u pravěké skály
tře kámen o kámen...
a větří u psích děr
svých trhlých básníků,
jak přežíti

svou smrt.