Zrod velmoci

Kolektiv historiků z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze sleduje politické dějiny SSSR v kontextu porevolučních ekonomických a sociálních změn. Odlišně od tradiční historiografie pojímá příčiny a povahu ruské revoluce a sociálního vrstvení, které z ní vzešlo. Klade důraz na nesoulad vývoje průmyslu a zemědělství a na vliv mezinárodní izolace SSSR. Nově hodnotí role Lenina, Trockého, Rykova i Stalina. Věnuje se podrobně motivům a povaze Stalinova teroru a sleduje příčiny nezdarů SSSR v prvním období války i složitost jeho vztahů se spojenci. Vítězství ve válce podle autorů etablovalo SSSR jako velmoc, nedovršená průmyslová a civilizační revoluce a enormní válečné ztráty ji však proměnily v militarizovanou soustavu, neschopnou překonat své deficity.

Dílo Michala Reimana má v české historiografii ruské revoluce a meziválečného SSSR zcela zásadní místo. Autor v roce 1967 zaujal na svou dobu odvážným přístupem v knize o ruské revoluci, která sklidila ostrou kritiku dogmatiků, na Západě však měla pozitivní ohlas. Po odchodu do emigrace působil na západoberlínské svobodné univerzitě, německy vydal knihu věnovanou SSSR dvacátých let a v závěru osmdesátých let práci zabývající se dějinami SSSR od Lenina po Gorbačova. Českým čtenářům se od devadesátých let představoval také jako pamětník. Kromě vzpomínek na léta disentu a emigrace uveřejňoval i nesmírně zajímavé reflexe svého dětství a mládí stráveného částečně v SSSR. Často se dotýkají i jeho otce, významného činitele meziválečné KSC.
Knihu Zrod velmoci je možné vnímat jako životní dílo dnes již pětaosmdesátiletého historika. Podíleli se na ní ovšem i další autoři - zástupce starší střední generace B. Litera a dva mladí autoři K. Svoboda a D. Kolenovská. Přestože v knize není nikde uveden a v obsahu rozlišen podíl jednotlivých autorů, kapitoly psané Reimanem rozpoznáme poměrně bezpečně. První dvě třetiny knihy, které můžeme připsat Reimanovi, se totiž stylem výkladu i hloubkou analýzy dosti odlišují od zbývající části, přestože i ta je velmi kvalitní.
Reiman zřejmě zpracoval témata, kterým se věnoval již ve svých dvou starších monografiích - ruskou revoluci a dvacátá léta jako cestu Stalina k osobní diktatuře. Jeho přístup patří spíše do klasických politických dějin. Sleduje chronologickou linku politických událostí, jednání, ideologických a mocenských sporů v bolševické elitě. S mimořádným porozuměním a zohledněním širokého kontextu vysvětluje motivace jednotlivých aktérů, doplněné o jejich osobní charakteristiky. Revoluce a počáteční období bolševického režimu jsou tak vylíčeny nikoli prizmatem železné logiky vedoucí od uzurpace moci ideologicky rigidní skupinou k teroristické vládě a totalitárnímu režimu.
Ukazuje složité dění plné nahodilostí, zvratů a momentů, kdy se rozhodovalo o různých alternativách. Poukazuje sice na tendence a kauzalitu vývoje, zároveň ale u čtenáře vyvolává neodbytný dojem, že vývoj nebyl nevyhnutelný: Stalin měl větší dispozice k moci, Trockého vize ale nebyly předem odsouzeny k neúspěchu a vůči
Stalinově politice představovaly možnost odlišného kurzu. Úvahy o tom, nakolik byly ideje Stalinových rivalů nosné a kam by sovětský režim zavedly, však autor odkazuje mimo rámec historické vědy a odmítá o nich spekulovat.
Často velice subtilním výkladem prochází několik centrálních argumentačních linií. Jedna hovoří o bolševicích jako zástupcích plebejské revoluce a politické kultury, proti níž občanské politické proudy v Rusku neměly valné šance se prosadit. Další třeba poukazuje na dlouhodobou neudržitelnost politiky NEPu, která při ekonomické a mezinárodněpolitické izolaci SSSR nemohla poskytnout dostatečné prostředky pro hospodářský rozvoj, industrializaci a modernizaci. Stalinova kolektivizace a industrializace počátku třicátých let byla jen zřejmě nejbezohlednější a nejbrutálnější cestou řešení problémů, se kterými by se musela vyrovnat i kterákoli jiná mocenská skupina.
Hlavních argumentačních linií se přidržují i kapitoly věnované třicátým letům a druhé světové válce. I tam převládá vyvážený výklad. Aniž by jejich autoři zpochybňovali teroristické násilí a míru utrpení,
odmítají omezit perspektivu pouze na ně. K takzvanému fenoménu třicátých let totiž podle nich patří nejen prožitek útlaku, ale také mohutné společenské změny přinášející i četná pozitiva - například růst městské populace a vzdělanosti obyvatelstva. Díky vybudování průmyslu a probuzení sovětského vlastenectví mohl SSSR obstát ve druhé světové válce a stát se světovou velmocí. Velký teror je přesto prezentován jednoznačně: jako brutální nástroj sloužící k eliminaci porevolučních elit a k upevnění stalinistické diktatury, který navíc poškodil zahraničněpolitické zájmy a obranyschopnost země. Sovětský svaz se tak po válce sice stal světovou velmocí, jeho historická zátěž v podobě těžko překonatelné zaostalosti, hospodářské slabosti a despotického režimu ho ale již od počátku činily velmocí druhořadou.
Za pomoci svých kolegů vytvořil Reiman knihu, v níž se vyrovnává s předmětem svého celoživotního zájmu. Bilanční charakter je však jen jednou z dimenzí objemné knihy. Mnohem důležitější je pronikavá a erudovaná analýza dané sovětské epochy, která v české historiografii nemá srovnání.

Ondřej Vojtěchovský, časopis ĎAS, str. 51