Kniha se zabývá českou náboženskou scénou v posledních dvou desetiletí tak, jak ji zachycují akademické kvantitativní výzkumy náboženství a další statistiky. První kapitola krátce shrnuje současné sociologické přístupy k tématu náboženství a probírá problémy sekularizace a desekularizace. Druhá kapitola se zabývá otázkou, zda a jak lze náboženství měřit, jaká jsou omezení a výhody kvantitativního přístupu, a krátce představuje použitá šetření. Další kapitoly se pak věnují konkrétním analýzám náboženské scény. Empirická část začíná rozborem posunů v náboženském vyznání, návštěvnosti bohoslužeb, postojům k církvím a sympatiím k náboženským systémům. Poté přechází k otázce obsahů náboženské víry a jejich popularity v české společnosti. Dále jsou rozebírány rozdíly v religiózním chování i postojích a obsazích víry podle základních sociodemografických charakteristik – věku, pohlaví, vzdělání a socioekonomického postavení.
V zemi okultistů
Češi občas řeší, jestli patří na východ, nebo spíš na západ Evropy. Co se religiozity týče, mluví sociologická data jasně: patříme na východ. Jen šest procent Čechů se prohlašuje za důsledné ateisty a pouhých deset procent pevně věří v Boha a pravidelně navštěvuje křesťanské bohoslužby. Nejvíce z nás - 60 procent - vyznává širokou škálu okultismu zahrnující horoskopy, amulety či víru v nadpřirozenou moc věštců či léčitelů. Právě tahle převažující preference nás spojuje se zeměmi bývalého východního bloku, jako jsou Rusko, Slovensko či Lotyšsko.
Jejich společná dějinná zkušenost vede sociology ke zkoumání otázky, zda snaha pojistit si svůj osud pomocí různých magických praktik není reakcí na život v režimech, které byly značně nepředvídatelné a systematicky v lidech potlačovaly schopnost samostatně rozhodovat o svých životech. Jak ukazuje socioložka Dana Hamplová v knize Náboženství v české společnosti nápřahu 3. tisíciletí, hypotéza je to lákavá, nesedí ale na všechny země východního bloku. Třeba Maďaři a bývalí východní Němci se takovými okultisty zdaleka nejeví. Není potom spíš příčinou společné slovanství oněch zemí, jak tvrdí třeba americký sociolog Andrew Greeley? Může být, odpovídá Dana Hamplová, jenže autor ono slovanství nijak nedefinuje.
Podobně česká socioložka postupuje také u dalších zjištění, jako je třeba větší sklon k religiozitě u mužů než u žen, u starších lidí než u mladších nebo evropská a speciálně česká nedůvěra vůči tradičním náboženským systémům. Předestře možná vysvětlení nabízená sociologickou teorií, na základě získaných dat ukáže jejich slabiny a často otevřeně přizná, že pozorované jevy nedovedeme uspokojivě vysvětlit. Je to poctivý přístup. Čtenář se však neubrání pocitu, že by se rád dozvěděl víc.
Jestli totiž sociologická data něco ukazují jistě, pak je to anomálnost většiny evropských zemí vůči zbytku světa. Jedině na starém kontinentu se zdá být naplňována teze o sekularizaci jako důsledku rozvoje modernity. Zatímco jinde ve světě přibývají křesťanství (či islámu) věřící, Evropané od své tradiční víry odpadají. Zatímco jinde roste význam jasně definovaných náboženských komunit, Evropanům vyhovuje vytvářet si individuální mix náboženských představ a považovat víru za věc vysoce intimní.
Jak tuhle anomálii pochopit? Hamplová nabízí zajímavou hypotézu skupiny amerických badatelů, kteří se ji pokoušejí interpretovat pomocí kategorií nabídky a poptávky. Zjednodušeně řečeno tam, kde vládne náboženské scéně jedna církev či jeden typ víry, zaujetí lidí pro náboženství klesá. Je to situace podobná té, kdy jeden monopolní dodavatel dodává lidem jeden typ výrobku a nemusí se snažit své zákazníky zaujmout, aby předběhl konkurenci.
Výmluvným příkladem jsou USA, kde stát nepodporuje žádné konkrétní náboženství, ale ani žádnému nebrání v existenci. K různým typům převážně křesťanské víry se tu aktivně hlásí většina obyvatel. Vítězí především ty církve, které nabízejí jasně definovaný produkt - víru přehledně určenou systémem pravidel, žádnou liberální bezbřehost - a přitom se ho nebojí atraktivně zabalit do lákavého hávu současné popkultury. Podobná situace vládne i ve většině muslimských zemí. Islám tu - v rozporu se zažitou představou ovlivněnou teokratickým Íránem - nepředstavuje státem ovládaný monolit, ale pestrou směs navzájem si konkurujících proudů.
Američtí ekonomizující sociologové si myslí, že současná Evropa je v mezistavu, kdy katolické a protestantské církve teprve nedávno ztratily svůj monopol a neregulovaný náboženský trh se zatím nerozvinul. Jeho zárodky už však lze pozorovat. Nasvědčuje tomu - jak dokládá Dana Hamplová - i skutečnost, že jediná rostoucí náboženská společenství představují v Česku malé fundamentalistické evangelické církve výrazně inspirované úspěšnými americkými vzory. Dožene tedy Evropa a s ní také Češi v náboženském probuzení Ameriku? Odpovědi se čtenář opět nedočká. Nejsou data, sociologická metoda naráží na své limity.
To ovšem čtenáři nebrání ve spekulacích. Například: Když Václav Havel v dopisech z vězení píše své vyznání víry, mluví velmi opatrně a přitom přesvědčivě o Bohu, který je transcendentní, nikoli ale nadpřirozený; nemilosrdný v nazývání chyb a poklesků, přesto člověku důvěrně blízký; většinu otázek ponechává bez odpovědí, zároveň se vyjevuje jako nejlepší partner pro dialog. Možná že budoucnost Evropy je právě v hledání takového Boha, jehož podoba zatím jen matně probleskuje ve formulacích několika málo odvážných myslitelů.
Adam Šůra, časopis Respekt, č. 14/2014, str. 59
Kniha socioložky Dany Hamplové je primárně kvantitativně zaměřenou příručkou k současnému českému náboženskému prostoru. Publikace obsahuje určitý teoretický úvod zamýšlející se nad specifiky českého náboženství (v kontextu ateistického komunistického režimu i vlivu nové pop-spirituality hnutí new age a dalších alternativních proudů); většinu prostoru zde však zabírají data vycházející primárně ze sčítání lidu 1991 a 2001 a dalších několika kvantitativních výzkumů, které se v České republice uskutečnily.
Klíčovou část knihy představují dvě kapitoly plošně charakterizující českou religiozitu. První z nich se zaměřuje na tradiční náboženství a situaci církví v české společnosti, vývoj náboženského vyznání, stav náboženské praxe a důvěru k etablovaným církvím a náboženským systémům. Druhá pak zkoumá religiozitu novou, neinstitucionální a netradiční (reprezentovanou především "vírou v magii"). Na obě tyto části navazují poslední dvě kapitoly, které analyzují religiozitu z hlediska věku, vzdělání a socioekonomického postavení; zvláštní pozornost věnuje autorka rozdílům religiozity u mužů a u žen.
Hlavní velkou slabinou knihy je fakt, že v době, kdy byla zpracovávána, byly ze sčítání lidu 2011 publikovány pouze předběžné výsledky a text tak proto ve většině nezahrnuje ta nejaktuálnější data: nabízí se otázka, jestli by nebylo bývalo smysluplnější s publikací práce ještě nějakou dobu počkat, aby měla lepší výpovědní hodnotu.
Také teoretická část není příliš inovativní a v podstatě představuje spíše předběžný úvod ke kvantitativním analýzám. Na druhou stranu dostává čtenář v knize Dany Hamplové do ruky velmi praktickou (byť ne zcela aktuální) příručku mapující českou spiritualitu v tvrdých číslech. Jako taková je nepochybně velkým přínosem především pro sociology náboženství, ale i pro studenty religionistiky, sociologie, kulturologie a dalších oborů.
Zuzana Kostičová, časopis DINGIR, 1/2015, str. 29
